Přeskočit na obsah

K problematice TVI a BCI

Rušení je palčivé téma, které mnoho radioamatérů připravuje o spánek. Máme samozřejmě na mysli případ nejčastější, tj. případ, kdy radioamatér provozem své stanice ruší příjem rozhlasu a televise, případně jinou síť či službu elektronických komunikací. S nástupem digitálního vysílání se leccos zlepšilo, všelékem však nová technologie není: k vyvolání rušení je sice třeba vyšší úrovně rušícího signálu (příjem je tedy proti rušení odolnější), ovšem pokud již k rušení dojde, dopady jsou pro diváka horší: rušením analogového signálu vzniklo třeba jen moaré, přes které bylo možné pořad ještě sledovat, dnes se obraz rozpadne, třeba i na desítky vteřin "zamrzne", a divák strádá o to víc. Důvody k obavám tedy stále existují.

V zákoně č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích (zde plné znění) se k rušení říká (citujeme téměř doslovně):

§ 100
  1. Provozovatelé strojů, přístrojů a zařízení (dále jen "zařízení"), jejichž provozováním vzniká vysokofrekvenční energie, jsou povinni zajistit, aby vysokofrekvenční energie těchto zařízení nezpůsobovala rušení provozu elektronických komunikačních zařízení a sítí, popřípadě rušení poskytování služeb elektronických komunikací nebo provozování radiokomunikačních služeb, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak.
  2. Rušením provozu se rozumí elektromagnetické rušení, které zhoršuje, znemožňuje nebo opakovaně přerušuje provoz elektronického komunikačního zařízení, sítě elektronických komunikací, popřípadě poskytování služeb elektronických komunikací nebo provozování radiokomunikačních služeb.
  3. Dojde-li k rušení provozu elektronického komunikačního zařízení nebo sítě, poskytování služeb elektronických komunikací nebo provozování radiokomunikačních služeb, je provozovatel zařízení rušícího provoz povinen učinit vhodná ochranná opatření. Neprovede-li provozovatel rušícího zařízení ochranná opatření sám, provede je provozovatel rušeného elektronického komunikačního zařízení nebo sítě na náklady provozovatele rušícího zařízení.
  4. Vzniklo-li rušení provozu nedodržením podmínek stanovených pro provoz zařízení, nese náklady na ochranná opatření provozovatel tohoto zařízení, jinak nese náklady provozovatel zařízení později uvedeného do provozu nebo změněného. Pokud rušené zařízení neodpovídá požadavkům na odolnost [Nařízení vlády č. 18/2003 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na výrobky z hlediska jejich elektromagnetické kompatibility], ponese náklady na ochranná opatření provozovatel tohoto zařízení. Jinak nese tyto náklady provozovatel zařízení později zřízeného nebo změněného.
  5. Dojde-li k rušení příjmu rozhlasového nebo televizního vysílání, které je na daném území provozováno provozovatelem vysílání nebo provozovatelem převzatého vysílání podle zvláštního právního předpisu [Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů], provozem amatérské radiokomunikační služby, je Úřad oprávněn uložit držiteli oprávnění k využívání rádiových kmitočtů pro tuto amatérskou radiokomunikační službu podmínky k odstranění rušení. V případě, že rušení vzniká pouze vlivem nedostatečné odolnosti přijímacího zařízení, informuje Úřad provozovatele rušeného přijímacího zařízení o možných podmínkách vedoucích k odstranění rušení.
  6. Úřad zjišťuje zdroje rušení provozu elektronických komunikačních zařízení a sítí, poskytování služeb elektronických komunikací nebo provozování radiokomunikačních služeb. V případě zjištění zdroje rušení postupuje Úřad obdobně podle § 114. V odůvodněných případech Úřad vydá předběžné opatření k okamžitému odstavení zdroje rušení bez předchozí výzvy.
