Přeskočit na obsah

Menu ČRK

Anketa

Nový web se mi líbí:

OK1XU: Přemítání nad zařízením našeho prvního HAM Shacku

Konečně máme vlastní koncesi, konečně můžeme začít budovat svou vlastní stanici. Co vzít v úvahu při pořizování radioamatérského vybavení? Nabídky obchodníků jsou přepestré, cokoli je nabízeno, je "super" - jak se v tom vyznat? Na radioamatérských bursách mnohé vypadá velmi lákavě, a prodávající navíc líčí, jaká krásná spojení s tím navázal - jenže proč to tedy prodává? Kamarádi radioamatéři radí to i ono, každý ale něco jiného - co s tím?

Universální recepty neexistují. Každému vyhovuje něco jiného, především ale žije každý v jiných podmínkách a má jiné možnosti. Celý radioamatérský život budeme řešit přinejmenším tyto otázky:

  • co nám dovolují obětovat ve prospěch koníčků povinnosti k nám samým, k našemu povolání a k těm, kdo jsou na nás odkázáni,
  • jak mnoho dominuje amatérské vysílání mezi ostatními našimi zájmy,
  • o kolik životního prostoru a vlastního času můžeme ochudit své nejbližší, s nimiž žijeme,
  • kolik si můžeme na svou zábavu dovolit vydat peněz,
  • kde žijeme - ve městě, na vesnici či na samotě, a zda ve vlastním či pronajatém,
  • jaké antény nám umožní postavit vlastník domu, v němž bydlíme, a také ovšem sousedé,
  • jak se nám bude dařit řešit případy rušení spotřební elektroniky a příjmu rozhlasu a televise (RTV), a jakým výkonem tedy budeme moci pracovat,
  • jaké jsou úroveň a charakter lokálního rušení, které bude omezovat naše možnosti příjmu na amatérských pásmech.

Souběh všech těchto okolností (a vyjmenovali jsme jen ty klíčové) způsobuje, že podmínky pro práci na pásmech jsou u každého radioamatéra ryze individuální a naprosto neopakovatelné.

Proto je nutné se před započetím budování svého HAM Shacku důkladně zamyslet. Jako v jiných životních situacích, i zde půjde o hledání rozumného kompromisu mezi tím, co chceme, a tím, co můžeme.

Následující úvahy jsou určeny začátečníkům, jejichž dominantním zájmem je provoz na radioamatérských pásmech. Určeny nejsou těm, jež zajímá především technická stránka, a provoz na pásmu jim slouží spíš k ověření jejich konstrukcí.

V textu jsou často zmíněni konkrétní výrobci a konkrétní typy zařízení. Nejde v žádném případě o reklamu či antireklamu, cílem je poskytnout čtenáři ilustrativní příklady, k nimž najde dostatek dalších údajů na internetu jak na WWW stránkách výrobců, tak v diskusních fórech uživatelů.

Text vychází z toho, co je v radioamatérství běžné dnes. U starších kolegů, kteří začínali (museli začínat) jinak, než jak je zde doporučeno, vyvolá asi nejednou nevoli. Jenže dnešní začátečník žije dnešními problémy, a nemá jakoukoli cenu diskutovat, zda je to dobře či špatně. Přehlížet, že život je dnes jinde, nikomu k ničemu nepomůže.

1. Co bychom měli chtít?

Radioamatérství má spoustu oborů a specialisací. Jako začínající amatéři sice obvykle už máme nějakou představu, která z nich nás přitahuje, neměli bychom si ale předem zavírat cestu ani k těm ostatním.

Začátečník své úvahy často bezděky omezuje stereotypy a stádním duchem panujícím v jeho klubu či jiné amatérské komunitě: hodnoty sdílené komunitou bývají jako "jedině správné" vztaženy na celé HAM Radio, a kdo je nevyznává, "není radioamatér". Třeba příznivci DX-ingu často hovoří o nadšencích VKV pásem jako o trapných "žížalkářích", a někteří milovníci mikrovln zase na oplátku prohlašují KV pásma za bezcenná, neboť budoucnost radiokomunikací už s nimi nelze spojovat. Síť packet radia vyžaduje nezištnou součinnost mnoha správců nódů a BBS, kteří svá zařízení a um dávají zdarma k disposici amatérské veřejnosti. To některým ředitelům zeměkoule nebrání označovat ji jako "pako radio" s arogantní povýšeností, již dokonce považují za vtipnou. Ve všech takových případech jde o projevy hlupství a omezenosti.

V koníčcích neplatí žádná absolutní kriteria; rozhodující je, aby svým příznivcům přinesly zábavu, oddech, a případně i nová poznání. Každý z radioamatérských oborů má svůj půvab, a dopracovat se ve většině z nich solidní úrovně (nemluvě o špičkových výsledcích) vyžaduje mnohé znát a mnohé obětovat. Budeme-li nad kterýmkoli z nich pohrdavě ohrnovat nos kvůli nemyslivě přejatému předsudku, nevstoupíme tím do klubu "těch správných", ale do klubu hlupáků, kteří sami sebe ochuzují svou předpojatostí.

Začátečník neudělá chybu, bude-li se snažit toho maximum poznat a vyzkoušet si. Sbírání zemí a pásmových bodů na KV, krátkovlnné závody, specifika nižších i vyšších KV pásem, stejně tak ale i VKV závody, VKV DX-ing, a třeba i provoz na snadněji dostupných družicích. Je dobré zvládnout CW provoz, nemusíme ale proto zanedbat ani SSB. Přenos mluveného slova zdánlivě vypadá snadněji, zkusme si ale ze šumu a rušení vydolovat slaboučký třepotavý fonický signál DX stanice - to teprve uvidíme tu "snadnost". Spoustu technických kouzel přinášejí digitální módy - zkusme si je, byť nás "klofání" do klávesnice moc nebaví. Packet radio je dnes už zastiňováno internetem, přesto nám jeho znalost hodně napoví o principech digitálních sítí. I popovídání s přáteli na těch tolik proklínaných převaděčích není bezcenné, vede-li k radioamatérsky obsažné diskusi a ne jen k pivním tlachům.

Naše zařízení by nám mělo všechnu tuto studijní práci umožnit. Mělo by toho co nejvíc "umět", být především universální, snadno přizpůsobitelné či doplnitelné, kompatibilní s jinými přístroji obvyklými v soudobé radioamatérské praxi, podle možnosti i způsobilé k řízení počítačem, zejména s ohledem na spolupráci s deníkovými a závodními programy.