  7. V případě, že provozovatel zařízení rušícího provoz neodstraní zdroj rušení provozu ve lhůtě stanovené mu Úřadem ve výzvě nebo v předběžném opatření, Úřad rozhodne o odstranění zdroje rušení. Úřad může provést odstranění zdroje rušení nebo jiná vhodná opatření sám, není-li provozovatel rušícího zařízení znám nebo je prokazatelně nedosažitelný nebo nečinný. Náklady na odstranění zdroje rušení nese jeho provozovatel; není-li znám, nese náklady Úřad.
  8. Spory o výši efektivně a účelně vynaložených nákladů na ochranná opatření k odstranění rušení rozhodne soud.
  9. Úřad je povinen při výkonu rozhodnutí o odstranění zdroje rušení podle odstavce 7 co nejvíce šetřit práv vlastníků dotčených nemovitostí.
  10. Osoby pověřené Úřadem k výkonu rozhodnutí o odstranění zdroje rušení podle odstavce 7 jsou za účelem výkonu tohoto rozhodnutí oprávněny v nezbytném rozsahu vstupovat nebo vjíždět na cizí nemovitosti, na nichž jsou zdroje rušení umístěny.
Státní kontrola elektronických komunikací
§ 113
  1. Úřad vykonává státní kontrolu elektronických komunikací.
  2. Práva a povinnosti zaměstnanců Úřadu, vykonávajících státní kontrolu elektronických komunikací (dále jen "pověřené osoby"), a osob vykonávajících komunikační činnosti podle tohoto zákona (dále jen "povinné osoby") při výkonu státní kontroly elektronických komunikací stanoví zvláštní právní předpis [Zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů], nestanoví-li tento zákon jinak.
  3. Při výkonu státní kontroly elektronických komunikací Úřad kontroluje plnění povinností a podmínek stanovených tímto zákonem, prováděcími právními předpisy, opatřeními obecné povahy, rozhodnutími a rozhodnutími o ceně vydanými na základě tohoto zákona. Úřad dále kontroluje využívání rádiových kmitočtů.
  4. Při kontrole využívání rádiových kmitočtů pověřené osoby zjišťují dodržování podmínek stanovených v přídělu rádiových kmitočtů, všeobecném oprávnění nebo v individuálním oprávnění k využívání rádiových kmitočtů i monitorováním rádiových kmitočtů. Monitorování rádiových kmitočtů je zpravidla prováděno bez předchozího upozornění osob využívajících rádiové kmitočty, které mají být monitorovány.
  5. Je-li to nezbytně nutné pro identifikaci osob využívajících rádiové kmitočty, jsou pověřené osoby při kontrole využívání rádiových kmitočtů monitorováním oprávněny se seznamovat s obsahem přenášených zpráv. Jinak se kontrola využívání rádiových kmitočtů provádí jejich monitorováním bez odposlechu a záznamu zpráv. Pověřené osoby nesmějí obsah přenášených zpráv sdělovat jiným osobám než odesílateli nebo adresátovi přenášených zpráv, popřípadě jimi zmocněnému zástupci ani umožnit jiným osobám, aby získávaly informace o obsahu přenášených zpráv.
  6. Způsob stanovení území pokrytého signálem televizního vysílání, metodu stanovení intenzity elektromagnetického pole a z tohoto odvozené pokrytí obyvatel signálem televizního vysílání stanoví prováděcí právní předpis.
  7. Způsob stanovení území pokrytého signálem zemského analogového rozhlasového vysílání v kmitočtovém pásmu 87,5 – 108 MHz a zemského digitálního rozhlasového vysílání v kmitočtových pásmech 174 – 230 MHz a 1452 – 1479,5 MHz, metodu stanovení intenzity elektromagnetického pole a z tohoto odvozené pokrytí obyvatel signálem rozhlasového vysílání stanoví prováděcí právní předpis.
  8. Pověřené osoby se prokazují zvláštním průkazem k výkonu státní kontroly elektronických komunikací, ve kterém jsou uvedeny základní identifikační údaje o jeho držiteli, evidenční číslo průkazu a datum vydání. Průkaz musí být opatřen podpisem osoby, která jej vydala, s uvedením její funkce.
  9. Pověřená osoba nesmí vykonávat státní kontrolu elektronických komunikací u takové povinné osoby, u níž je osobou blízkou osobám, které mají v povinné osobě postavení, jež by mohlo ovlivnit nepodjatost pověřené osoby.

Po překladu do běžné češtiny z toho všeho plyne:

  • provoz elektronických komunikačních zařízení a sítí, poskytování služeb elektronických komunikací a provozování radiokomunikačních služeb považuje stát za natolik významný, že ho chrání zákonem, což znamená, že se hodlá aktivně angažovat při jejich ochraně, proto
  • provozovatelé zařízení, jejichž provozováním vzniká vysokofrekvenční energie, jsou povinni zajistit, aby vysokofrekvenční energie těchto zařízení nezpůsobovala rušení,
  • opatření k odstranění rušení je povinen provést provozovatel rušícího zařízení, a nestane-li se tak, může je provést provozovatel zařízení rušeného na náklady provozovatele zařízení rušícího,
  • je-li důvodem rušení skutečnost, že rušící zařízení nesplňuje provozní podmínky, nese náklady odrušení jeho provozovatel, jinak je nese provozovatel zařízení později zřízeného nebo změněného,
  • jestliže rušené zařízení neodpovídá požadavkům na odolnost, nese náklady na odrušení provozovatel rušeného zařízení, jinak je nese provozovatel zařízení později zřízeného nebo změněného,
  • dojde-li provozem radioamatérské stanice k rušení příjmu rozhlasového nebo TV vysílání provozovatele licencovaného podle předpisů ČR, je ČTÚ oprávněn radioamatérovi uložit podmínky k odstranění rušení; pokud ovšem rušení vzniká jen díky nedostatečné odolnosti přijímače, informuje ČTÚ majitele rušeného přijímače o možných způsobech odstranění rušení,
  • ČTÚ je povinen vyhledávat zdroje rušení a je přitom vybaven pravomocemi danými zákonem o státní kontrole, v případě zjištěných závad obvykle provozovatele rušícího zařízení vyzve k odstranění závad se lhůtou jednoho měsíce, v odůvodněných případech je oprávněn předběžným opatřením nařídit okamžité odstavení zdroje rušení bez předchozí výzvy,
  • jestliže provozovatel rušícího zařízení neodstraní rušení ve lhůtě stanovené ČTÚ, rozhodne ČTÚ o odstranění zdroje rušení.

Pravomoci úředníků ČTÚ při výkonu státní kontroly elektronických komunikací formuluje zákon č. 552/1991 Sb. o státní kontrole. Nejvýznamnější zásady uvádíme:

  • Povinností kontrolních pracovníků je zjistit při kontrole skutečný stav věci. Kontrolní zjištění jsou kontrolní pracovníci povinni prokázat doklady.
  • Kontrolní pracovníci jsou při provádění kontroly oprávněni:
    1. vstupovat do objektů, zařízení a provozů, na pozemky a do jiných prostor kontrolovaných osob, pokud souvisí s předmětem kontroly; nedotknutelnost obydlí je zaručena,
    2. požadovat na kontrolovaných osobách, aby ve stanovených lhůtách předložily originální doklady a další písemnosti, záznamy dat na paměťových médiích prostředků výpočetní techniky, jejich výpisy a zdrojové kódy programů, vzorky výrobků nebo jiného zboží (dále jen "doklady"),
    3. požadovat na kontrolovaných osobách poskytnutí pravdivých a úplných informací o zjišťovaných a souvisejících skutečnostech, (fyzické osoby nemají povinnost odpovědi, jestliže by způsobily nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým),
    4. zajišťovat v odůvodněných případech doklady; jejich převzetí musí kontrolované osobě písemně potvrdit a ponechat jí kopie převzatých dokladů,
    5. požadovat, aby kontrolované osoby podaly ve stanovené lhůtě písemnou zprávu o odstranění zjištěných nedostatků,
    6. ukládat pořádkové pokuty,
    7. používat telekomunikační zařízení kontrolovaných osob, je-li jejich použití nezbytné pro zabezpečení kontroly.
    8. Kontrolní pracovníci jsou dále povinni:
      1. oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly a předložit pověření k provedení kontroly,
      2. šetřit práva a právem chráněné zájmy kontrolovaných osob,
      3. předat neprodleně převzaté doklady kontrolované osobě, pominou-li důvody jejich převzetí,
      4. zajistit řádnou ochranu odebraných originálních dokladů proti jejich ztrátě, zničení, poškození nebo zneužití,
      5. pořizovat o výsledcích kontroly protokol,
      6. zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděli při výkonu kontroly a nezneužít znalosti těchto skutečností.
  • Kontrolované osoby jsou povinny vytvořit základní podmínky k provedení kontroly, zejména jsou povinny poskytnout součinnost odpovídající oprávněním kontrolních pracovníků.
  • Kontrolované osoby jsou povinny v nezbytném rozsahu odpovídajícím povaze jejich činnosti a technickému vybavení poskytnout materiální a technické zabezpečení pro výkon kontroly.
  • O kontrolním zjištění se pořizuje protokol, který obsahuje zejména popis zjištěných skutečností s uvedením nedostatků a označení ustanovení právních předpisů, které byly porušeny.
  • V protokolu se uvádí označení kontrolního orgánu a kontrolních pracovníků na kontrole zúčastněných, označení kontrolované osoby, místo a čas provedení kontroly, předmět kontroly, kontrolní zjištění, označení dokladů a ostatních materiálů, o které se kontrolní zjištění opírá. Protokol podepisují kontrolní pracovníci, kteří se kontroly zúčastnili.
  • Povinností kontrolních pracovníků je seznámit kontrolované osoby s obsahem protokolu a předat jim stejnopis protokolu.
  • Proti protokolu může kontrolovaná osoba podat písemné a zdůvodněné námitky, a to ve lhůtě pěti dnů ode dne seznámení s protokolem, nestanoví-li kontrolní pracovník lhůtu delší.
  • O námitkách rozhoduje kontrolní pracovník. Nebylo-li námitkám vyhověno, může se kontrolovaná osoba ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí o námitkách odvolat k vedoucímu kontrolního orgánu.

V případě, že výsledky kontroly zjistí porušení zákona, může být na jejím základě zahájeno správní, případně i trestní řízení. Zásadní principy správního řízení popisujeme dále.


S odhlédnutím od pravidel určených zákonem je třeba říci, že případy rušení jsou pro radioamatéra velkým problémem, který se obvykle promítá do jeho každodenního života - do styku se sousedy v domě a blízkém okolí, do jeho osobní dobré pověsti i do míry vstřícnosti místních úřadů. Proto každý rozumný amatér ještě před započetím vysílání vyčerpá všechny možnosti prevence.

Týká se to už samotného použitého zařízení. Zde je nezbytné říci: s otevřením hranic a směnitelností koruny "bastlům" typu PS83, TTR1, Kolibřík, UW3DI, Atlas, Trpaslík, Bartek a mnohým jiným odzvonilo, protože přestaly být nezbytností. Autorům všech těch vtipných konstrukcí se omlouváme, ale každá doba žádá své, a ta dnešní prostě nežádá směšovač z IO A244 ve vysílací cestě zařízení na 2 m.

Ze zahraniční nabídky prodejen s radioamatérskou technikou (leckdy prodávají i "second hand"), z inserce na internetu, v časopisech a z nabídky na bleších trzích si lze vybrat dobrý, i když použitý transceiver, za který zaplatíme pár set euro, což jsou peníze sice nezanedbatelné, v zásadě ale přístupné i těm, kdo mají do kapsy hlouběji (tolik prokouří kuřák velmi laciných cigaret za dva roky - transceiver mu bude dělat radost déle, navíc bez rakoviny plic). Za těchto okolností provozovat konstrukce, které během svého zrodu viděly z měřící techniky jen Avomet a na výstupu žárovku, je nejen nezdůvodnitelné, ale také nezodpovědné jak vůči sobě samému, tak i vůči všem ostatním radioamatérům, jejichž nemilou pověst potenciálních rušitelů každý další případ rušení ještě více poškodí.

Týká se to i mnoha jiných okolností vesměs technické povahy, například stabilního nekmitajícího zdroje, dobře přizpůsobené antény, která nezavdá koncovému stupni záminku k parasitním oscilacím, dobrého síťového filtru v napájecí cestě, dobrých filtrů výstupního signálu atd. atp. Kdo si chce ušetřit řadu nepříjemností, už před zahájením vysílání si vše v klidu prostuduje v radioamatérské literatuře, časopisech a na internetu, a realisuje vše, co je účelné.

Technické experimentování je samozřejmě jednou ze základních charakteristik amatéření. Proč si nepohrát se zajímavou konstrukcí a nepotěšit se s ní v autokempu o dovolené či na vandru v hlubokých lesích daleko od lidských obydlí, když bude mít výkon jen pár wattů. Ale stálý provoz uprostřed osídlených aglomerací si dnes žádá zařízení, jehož vývoj i výrobu v každém kroku hlídá spektrální analyzér - kolik amatérů jím u nás disponuje? Doplnit nezměřený bastl navíc ještě stejně neměřeným PA - třeba s 5 x PL509 - je sebevražda, protože tak, jak se budeme tuze těšit, až umožní protistanicím používat S-metr jako ventilátor, tak stejný ventilátor vznikne kontrole elektronických komunikací z měřidel nežádoucího vyzařování.


Pokud i přes prevenci zjistíme, že rušíme, nesnažme se tvářit, že se nic neděje. Postavme se problému čelem a hleďme nejprve situaci řešit rozumnou domluvou vycházející ze vzájemné ohleduplnosti a zájmu o udržení dobrých sousedských vztahů. Vidíme-li, že příčinou není nekvalita našeho signálu, ale zastaralý rušený přijímač či špatná anténa s "uhnilým" svodem, nabídněme postiženému, že mu od rušení odpomůžeme: špatnou přijímací anténu či svod můžeme za pár korun nahradit, před vstup přijímače lze vložit různé filtry (viz opět radioamatérské časopisy a literaturu). Nejednou se stane, že nám rušený nakonec poděkuje, protože se mu najednou příjem zlepší "jako zázrakem" a po rušení není ani potuchy.