Z toho, že stojíme na prahu nového hobby a teprve se v něm orientujeme, zase plyne, že je naprosto zbytečné pořizovat zařízení špičková a drahá, nebo vícerá, rozličně specialisovaná, byť nám to finanční situace umožňovala. Nemůžeme s jistotou říci, že u amatérského vysílání dlouhodobě setrváme, dokud si neověříme, že HAM Radio je to pravé pro nás, že rodina je ochotna snášet naše vysedávání v HAM Shacku (třeba i celé weekendy při velkých závodech), že jsme schopni vydobýt si prostor ke stavbě aspoň trochu účinných antén a že jsme schopni se vypořádat s rušením RTV. Vyhazovali bychom peníze oknem, kdybychom bez takového ověření pořizovali nepřiměřeně nákladná zařízení a příslušenství stanice, náročnější anténní systémy, programové vybavení atp.

I když umět práci se separátním přijímačem a vysílačem není určitě marné, mějme pro dnešní dobu za již zcela opodstatněné, aby začátečník pracoval s transceiverem.

Jako začátečníci si odřekněme vysoké výkony. Dokud se spolehlivě nenaučíme pohybovat na pásmech tak, abychom nepřekáželi jiným, a dokud spolehlivě "nevychytáme" případy rušení příjmu RTV ve svém okolí, bylo by ryzím bláznovstvím používat kilowattové koncové stupně. I s těmi 100 W, které dnes představují standard, se dá nadělat dost "paseky" na pásmech mezi radioamatéry, i mezi sousedy na jejich televisních drahoušcích...

Nelze jít pod určitou hranici kvalitativních parametrů. Zejména pokud se týká elektromagnetické slučitelnosti (EMC), tj. prakticky vysílání nežádoucích signálů uvnitř radioamatérských pásem a zejména mimo ně. Ví-li veřejnost něco o radioamatérech, pak to, že "ruší televisi". Každý další případ zbytečného rušení tuto negativní pověst jen prohloubí. Ještě horší následky by mohlo mít, kdybychom rušili profesionální radiokomunikační služby, třeba řízení letového provozu...

Ze svých úvah bychom určitě měli vypustit amatérské konstrukce, které bývaly populární - protože prakticky jedinou obecně dostupnou - cestou k provozu na pásmech před rokem 1989. Stejně tak je lépe se vyhnout zařízením sice profesionálním (typicky: vojenské, letecké či lodní radiostanice), avšak vyvinutým před mnoha desetiletími, kdy elektromagnetická slučitelnost nebyla problémem tak naléhavým, jako dnes, hustota přístrojů a systémů, jež tehdy mohly být nežádoucími signály zasaženy, byla nesrovnatelně menší, a mnohé z těch dnešních neexistovaly a tehdejší konstruktéři nemohli jejich ochranu vůbec brát v úvahu.

Naše zařízení by mělo mít slušné standardní parametry, respektovat soudobé nároky EMC, rozhodně ale nemusí být špičkové.

Pokud uvedené požadavky shrneme, naše zařízení by mělo splňovat následující základní požadavky:

  1. transceiver nižší střední nebo střední třídy od renomovaného profesionálního výrobce,
  2. transceiver podle možnosti ne starší, než cca 20 roků, lépe však soudobý,
  3. všechna KV pásma nezbytná, pásma 6 m a 70 cm žádoucí, pásmo 2 m velmi žádoucí,
  4. výkon 100 W v rozsazích KV, řádově desítky wattů v pásmech vyšších,
  5. druhy provozu CW a SSB, úzkopásmová FM je žádoucí, má-li zařízení pásma VKV,
  6. vestavěný automatický anténní tuner je výhodou,
  7. obvody DSP jsou výhodou,
  8. připravenost pro digitální druhy provozu (dostatečná stabilita, dostatečně rychlý přechod příjem/vysílání, přístupné neregulované vstupy a výstupy nf signálu, eventuálně šířkou pásma odpovídající MF filtry) je žádoucí.

Začátečnická etapa našeho radioamatérského života dříve nebo později skončí. Buď tím, že HAM Radio pro nás zůstane jen vzpomínkou na bezvýsledný pokus, nebo tím, že v radioamatérské práci budeme pokračovat s ještě větším zápalem a nadšením, a navíc již s mnoha zkušenostmi. Jak dlouho tato etapa bude trvat, to záleží hlavně na tom, kolik času můžeme vysílání věnovat. I tehdy, kdy času budeme mít dost, je jeden rok spíš málo. V každém případě pak budeme vědět (a ne jen tušit), kam nás srdce opravdu táhne, a jestliže nám pak méně náročné universální vybavení již nebude vyhovovat, můžeme je prodat a nahradit něčím jiným, již náročnějším.

2. Střet snu s realitou

Hranici mezi snem a realitou nejčastěji určuje naše peněženka. Řešení se najde pro každou kapsu, naprosto do důsledku však platí, že za málo peněz je opravdu jen hodně málo muziky.

2.1. Kudy ne

Pro amatéra zaměřeného na provoz jedna cesta na pásma nejspíše nepovede, a to svépomocná stavba transceiveru. S tím nebude mnohý starší amatér souhlasit, vždyť do roku 1989 mohla většina z nás vysílat jen proto, že jsme si ke staré armádní technice (nejčastěji ještě po německé armádě) dobastlili konvertory, transvertory a vysílače. A kolik se válelo po šuplících věčně rozdělaných konstrukcí UW3DI, Atlas ... Zhotovit si vlastní stanici bylo tehdy dokonce vydáváno za ctnost odpovídající tradici našich amatérských dědů z dob před druhou válkou. Nelžeme si ale do kapsy: stav radioamatérského vybavení u nás nebyl před listopadem důvodem k hrdosti, nýbrž nesmírnou ostudou. Naši kolegové za železnou oponou bývali hodně nešťastní z toho, jak nekvalitní signály se do éteru valily ze střední a východní Evropy, hlavně v době závodů. A těžko chápali, proč si také nepořídíme transceivery, které oni kupují za jeden - dva průměrné platy...

Mezi amatéry je řada zdatných konstruktérů, z nichž nejeden radiotechnické přístroje konstruuje i profesionálně, jenže podmínkou dobrého a nezávadného provozu přístroje je použití kvalitní a drahé měřící techniky při vývoji i při konečném nastavování a slaďování. Okopírování konstrukce, která třeba sama byla při vývoji pečlivě měřena, nemůže bez použití téže měřící techniky vést k týmž dobrým výsledkům. Výroba zařízení, které by umožnilo plnohodnotný provoz při soudobých nárocích na EMC, je dnes mimo možnosti naprosté většiny amatérů. Vzpomínka na doby, kdy stavba vysílače a přijímače znamenala přišroubovat na prkénko nějakou tu elektronku a pár dalších součástek, a doplnit to esteticky vykrouženými cívkami, nás sice může naplnit nostalgií, to je ale asi tak vše.

Stejně tak není pro nového zájemce o provoz optimální technika QRP, zejména ta vlastnoručně zhotovená. V porovnání s plnohodnotnými přístroji samozřejmě nováčka zaujme cenou. Pár stovek za součástky oproti spíše více tisícovkám za profesionální výrobek - to láká, a s malým výkonem ani risika nežádoucího vyzařování nevypadají tak zle. Jenže začátečník se potřebuje především "oblomit" v provozu, získat maximum zkušeností s různými provozními technikami. A zaslouží si také nějakou odměnu za přípravu ke zkouškám a úsilí na vybudování HAM Shacku. Zdlouhavé dovolávání se i velmi běžných stanic je s tím vším spíš v rozporu. QRP ocení hlavně zkušenější radioamatéři - pro začátečníky spíš není. Rozhodně ovšem nesdílíme názor jednoho známého zahraničního DX-mana, že "život je příliš krátký pro QRP" - ten jen ukazuje, že ani světoznámí DX-mani nejsou ušetřeni arogance, a tím spíš jí nejsou ušetřeni ti, kdo po něm to moudro ustavičně papouškují v naivním očekávání, že se tak také snadno stanou známými DX-many...

Uvedené skutečnosti by samozřejmě neměly být chápány jako výzva k neznalosti. I když nebudeme žádný transceiver stavět, vždy pro nás bude zásadní vědět, jak funguje. Znát různá v praxi užívaná řešení transceiverů (a dalších zařízení) jako celku, i dílčí obvodová řešení, je pro radioamatéra nutností. Jednak mu to umožní se se znalostí věci orientovat v nabídce různých zařízení a realisticky odhadnout, co od toho kterého výrobku může očekávat, jednak - a to je podstatnější - jsou tyto znalosti nezbytným předpokladem optimálního nastavení zařízení jak s ohledem na různé situace v praktickém provozu, tak s ohledem na prevenci nežádoucího vyzařování, a konec konců i na předcházení poškození přístroje. HAM Radio je technické hobby, jedním z jeho deklarovaných cílů je i technické sebevzdělávání. I tehdy, kdy nás stavba radiotechnických konstrukcí nezajímá a nebaví, se bez znalostí alespoň teoretických neobejdeme, a ryze spotřebitelský přístup je prakticky vyloučen.

2.2. Kudy ano

Stará vojenská technika i dnes nabízí levný vstup na pásma, někdy i doslova za pár korun. Třeba elektronkový přijímač R250 ze sovětské éry je dodnes ceněným přístrojem - http://www.sweb.cz/ok1hyn/r250.html. Také ne nejlevnějším, však se ale najdou i levnější, třeba R3, R4 atd. Když ho doplníme menším, třeba jen jednopásmovým telegrafním vysílačem a anténou z kusu drátu nataženého z okna na nejbližší strom, zažijeme určitě spousty radioamatérských radostí. Méně radostné bude shánění náhradních elektronek a jiných součástí odpovídajících tehdejším konstrukcím. Bude to stát opravdu málo, HAM Radio tak ovšem poznáme v podobě, jakou mělo před cca 50 lety, nikoli v té soudobé. Zní-li však otázka, zda vysílat aspoň takto, nebo vůbec, je odpověď jasná.

Rozhodně lepší je sledovat nabídky v radioamatérských časopisech, na internetu a na radioamatérských bursách, a pořídit si z druhé ruky transceiver zkonstruovaný přímo pro radioamatérská pásma.

Ačkoli s tím leckdo nebude souhlasit, neboť z té doby existují i některá dosud hodně ceněná zařízení (Collins, Drake), obecně je dnes už lépe pominout přístroje z éry elektronek či hybridů z elektronek a polovodičů. Nové náhradní elektronky jsou hodně drahé, a ještě větší problémy působí opotřebení mechanicky a elektricky namáhaných součástí, jichž bylo tehdy ještě v transceiverech požehnaně: zejména vícepaketové přepínače pásem, elektricky namáhané kontakty, převody, stupnice... Nesmírně záleží na tom, kdo a jak zařízení v běhu času používal a jak s ním zacházel. Zběžná prohlídka určitě nestačí, jenže prodávající, který nás obvykle osobně nezná, těžko přistoupí na to, že nás nechá si zařízení v klidu a úplnosti vyzkoušet doma, a teprve pak ho případně zaplatit či vrátit. Opotřebené transceivery a vraky z těch dob koupíme třeba i lacino. S jednotlivými dílčími opravami nám asi kolega radioamatér pamatující elektronkovou éru pomůže. Ovšem kompletní rekonstrukci celého přístroje s výměnou nespolehlivých přepínačů, opálených kontaktů, vyschlých elektrolytů atp., to od kohokoli očekávat nemůžeme, taková práce by se ani nedala zaplatit. Tato zařízení také obvykle nebudou vybavena pásmy WARC (30, 17 a 12 m), často nebude k disposici ani pásmo 160 m, natož pásmo 6 m, o VKV pásmech nemluvě.

Optimálním řešením pro ty, kdo chtějí kupovat zařízení z druhé ruky, jsou přístroje z doby posledních asi 10 roků. Vesměs už splňují požadavky na soudobý standardní transceiver, mnohé z nich sice ještě nebudou vybaveny obvody DSP, o to ovšem budou cenově přístupnější. DSP - číslicové zpracování signálu - přineslo mnoho příjemností, některé z nich (redukce šumu, automatický notch-filtr a přídavná selektivita přijímače) jsou dokonce dost hodně přínosné, dá se však bez nich žít.

Nechť už budeme kupovat jakýkoli přístroj z druhé ruky, sledujme vždy, zda v něm nebyly prováděny amatérské zásahy. Po internetu i v časopisech krouží kvanta návodů na různé "mods" (modifikace). Jsou jistě dobře míněny, jenže téměř každý amatérský zásah do profesionálního přístroje snižuje jeho spolehlivost. To zdaleka nejvíce platí o soudobých zařízeních konstruovaných technologií SMD, s níž si opravdu poradit umí jen málo amatérů. Nejoblíbenější je odblokování přístupu mimo amatérská pásma. Dle návodu opravdu stačí odpájet nějakou tu diodu, odpor či cínový jumper. Budeme-li to ovšem dělat nevhodnými nástroji a nevhodným postupem, můžeme toho "odpájet" o dost víc, popálit okolní součástky, poškodit ochranné laky nebo i plošný spoj. I když přístroj nezničíme, určitě snížíme jeho hodnotu pro případ, že ho budeme chtít prodat. Nejnovější přístroje lze upravit zásahem do software. I to dělejme jen tehdy, pokud spolehlivě budeme umět zařízení vrátit do původního stavu, neboť při úpravě získáme sice některé vlastnosti nové, jenže obvykle za cenu toho, že zmizí nějaké jiné, obvykle ty, které jsou důležité právě pro náš region. Za tato risika nezískáme nejčastěji prakticky nic: vypravit se mimo amatérská pásma nás bude bavit jeden, nejvýše dva večery.