Jen před jediným přitom varujeme, a to před zásahem do samotného přijímače: nebude-li mít naše "odrušovací akce" úspěch, nikdy nepřesvědčíme postiženého, že jsme mu přijímač nezničili neodborným zásahem, a vždy také trvejme, aby v případě našeho vstupu do cizího bytu byl přítomen majitel a trvale viděl, co děláme.

Stane se ovšem, že narazíme na naprostou neochotu k jakékoli domluvě: rušený je tzv. "potížista", kverulant, a je nadšen, že mu někdo poskytl příležitost si stěžovat. On má přeci ten nejmodernější televisní přijímač (od vietnamského obchodníka), tu nejlepší anténu (pokojovou), ten nejlepší anténní předzesilovač (aperiodický "všepásmový"), a někdo si dovolí ho rušit! Taková osoba je připravena na obranu sledování "Růžovky" zmobilisovat obecní úřad, obecní policii, státní policii, státního zástupce, Helsinský výbor, Děti Země a presidenta republiky i s manželkou.

Pak diskuse nemá cenu. Pro takový případ buďme připraveni rušenému ihned poradit, kde nás má udat (tj. regionálnímu odboru Českého telekomunikačního úřadu - adresu najdeme třeba v telefonním seznamu, nebo zde). Vypadá to sice zvráceně, ale než by všechny úřady, na něž se kverulant obrátí, zjistily, že ve věci nejsou kompetentní, mohli bychom zažít horké chvilky nad zpracováváním odvolání proti nekvalifikovaným úředním rozhodnutím.

Z téhož důvodu může být dokonce účelné, abychom se na státní kontrolu se žádostí o řešení stížnosti na rušení, jež je nám připisováno, obrátili sami. To zejména tehdy, máme-li své zařízení po všech stránkách opravdu v pořádku, opatřené značkami shody nebo disponujeme-li měřícími protokoly pořízenými odbornou firmou, jiným odborně způsobilým nebo i autorisovaným pracovištěm. A současně víme, že stěžovatel konsumuje své televisní miláčky prostřednictvím drátěnky z postele doplněné předzesilovačem, žárovky naplněné vodou a jinými výplody lidové anténní tvořivosti.


Předpokládejme nyní situaci, kdy jsme na své straně vyčerpali rozumná preventivní opatření i všechny vstřícné kroky vůči rušenému, kdy používáme dobré profesionální zařízení s dobře instalovanými řádnými anténami, kdy síťové přípojky chrání dobré filtry, zkrátka kdy máme dobré svědomí, a diskuse s rušeným sousedem nebo i se Státní kontrolou elektronických komunikací přesto dále pokračuje. Čemu věnovat v diskusi pozornost a čím argumentovat, to nabízí sám zákon o elektronických komunikacích a související předpisy:

  • Co objektivně dokládá, že rušení je způsobeno provozem naší stanice? Pouhá časová koincidence rušení a našeho provozu? Je pravidelná, nebo jen náhodná? Byla provedena odborná měření? Má ten, kdo měření provedl, patřičné oprávnění a úřední autorisaci? Existují platné doklady o úřední zkoušce použitých měřících přístrojů? Existují měřící protokoly? Co obsahují?
  • Je rušené zařízení schváleno pro prodej v ČR? Má o tom provozovatel rušeného zařízení doklady? Ověřila státní kontrola jejich existenci a platnost?
  • Je rušené zařízení správně instalováno a provozováno? Nedoporučuje výrobce rušeného zařízení, aby je instalovala autorisovaná firma? Nedoporučuje instalaci přijímací antény odbornou firmou? Jestliže ano, stalo se tak a má o tom provozovatel rušeného zařízení doklady? Ověřila státní kontrola řádný provoz a řádnou instalaci rušeného zařízení? Jak a podle kterých dokladů?
  • Neprovedl provozovatel rušeného zařízení, které bylo schváleno pro provoz v ČR, neodvolené úpravy tohoto zařízení? Jsou na zařízení garanční plomby? Neporušené?
  • Co přesně je rušeno? Jeden schválený přístroj? Jeden schválený přístroj zapojený do laicky propojené sestavy s jinými? Laicky propojená sestava schválených přístrojů, nebo laicky propojená sestava doplněná neschválenými nebo laicky zhotovenými prvky/částmi? Je u rušených zařízení používáno příslušenství schválené/doporučené v technických podmínkách zařízení výrobcem? Jsou užívána výrobcem doporučená záznamová média? Jsou používána správně, v souladu s doporučeními výrobce?
  • Je rušen příjem vysílačů z území ČR a signálů stanic licencovaných dle předpisů ČR? Je rušen či omezován provoz komunikačních sítí nebo služeb provozovaných v souladu s předpisy ČR? Jaké konkrétně to jsou sítě či služby, a podle kterého konkrétního povolení či předpisu jsou provozovány? Existují o tom doklady? Ověřila státní kontrola jejich existenci a platnost?
  • Jsou rušené signály v místě dostatečně silné, aby umožnily kvalitní příjem? Jaké objektivní dokumenty o tom existují? Kdo takové dokumenty vydal? Je k tomu odborně způsobilý a úředně oprávněn? Existují měřící protokoly? Co obsahují?
  • Co se změnilo v okamžiku, kdy se rušení projevilo: naše vysílací zařízení, nebo zařízení rušené (či jeho součásti či instalace)? Byla zde dříve naše stanice, a ke změně došlo na straně rušeného zařízení, nebo jsme změnili naši stanici, zatímco rušené zařízení zůstalo beze změny? Existují o tom či druhém doklady? Jak a podle čeho ověřila státní kontrola tyto časové posloupnosti?
  • Je našemu zařízení přičítáno nesplnění technických požadavků předpisů ČR? Jakým měřením je takové tvrzení podloženo? Má ten, kdo měření provedl, patřičné oprávnění a úřední autorisaci? Existují platné doklady o úřední zkoušce použitých měřících přístrojů? Existují měřící protokoly? Co obsahují? Které konkrétní ustanovení kterého konkrétního předpisu bylo porušeno?
  • Je našemu zařízení přičítán rozpor s předpisy ČR proto, že nenese schvalovací značky, nebo proto, že nedisponujeme doklady o jeho schválení k provozu v ČR? Pro amatérskou radiokomunikační službu lze používat neschválená rádiová zařízení. Schválení výrobku k uvedení na trh v ČR je věcí výrobce či dovozce, v žádném případě věcí provozovatele výrobku.
  • Jestliže naopak naše zařízení schvalovací značky nese, může být lepšího důkazu, že odpovídá technickým předpisům?

No, příjemnou zábavu... Samozřejmě, tuto diskusi lze vést ve stylu pavlačové scény, nebo v klidu, věcně a bez jakýchkoli osobních výpadů, a to i když se jich rušení sousedé dopouštějí. My - jako vždy - radíme to druhé. Ať už věc dopadne jakkoli, se svými sousedy musíme soužít i nadále, a nemáme jistě zájem, aby nám házeli přes plot chcíplé kočky a pomazávali kliky u dveří nepěknými věcmi. S úředníky státní kontroly nemusíme přicházet do styku naposledy, a jestli dnes máme svědomí čisté, nemusí tomu být pokaždé, a nedávejme jim tedy záminku si nás příště "vychutnat."

Rozumějme ovšem tomu, že:

  • zákon o elektronických komunikacích předpokládá, že rušení (dostatečně odolných a správně provozovaných zařízení, resp. rušení příjmu domácích RTV vysílačů, jejichž signál je v místě dostatečný pro kvalitní příjem) bude v každém případě odstraněno, a diskuse se vede jen o tom, kdo odrušení provede či zaplatí,
  • provozovatel vždy odpovídá za to, že radiové zařízení bude splňovat požadavky technických předpisů ČR, a i když naše zákony nevyžadují úřední schvalování amatérských stanic, je jejich provozovatel uchráněn jen před nároky a náklady schvalovací procedury.

Zejména v devadesátých letech Český radioklub slýchal od radioamatérů mnohé stesky na státní kontrolu elektronických komunikací. Že není objektivně a kvalifikovaně zjišťována kvalita výstupního signálu amatérské stanice a přesto je rovnou omezován její provoz, že není brána v potaz kvalita rušených přijímačů ani jejich antén, že úředníci sdělují osobní údaje o radioamatérech stěžovatelům (čímž porušují nejen zákon č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů, ale i povinnost mlčenlivosti danou samotným zákonem o státní kontrole) s katastrofálními dopady na sousedské soužití. Situace se v posledních letech citelně zlepšila, k čemuž přispělo jak úsilí Českého radioklubu, tak vstřícnost na straně ČTÚ.