Nákupem soudobého (nebo téměř soudobého) transceiveru z druhé ruky ušetříme dost peněz, řádově se však už přiblížíme ceně transceiveru nového. Pak už je otázka, zda nenašetřit (nevydělat či nepůjčit si) ještě trochu peněz, a koupit transceiver opravdu nový. S jistotou záruky, s jistotou, že se v přístroji nikdo "nehrabal", s jistotou, že ještě dost dlouho seženeme náhradní součásti. Je-li to jen trochu možné, jde o cestu optimální.

Při úvaze, zda koupit nový transceiver, nám pomůže i odhad, jak se bude vyvíjet jeho budoucí cena rozhodneme-li se ho prodat. Jakmile nový transceiver vyneseme dveřmi ven z prodejny, jeho cena ihned klesne asi o třetinu. Dále se cena nedotčeného transceiveru udržuje dost dlouho na ustálené úrovni, což je to dáno tím, že moderní transceiver se provozem příliš neopotřebovává. Budou-li na něm ovšem patrné neodborné zásahy a šrámy po poruchách, bude cena citelně nižší. Pokud pak vývoj přinese nové podstatné vlastnosti transceiverů (typicky: nástup DSP, nebo třeba i nová radioamatérská pásma), pak klesne hodnota těch starších opět skokem. Najdeme i výjimky: existují zařízení, jejichž hodnota klesá minimálně, ba i roste. Např. jeden ze starých VKV transceiverů ICOM je dodnes žádán pro výjimečnou čistotu výstupního signálu, která dovoluje připojit k němu opravdu výkonný koncový stupeň. To se týká i našeho výjimečně dobře navrženého 2 m transceiveru Sněžka.

2.2.1. Jaký transceiver?

Na trhu dominují tři japonské značky: ICOM, http://www.icomeurope.com/, YAESU, http://www.yaesu.com/, a Kenwood, http://www.kenwood.net/. Tito výrobci jsou zaměřeni na masovou produkci základní škály typů transceiverů, které vyhoví většinovým požadavkům začínajících, pokročilých i vyspělých radioamatérů. Zaměření na masovou produkci má dobré i stinné stránky. Mezi dobré patří cena, široká kompatibilita s příslušenstvím a programovým vybavením, snadná dostupnost (i opětná prodejnost) včetně dostupného servisu, a obvykle i slušná spolehlivost a nízká poruchovost. Mezi stinné patří zejména fakt, že požadavek na snadnou (= levnou) vyrobitelnost neodvratně vede ke kompromisům vůči přísným nárokům na kvalitativní parametry. V diskusích náročných uživatelů proto najdeme leckterou výhradu vůči i těm nejkomfortnějším modelům z nabídky těchto značek. Začátečníky i pokročilejší amatéry ovšem tyto nejvyšší nároky zatím nemusí vzrušovat. U naprosté většiny radioamatérů všude ve světě najdeme v HAM Shacku zařízení právě těchto tří výrobců. Mnozí se cítí být povoláni tento stav kritisovat, opravdu oprávněni však budou, až vymyslí lépe, jak nabízet špičková zařízení za lidové ceny...

Ceněná (někdy ale také diskutovaná) je produkce americké firmy TEN TEC, http://www.tentec.com/, na laťku výborných parametrů úspěšně útočí americký výrobce stavebnic Elecraft, http://www.elecraft.com/ (pozor, většinou nejde o hotová zařízení, ale o stavebnice, s jejichž stavbou si poradí jen zkušený amatér, teprve model K3 je nabízen i jako kompletně sestavený výrobek). Do světa krátkých vln se pokusil vstoupit i výrobce oblíbených VKV handheldů Alinco, http://www.alinco.com/, a vzdor tomu, že nebylo zaznamenáno příliš mnoho nadšených výkřiků uživatelů, někteří radioamatéři jsou i s těmito KV transceivery spokojeni.

Volme typy, které nejlépe odpovídají výchozím požadavkům: universalita a cena, tj. modely nižší střední třídy až střední třídy, výhradně ovšem ty, které jsou určeny k provozu od krbu. Pro příklad z nabídky posledních let uveďme třeba IC-746 a nástupci (alternativně IC-756 a nástupci - spadá spíše do střední a vyšší střední třídy, pro začátečnické potřeby jsou tedy spíše už zbytečně drahé) fy. ICOM, FT-847 fy. YAESU, TS-480SAT či TS-570 fy. Kenwood. (Poznámka: zařazení přístrojů do kvalitativních tříd je zde provedeno podle toho, jaké místo v nabídce daného výrobce daný typ zaujímá, jednotlivé modely jednotlivých výrobců samozřejmě nechceme srovnávat).

Proč "výhradně ovšem ty, které jsou určeny k provozu od krbu?"

V posledních letech dobývají trh miniaturisovaná zařízení, která jsou velmi šikovná k provozu z přechodných QTH, z auta, při pěším výletu i horské túře. Příkladem jsou typy IC-706 či IC-7000 fy. ICOM, nebo FT-817 a FT-897 fy. YAESU. Některé jsou nabízeny přímo jako QRP transceivery (IC-703) nebo mobilní transceivery (FT-857). Při prvním přiblížení se zdá být obdivuhodné, co všechno dokáží výrobci do těch malých škatulek "nacpat", ve skutečnosti však až tak velký důvod k obdivu není: jde o by-product vývoje technologie kapesních zařízení spotřební elektroniky - typicky mobilních telefonů.

Vidí-li taková zařízení začátečník, jeho oko se obvykle nadšeně zaleskne: je to malé (v panelákovém bytě to tedy zabere málo místa a manželka nebude tolik nadávat) a z nabídky skoro i nejlevnější! Chyba lávky, láce i malé rozměry jsou obvykle jen zdánlivé. Dokoupíme-li vše potřebné - hlavně anténní tuner a zdroj, rozměry i cena rychle dosáhnou formátu "dospělého" transceiveru. A hlavně: miniaturisace není zadarmo. V prvé řadě vede ke kompromisům vůči základním parametrům soudobého zařízení: odolnosti přijímače a čistotě výstupního signálu vysílače (je například příznačné, že mezi doporučeným příslušenstvím TCVR FT-817 výrobce neuvádí koncový stupeň).

Nesmírně problematické jsou však i dopady miniaturisace na uživatelskou ovladatelnost zařízení. V pile-upech, lovíme-li DXy, a zejména ovšem v závodním provozu, zde všude musíme pružně přizpůsobovat nastavení transceiveru okamžité situaci na pásmu a kvalitě právě zpracovávaného signálu. Zapínat a vypínat vstupní zesilovač a atenuátor, přepínat MF filtry, pracovat s PBT a IF-shiftem, řídit selektivitu DSP, přepínat a řídit obě VFO při provozu "split", pohotově ovládat RIT atp., to vše potřebujeme dělat rychle a prakticky po paměti, proto je pro každý z těchto obvodů optimální samostatný ovládací prvek na čelním panelu. Ovšem u miniaturních zařízení se ani ty nejdůležitější ovládací prvky všechny na čelní panel prostě nevejdou. Výrobci tedy na panel umístí jen pár tlačítek, jimž uživatel přiřazuje aktuální funkci vyvoláním různých ovládacích menu a submenu v software přístroje. Zejména listování mezi menu je zdlouhavé a nepřehledné (např. u FT-897 jde o 17 menu hojně rozmnožených podřízenými submenu), vyžaduje kontrolu zrakem, a dělat všechny potřebné úkony dostatečně rychle a spolehlivě je prostě nemožné.

Díky Bohu, že miniaturisované transceivery máme, vždy budou milými společníky na výlety či záložními zařízeními, avšak plnit funkci základního transceiveru radioamatéra mohou jen za cenu těžko únosných kompromisů. Dočteme-li se v prospektech některých z nich, že jsou vhodné i jako základnová stanice (třeba FT-897), vnímejme to jen jako obchodní trik. Na cestě naším radioamatérským životem jistě někdy nastane doba, že nebudeme mít za co důležitějšího utrácet, avšak na jejím začátku nemařme peníze za miniatury, nýbrž pořiďme plnohodnotný stolní transceiver, třeba i za tu cenu, že budeme muset nakupovat z druhé ruky. Pro začátečníka, který se provozu teprve učí, a zvládnutí ovládání transceiveru při náročnějších režimech provozu je pro něj základním úkolem, to platí zejména.

Transceivery se obvykle dodávají se základním SSB filtrem, k osazení dalších MF filtrů pak bývají připraveny volné posice. Má zcela jistě smysl další filtry dokoupit. I kdybychom neovládali telegrafii, časem se ji určitě doučíme, a krom toho se filtry pro CW užijí i pro některé digitální druhy provozu. Má smysl doplnit i užší SSB filtry. V běžném provozu se to může zdát zbytné, v silně obsazeném závodě je ale velmi oceníme.

S nástupem nejnovějších zařízení, kde řízení selektivity za vstupním roofing filtrem je už jen funkcí DSP obvodů, se otázka doplňkových filtrů stává bezpředmětnou. K tomuto vývojovému trendu však nelze nepřičinit dost velký otazník. Intermodulační produkty mohou vzniknout na každé nelinearitě, na každém aktivním prvku, tedy i v obvodech DSP. Krystalové filtry žádné nelineární aktivní prvky neobsahují, nežádoucí signály, které přes krystalové filtry do obvodů přijímače neproniknou, nemohou nadělat žádnou škodu; totéž u DSP neplatí. Padne asi námitka, že rozdíly se uplatní jen v extrémních příjmových podmínkách. Jistě, jenže extrémní příjmové podmínky v podobě silně obsazeného závodu jsou mnohokrát do roka, rok co rok. Troufáme si tvrdit, že náhrada krystalových filtrů obvody DSP je přínosem hlavně pro výrobce, kteří ušetří na výrobních nákladech, a méně zasvěceného zájemce navnadí ke koupi zbytnými "cingrlátky" na úkor důležitých parametrů přístroje.

Kdybychom úvahu nad transceivery chtěli zakončit odkazem na konkrétní typ universálního transceiveru nižší střední třídy, asi by kriteriím nejlépe odpovídal první typ IC-746 s krystalovými filtry. Šlo o velmi úspěšný typ se spoustou užitečných vlastností. Už se bohužel nevyrábí, možný je jen nákup "z druhé ruky". Nástupce našel v IC-7400, sice už bohužel bez krystalových filtrů, avšak s některými dalšími užitečnými funkcemi. Uveďme ho jako kandidáta č.2...

Vždy bude existovat skupina amatérů, pro něž HAM Radio plní nějakým způsobem zvláštní funkci, nejčastěji překonání osamělosti ve vyšším věku či při špatném zdravotním stavu. Nebo skupina těch, jimž kapsa nebo jiné životní okolnosti náročnější způsob provozu prostě neumožní. Takoví kolegové se pak často orientují na jednoduché popovídání na VKV FM převaděčích a jinou podobnou nenáročnou komunikaci. Technické nároky na jejich zařízení tomu odpovídají. Obvykle postačí kapesní VKV FM stanice, případně VKV FM stanice mobilní (v obou případech lépe dvoupásmová pro 2 m a 70 cm). K tomu malá anténka na okno či na balkon, a cesta k přátelskému popovídání s kamarády radioamatéry je otevřena. Proč ne, i to je jedna z forem radioamatérské zábavy, a neměla by být terčem tak sžíravého opovržení, jak se někdy děje. Někdo prostě jinak nemůže, a jiný nechce. Má na to právo.

2.2.2. Nezapomínáme na VKV?

Mohlo by se zdát, že jsme zatím řešili stále jen potřeby těch, jež srdce táhne ke krátkým vlnám, a VKV opomínáme. Je to jen zdánlivé.

Jestliže technologie výroby KV zařízení je zvládnuta natolik, že sloučit do jednoho transceiveru všechna KV pásma není problém, u VKV je tomu jinak - každá kmitočtová oblast z nesmírně širokého rozsahu VKV, UKV a mikrovln vyžaduje jinou technologii, a sloučení více pásem do jediného zařízení by přineslo spíš komplikace, než výhody. V minulosti proto byly vyráběny jednopásmové transceivery, nejčastěji pro pásma 2 m a 70 cm, vývoj se však nakonec obrátil jinam: v posledních letech jsou těmito dvěma pásmy jako určitou nadstavbou vybavovány KV transceivery. Odhlédneme-li od handheldů a mobilních FM stanic, je na současném trhu snad jediným ryzím VKV transciverem s provozy CW/SSB/FM typ IC-910H fy. ICOM s pásmy 2 m, 70 cm a 23 cm, ten je ale cíleně konstruován pro provoz přes družice, vyšším nárokům (hlavně ve VKV závodech) nedostojí. Takovým vyšším nárokům však bohužel nedostojí ani VKV moduly v profesionálně vyráběných KV transceiverech.