Druhou stranou mince je, že radioamatéři obvykle znají z předpisů jen povolovací podmínky; neznají zákon o elektronických komunikacích, který formuluje pravomoci kontrolních orgánů ČTÚ, a už vůbec netuší, že existuje nějaký zákon č. 500/2004 Sb. o správním řízení (správní řád), který určuje postup všech správních úřadů včetně ČTÚ. Dále citujeme výběr základních ustanovení správního řádu o opravných prostředcích, přičemž zdůrazňujeme, že jde opravdu jen o výběr pro základní orientaci, a při řešení konkrétního případu je třeba se seznámit s úplným zněním:

Odvolání

  • Účastník může proti rozhodnutí podat odvolání, pokud zákon nestanoví jinak. Odvoláním lze napadnout výrokovou část rozhodnutí, jednotlivý výrok nebo jeho vedlejší ustanovení. Odvolání jen proti odůvodnění rozhodnutí je nepřípustné.
  • Odvolání se podává s potřebným počtem stejnopisů tak, aby jeden stejnopis zůstal správnímu orgánu a aby každý účastník dostal jeden stejnopis. Nepodá-li účastník potřebný počet stejnopisů, vyhotoví je správní orgán na náklady účastníka.
  • K novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve.
  • Odvolací lhůta činí 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.
  • Nestanoví-li zákon jinak, má včas podané a přípustné odvolání odkladný účinek. Správní orgán může odkladný účinek odvolání v závažných případech vyloučit.
  • Odvolání se podává u správního orgánu, který napadené rozhodnutí vydal. Správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, zašle stejnopis podaného odvolání všem účastníkům, kteří se mohli proti rozhodnutí odvolat, a vyzve je, aby se k němu v přiměřené lhůtě, která nesmí být kratší než 5 dnů, vyjádřili. K vyjádřením podaným po lhůtě se nemusí přihlížet.
  • Správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, je může zrušit nebo změnit, pokud tím plně vyhoví odvolání a jestliže tím nemůže být způsobena újma žádnému z účastníků, ledaže s tím všichni, kterých se to týká, vyslovili souhlas. Neshledá-li správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, podmínky pro takový postup, předá spis se svým stanoviskem odvolacímu správnímu orgánu do 30 dnů ode dne doručení odvolání.
  • Nestanoví-li zákon jinak, je odvolacím správním orgánem nejblíže nadřízený správní orgán.
  • Odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem.
  • Jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a řízení zastaví, nebo b) napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a věc vrátí k novému projednání správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal; anebo napadené rozhodnutí nebo jeho část změní.
  • Odvolací správní orgán nemůže změnit napadené rozhodnutí v neprospěch odvolatele, ledaže odvolání podal také jiný účastník, jehož zájmy nejsou shodné, anebo je napadené rozhodnutí v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem.
  • Jestliže odvolací správní orgán zjistí, že nastala skutečnost, která odůvodňuje zastavení řízení, bez dalšího zruší napadené rozhodnutí a řízení zastaví, ledaže jiné rozhodnutí o odvolání může mít význam pro náhradu škody nebo pro právní nástupce účastníků.
  • Proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu se nelze dále odvolat.
  • Opožděné nebo nepřípustné odvolání odvolací správní orgán zamítne. Jestliže rozhodnutí již nabylo právní moci, následně zkoumá, zda nejsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí. Shledá-li předpoklady pro zahájení přezkumného řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí, posuzuje se opožděné nebo nepřípustné odvolání jako podnět k přezkumnému řízení nebo žádost o obnovu řízení nebo žádost o vydání nového rozhodnutí.

Přezkumné řízení

  • V přezkumném řízení správní orgány z moci úřední přezkoumávají pravomocná rozhodnutí v případě, kdy lze důvodně pochybovat o tom, že rozhodnutí je v souladu s právními předpisy. Účastník může dát podnět k provedení přezkumného řízení; tento podnět není návrhem na zahájení řízení; jestliže správní orgán neshledá důvody k zahájení přezkumného řízení, sdělí tuto skutečnost s uvedením důvodů do 30 dnů podateli.

Rozklad

  • Proti rozhodnutí, které vydal ústřední správní úřad, ministr, státní tajemník ministerstva, nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu v prvním stupni, lze podat rozklad.
  • O rozkladu rozhoduje ministr nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu.
  • Nevylučuje-li to povaha věci, platí pro řízení o rozkladu ustanovení o odvolání.
  • Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, lze v řízení o rozkladu rozhodnutí zrušit nebo změnit, anebo rozklad zamítnout.