Závodní provoz na VKV klade na použité zařízení velmi náročné požadavky. Zejména v naší malé zemi, kde opravdu dobrých závodních kót je málo, a navíc jsou soustředěny v malých oblastech jednotlivých pohoří. To způsobuje, že na ploše nemnoha kilometrů čtverečních jsou během závodů shluky stanic s velkými výkony, účinnými směrovkami a citlivými předzesilovači. Pak je sebemenší nežádoucí signál vysílaný jedinou stanicí způsobilý zlikvidovat příjem mnoha okolním závodícím stanicím, byť by i splňoval nároky, které stanoví technické předpisy. A stejně tak i přijímací část zařízení, které je konstruováno se slušnými parametry pro běžný provoz, je v takových mimořádných poměrech zasažitelná rušením.

Dnes je základem solidního VKV zařízení kvalitní KV transceiver, k němuž uživatelé připojují transvertory pro jednotlivá VKV pásma. Příkladem mohou být výrobky fy. KUHNE electronics, http://www.db6nt.com/, zajímavou diskusi na tato témata včetně kvalitních technických řešení najdeme na stánkách http://www.ok2kkw.com.

Náročná řešení, jež dnes úspěšná a současně ohleduplná účast ve VKV závodech vyžaduje, jsou mimo možnosti běžného začátečníka. To ani náhodou neznamená nutnost se těchto velmi hezkých a zajímavých závodů vzdát. Je pouze třeba volit kóty vzdálené exponovaným oblastem, a odolat pokušení připojovat za transceiver spotřební kvality koncové zesilovače a extrémně ziskové anténní soustavy.

2.2.3. Jaký napájecí zdroj?

Otázka jen zdánlivě triviální. Běžný transceiver vyžaduje napětí 13,8 V a odběr 15 - 20 A. Vysoké nároky jsou kladeny na potlačení napěťových špiček, nadproudové ochrany, spolehlivost při dynamicky se měnící zátěži, bezchybnou funkci ve vf poli atp. To už není něco, co snadno "spíchneme" ze šuplíkových zásob. Na kvalitě zdroje závisí "život" transceiveru, za který jsme vydali tisíce: zde nemá cenu šetřit.

Svůdně levné a velmi nebezpečné jsou zdroje italského původu, které jsou nabízeny pro CB stanice. Ty vůbec nepočítají s tím, že by byly provozovány v sestavě s dlouhodrátovými anténami, které fungují jako spolehlivý lapač atmosférické elektřiny. Mnoho transceiverů už bylo zničeno, když kolem takových sestav "prošla" bouřka.

Jiným risikem jsou spínané zdroje. Bývají příjemně malé a lehké. Hodně z těch, které se lacino prodávají, pochází ze starších počítačových systémů, ne každý byl ale vyvíjen k tomu, aby pracoval v bezprostřední blízkosti citlivého přijímače. Než takový zdroj koupíme, určitě si pečlivě vyzkoušejme, zda neruší.

Můžeme-li, kupme profesionální zdroj určený k napájení transceiverů, a nabízí-li výrobce takovou variantu, kupme rovnou transceiver s vestavěným zdrojem. Bude sice o trochu těžší při přenášení, ovšem provždy nám na stole ubude jedna "bednička" s kabeláží. A při řešení případné závady v záruční lhůtě si ušetříme diskusi s obchodníkem, zda jsme transceiver nenapájeli něčím nevhodným.

2.2.4. Jaký anténní tuner?

K mnoha transceiverům lze dokoupit automatický anténní tuner, v posledních letech už bývá přímo vestavěn. Takové tunery mívají nevelký rozsah přizpůsobovaných impedancí, obvykle však postačí k doladění většiny odchylek v soustavě 50 Ω anténa - 50 Ω napáječ - 50 Ω výstup transceiveru. Většinou mají i paměti, do nichž se ukládají nastavení pro jednotlivá pásma či kmitočtové segmenty. Přechod z pásma na pásmo je pak rychlý, pohodlný, a hlavně bezpečný - vyloučením lidského faktoru je potlačena i možnost, že anténu nechtěně vyladíme tak, že se to nebude koncovým transistorům líbit. Opět: nabízí-li výrobce alternativu transceiveru s vestavěným automatickým tunerem, zvolme ji.

Krom toho existuje i široká nabídka externích universálních anténních přizpůsobovacích členů, kde dost záleží na tom, jaké antény a napaječe budeme přizpůsobovat: někdy půjde o antény se symetrickým napaječem, jindy s nesymetrickým, jindy zase o dráty délky "jak to vyjde". Těžko radit obecně, nejlépe poradí zkušený radioamatér po posouzení konkrétní situace. Tunery patří k zařízením, která si i ten, kdo nerad bastlí, může postavit sám, potřebné součásti však dnes spíš nekoupí v běžných obchodech se součástkami, ale bude se muset rozhlédnout na radioamatérských bursách po součástkách z "elektronkové" éry - keramických přepínačích, cívkách na keramických kostrách atp.

Pokud se nám ovšem podaří zachovat podle zásady, že v zabydlených aglomeracích je nejlepším napaječem neladěný koaxiální kabel zatížený anténním vstupem s impedancí co nejblíže 50 Ω, vystačíme většinou s automatickým tunerem transceiveru, a další přizpůsobovací člen obvykle nebudeme potřebovat.

2.2.5. Jaká anténa?

To je otázka, která vydá na několik knih technických, právnických, psychologických... Přidržíme se jen technické stránky, a to jen v základních obrysech.

Protože uvažujeme antény pro začátečníky, předem vyloučíme náročnější směrovky, které jsou pro KV pásma rozměrné a těžké, a budeme se věnovat hlavně drátovým anténám.

2.2.5.1. Jednopásmové KV antény

Jestliže jsme si jako jeden ze základních požadavků vytkli elektromagnetickou slučitelnost, pak si rovnou řekněme, že z tohoto pohledu nejsou optimální vícepásmové antény. V našem přijímači nejméně problémů nadělá ten nežádoucí signál, který se do něj buď vůbec nedostane, nebo bude aspoň potlačen vlastní selektivitou antény. Vícepásmové antény nám na vstup přijímače dodávají nejen signály z pásma, na němž právě pracujeme, ale i z dalších pásem, pro něž jsou řešeny. A často také z kmitočtů dalších, na nichž anténa resonuje, aniž to bylo záměrem konstruktéra, což je typický případ některých vícepásmových vertikálů.

Můžeme-li, pak nejlépe je postavit pro každé pásmo zvláštní anténu, napájecí kabely svedeme k přepínači, a odtud dále jediným kabelem k transceiveru. Přepínač si z pár relé můžeme udělat sami, inspiraci najdeme třeba u EI7BA, http://www.iol.ie/~bravo/remote.htm. Pozor, přepínat musíme nejen vnitřní vodiče, ale i opletení kabelů!

Nejsnazší ke stavbě jsou dipóly délky λ/2. O něco lepší jsou tzv. invertovaná V, dipóly s rameny skloněnými k zemi, jejichž impedance ve středu se blíží ideálním 50 Ω, a skloněním ramen také dosáhneme všesměrového vyzařování ve vodorovné rovině. Podmínkou optimální funkce antén odvozených z dipólu délky λ/2 je dostatečná výška nad zemí (máme-li na mysli DX provoz) - nejméně polovina vlnové délky. To se snáze řekne, než udělá, a v poněkud lepší situaci jsou zde amatéři žijící ve vysoké zástavbě ve městech, než amatéři z venkova. Takto získáme relativně lacino slušný anténní systém, naše okolí ovšem bude zadrátované - 9 dipólů pro všechna KV pásma je opravdu dost.

Z hlediska geometrického uspořádání je dipól útvar symetrický, koaxiální kabel nesymetrický. Připojením nesymetrického napáječe k symetrické anténě dojde jednak k deformaci vyzařovacího diagramu antény, jednak může dojít i k vybuzení toku vf energie po plášti kabelu a tím i ke zvýšení risika rušení spotřební elektroniky v okolí. Proto se mezi symetrickou anténu a nesymetrický napáječ vždy vkládá symetrisátor, v rozsahu krátkých vln nejčastěji neladěný širokopásmový balun.

Jiné oblíbené antény jsou odvozeny z vertikálního zářiče délky λ/4. Takové antény vyzařují nízko nad obzor a jsou proto výhodné pro DX provoz. V praxi se zářič kvůli snadnějšímu přizpůsobení koaxiálního kabelu prodlužuje na 0,285 λ (pro impedanci napaječe 50 Ω). Takové antény by ovšem byly nerealisovatelné pro kmitočtově nejnižší KV pásma (pro pásmo 160 m by 0,285 λ odpovídalo cca 45 metrům). Pro tato pásma se zářiče realisují kratší a na plnou elektrickou délku se prodlužují vloženými cívkami a kapacitními klobouky. Nevýhodou vertikálů λ/4 je, že vyžadují tzv. radiály (též protiváhy), vodorovně vedené vodiče o délce λ/4. Obvykle stačí 3 nebo 4 radiály, postavíme-li však vertikál přímo na zemi a radiály budeme chtít zakopat, mělo by jich být mnohonásobně více.

Najdeme ovšem i vertikály bez radiálů. Ty jsou odvozeny nikoli ze zářiče λ/4, nýbrž z vertikálně orientovaného dipólu λ/2, mají tedy nevýhodu ještě větší stavební výšky, ušetříme ovšem prostor pro radiály. Příkladem šikovného řešení vertikálního dipólu λ/2 je anténa typu "J", kterou lze v oboru KV dobře realizovat od pásma 15 m výše. Dipól je napájen na konci, kde má impedanci teoreticky nekonečnou. Kabel ho napájí přes transformační vedení délky λ/4, které je na jednom konci otevřené, a má tedy v tom bodě také impedanci teoreticky nekonečnou, vtipně se tedy přizpůsobuje "nekonečno na nekonečno". Transformační vedení se realizuje buď ze dvou souběžných trubek, nebo z koaxiálního kabelu.

Také stavba 9 vertikálů pro každé pásmo není jednoduchá a pro okolí únosná.

Pro radioamatéry žijící v panelácích je častým řešením antény pro nižší KV pásma sloper, šikmo vedený zářič délky λ/4. Obvykle se jednoduše natáhne z okna či balkonu bytu na vhodný sloup či strom venku. Sloper má výhodu i nevýhodu v silnějších směrových účincích: výborné výsledky přináší ve směru maxima vyzařování, a jako směrový zářič pro nižší pásma ho proto často užívají i expedice či závodní týmy. Potřebujeme-li ovšem všesměrovou anténu, pak o optimální řešení nejde, při rozhodování však může převážit výhoda snadné realisace.

Nejčastějším řešením těch, kdo mají podmínky pro stavbu jednopásmových antén, je kombinace dipólů (pro nižší pásma) a vertikálů (pro vyšší pásma).

Jakkoli jsme si předsevzali, že se budeme zabývat hlavně anténami drátovými, nemusíme se ani v tomto oboru vzdát antén směrových. Typickým příkladem je dvouprvková anténa typu Cubical Quad, kterou lze relativně snadno postavit pro pásma od 20 m výše. Základem je nosná konstrukce z nevodivého materiálu (kdysi tyče bambusové, dnes ze sklolaminátu). Na konstrukci jsou vypnuty drátové celovlnné smyčky délky cca 1 λ, pro každé pásmo jedna smyčka jako zářič a jedna jako reflektor. Konstrukce a smyčky vytvářejí zhruba obrys krychle (odtud název antény). Pokud vlnově nejdelší realisované pásmo bude 20 m, má krychle stranu o délce cca 5 m. V praxi půjde spíše o tvar hranolu, neboť optimální odstup prvků je 0,125 λ. Existují i tří- a víceprvkové realisace, ty jsou ale podstatně složitější při stavbě i slaďování. Dvouprvkový Quad můžeme s dnes dostupnými materiály zhotovit o váze do 15 kg, a budeme-li pracovat kvalitně a užijeme kvalitní materiály, může být konstrukce odolná i v hodně prudkém větru a může jí otáčet i docela nenáročný rotátor.

Celovlnné smyčky nemusí být vypnuty právě jen do tvaru čtverce, častá je i realisace ve tvaru trojúhelníku - tzv. Delta-loop. Ta se užívá nejen ve směrovkách, ale i jako samostatný zářič, hlavně na nižších pásmech. Cenné je, že ji lze anténním členem dobře doladit pro práci na vyšších (harmonických) pásmech, musíme ale počítat se silnějšími směrovými účinky a postavit anténu tak, aby maximum vyzařování odpovídalo směrům, o než máme největší zájem.