Stížnosti

  • Dotčené osoby mají právo obracet se na správní orgány se stížnostmi proti nevhodnému chování úředních osob nebo proti postupu správního orgánu, neposkytuje-li tento zákon jiný prostředek ochrany.
  • Stížnost lze podat písemně nebo ústně; je-li podána ústně stížnost, kterou nelze ihned vyřídit, sepíše o ní správní orgán písemný záznam.
  • Stížnost se podává u toho správního orgánu, který vede řízení. Tento správní orgán je povinen prošetřit skutečnosti ve stížnosti uvedené. Považuje-li to za vhodné, vyslechne stěžovatele, osoby, proti nimž stížnost směřuje, popřípadě další osoby, které mohou přispět k objasnění věci.
  • Stížnost musí být vyřízena do 60 dnů ode dne jejího doručení správnímu orgánu příslušnému k jejímu vyřízení. O vyřízení stížnosti musí být stěžovatel v této lhůtě vyrozuměn. Stanovenou lhůtu lze překročit jen tehdy, nelze-li v jejím průběhu zajistit podklady potřebné pro vyřízení stížnosti.
  • Byla-li stížnost shledána důvodnou nebo částečně důvodnou, je správní orgán povinen bezodkladně učinit nezbytná opatření k nápravě. O výsledku šetření a opatřeních přijatých k nápravě se učiní záznam do spisu; stěžovatel bude vyrozuměn jen tehdy, jestliže o to požádal.
  • Má-li stěžovatel za to, že stížnost, kterou podal u příslušného správního orgánu, nebyla řádně vyřízena, může požádat nadřízený správní orgán, aby přešetřil způsob vyřízení stížnosti.

V našem případě budeme podávat rozklad, neboť ČTÚ je ústředním správním úřadem. Rozklad podáme do 15 dnů od doručení rozhodnutí, a nerozhodne-li ČTÚ plně v souladu s odvoláním, předá rozklad i s dokumentací odvolacímu orgánu (v našem případě předsedovi rady ČTÚ).


V boji s byrokratickou hydrou nám příležitostně může pomoci také zákon č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím, a jako poslední instance i zákon č. 349/1999 Sb. o Veřejném ochránci práv. K využití těchto nástrojů už ovšem nelze nabízet obecně platné rady, a občan udělá nejlépe, opře-li se o odbornou právní pomoc advokáta.

V každém případě úřední šiml není tak všemocný, jak bychom mohli soudit z hospodských řečí a zpravodajství některých TV stanic. Jde ale o to, abychom se o svá práva brali s dobrou znalostí věci a věcnými argumenty, nikoli emotivními výlevy a silnými slovy. Dodejme, že stejné zásady se uplatní v případě povolovacího řízení, i jindy, kdy radioamatér jako občan přichází do styku se státní nebo obecní správou.

Nelze se divit, slýcháme-li od těch, kdo neznají svá práva, záplavy silných slov: pramení obvykle z pocitu bezmoci. Jenže nezná-li někdo to, co je veřejně k disposici ve Sbírce zákonů, je to hlavně jeho chyba. Do říše bajek je třeba odkázat rozklady třeba o tom, že úředníci státní kontroly vstupem do bytu radioamatéra porušují jeho občanská práva: pravomoci kontroly určuje zákon o elektronických komunikacích a zákon o státní kontrole. Ostatně - předmětem kontroly není byt jako takový, ale amatérská stanice, a žádný předpis nám neukládá ji provozovat zrovna ve svém soukromém bytě - jsme to my, kdo v žádosti o koncesi uvádí své QTH.

Je to podobné, jako používání automobilu: rozhodneme-li se pro příjemnosti, jaké nám poskytne vlastní auto, musíme bohužel nést i nepříjemnosti, jako jsou technické prohlídky a silniční kontroly. Mít vlastní auto nás ovšem nikdo nenutí, a tak je to i s koncesí a provozem radiostanice, která případně může rušit. Ne-li jiní, pak alespoň rozumní lidé se snad shodnou na tom, že kontroly dopravní policie přispívají bezpečnosti na silnicích, a kontroly ČTÚ zase klidu v éteru - obojí je žádoucí, a to i v našem vlastním zájmu.

Jinou stránkou je samotný postup zaměstnanců státní kontroly. Nelze se sice divit, že volí cestu menšího odporu, a řadu případů řeší ve prospěch těch, od nichž očekávají menší problémy, především by však měli postupovat podle zákona. Kariernímu postupu úředníka neprospívá, vydává-li často rozhodnutí, proti nimž jsou vznášena oprávněná odvolání. Kdyby se inspektoři nemohli důvodně spoléhat, že radioamatér se obvykle neodvolá, a když, tak nekvalifikovaně, chovali by se jinak. Je chybou i radioamatérů, že podáváním podložených odvolání proti nesprávným rozhodnutím nedávají ČTÚ dostatečnou zpětnou vazbu, co je na práci jeho zaměstnanců třeba zlepšovat. Známý případ kolem zastavení provozu jednoho tcvr IC706 je toho názorným dokladem.

© OK1XU, 1999