Jinými příklady lehkých směrovek z drátů vypnutých na pomocné konstrukci jsou Hexagonal Beam (http://www.hexbeam.com/, amatérská realisace viz např. http://www.iol.ie/~bravo/ahexbeam.htm), Moxon rectangles a další - inspiraci najdeme v propracovaném seriálu "Magické dvouelementové antény pro KV" OK2BNG a OK1DMU v časopisu Radioamatér, ročník 2002.

2.2.5.2. Vícepásmové KV antény

Dodržet zásadu zvláštní antény pro každé pásmo je prostorově náročné a ne každému se podaří, výsledek navíc přímo přitahuje nepříliš žádoucí pozornost našeho okolí.

Pro mnoho radioamatérů žijících ve městech a předměstských vilových čtvrtích jsou malý anténami zaujatý prostor a jejich nenápadnost prvořadými podmínkami, bez jejichž splnění vysílat prostě nemohou. Nejčastějším řešením jsou pro ně vícepásmové vertikální antény, jež nabízí řada výrobců (jen pro příklad: GAP, http://www.gapantenna.com/, Cushcraft, http://www.cushcraft.com/, Hy-Gain, http://www.hy-gain.com/, Butternut, http://www.bencher.com/ant_select.html, a mnozí další). Jde-li o řešení, které je nezbytnou podmínkou, aby amatér mohl vysílat, pak jde o řešení dobré. Ze všech ostatních pohledů moc dobré není. Už jen navrhnout anténu, která by byla schopna aspoň trochu upokojivě pracovat na všech KV radioamatérských pásmech, je dost tvrdý oříšek. Navrhnout ji navíc tak, aby se dala sériově vyrábět, aby ji mohl sestavit a naladit běžný amatér bez zvláštní měřicí techniky, aby byla odolná vůči povětrnostním podmínkám včetně námrazy i agresivního městského ovzduší, aby vydržela silné poryvy větru atp., to je řešením rovnice o nesmírně mnoha proměnných. Výsledkem nemůže nebýt mnohočetný kompromis. V praxi takové antény na některých pásmech pracují s malou účinností, uživatelům se obvykle nepodaří naladit všechna pásma atp. Přitom nejde a nemůže jít o řešení levné. To mnohonásobně platí pro nás, kdy díky kursu koruny zaplatíme značnou sumu nikoli za vysoce kvalitní anténu, ale za kompromisní vícepásmový provoz. Naštěstí u nás najdeme výrobce kopií některých ze zdařilejších návrhů takových vertikálů, třeba antény z dílny OK1DLA potěšily už hodně amatérů za přístupnou cenu.

Mnohem levnější a stavebně jednodušší jsou vodorovné drátové antény odvozené z dipólu délky λ/2.

Jako nejjednodušší řešení se může zdát spojit prostě do jednoho napájecího bodu větší počet dipólů zavěšených pod sebou, což je v literatuře často popisováno. Toto řešení je bohužel jedno z nejhorších: zářiče se navzájem ovlivňují, velmi záleží na výšce nad zemí, anténa vyžaduje pracné opakované nastavování jednotlivých pásem tak dlouho, až je dosaženo jakéhosi kompromisu.

Vtipnější je princip antény typu Windom, který těží z toho, že v jedné třetině délky dipólu λ/2 se nachází bod, kde má dipól impedanci 300 Ω nejen v pásmu pracovním, ale i pro vyšší harmonická pásma. Původní model antény byl v tomto bodě napájen jednodrátovým napaječem. Později byla anténa modernisována vložením balunu transformujícího 50 Ω impedanci koaxiálního kabelu na 300 Ω, tj. 1:6, pak je možno napájet ji koaxiálním kabelem (řešení je obvykle označováno "FD4"). Následný vývoj přinesl připojení dalších zářičů navržených kompromisně tak, že vedle harmonických pásem 160-80-40-20-10 m anténa obsáhne i "neharmonická" pásma 30-17-15-12 metrů. Základní kit italské firmy ECO, který obsahuje balun 1:6, pájecí očka a stavební plánek této antény, je hojně nabízen i u nás. Pokud nebudeme mít velké nároky na použitelný výkon vysílače, pak zavěsíme-li anténu zhotovenou z tohoto kitu dostatečně vysoko a budeme v místech dostatečně vzdálených od průmyslových zdrojů rušení, můžeme s ní být spokojeni, ba velmi spokojeni.

Jinou cestou k vícepásmovému provozu je populární anténa G5RV. Šetří poněkud nároky na místo ve vodorovné rovině tím, že část zářiče je umístěna svisle (pro některá pásma, pro jiná pásma je tato část již napaječem). O kvalitě výsledku opět velmi rozhoduje výška nad zemí, provoz na skutečně všech pásmech je podmíněn užitím anténního členu.

V minulosti byla oblíbena anténa typu W3DZZ odvozená z dipólu délky λ/2. Zářič je pro jednotlivá pásma elektricky rozdělen pomocí tzv. trapů, LC obvodů, které se na pracovním kmitočtu chovají jako paralelní resonanční obvody, tzn. mají pro pracovní kmitočet teoreticky nekonečnou impedanci, a další části antény tak pro signál o pracovním kmitočtu oddělují. Chovají se vlastně jako kmitočtově závislé spínače, které z celé délky antény připnou jen ty úseky, které elektrickou délkou odpovídají pracovnímu kmitočtu. Působí to důmyslně, trapy se v anténní technice používají hojně, nejednou však vnášejí nežádoucí ztráty, a při používání vyšších výkonů bývají snadno zranitelné průrazem. Proto je rozumné se anténám s trapy spíše vyhnout, a to i v případě profesionálních výrobků. Při amatérské výrobě je navíc obtížné skutečně důsledně reprodukovat konstrukční návody včetně použitých materiálů, a dosáhnout parametrů trapu, které jsou pro funkci antény potřebné. Zejména proto jsou antény typu W3DZZ na ústupu.

2.2.5.3. VKV antény

Zájemci o VKV pásma mají život obvykle mnohem snazší, než příznivci KV. VKV antény mají daleko menší rozměry, zejména ale jsou velmi podobné anténám pro příjem TV a VKV rozhlasu, takže projev přání instalovat je na domě, který není náš, bývá přijat s daleko větším pochopením. Hůře bývá u mikrovln, kde se používají paraboly, horny a jiné tvary antén, které jsou pro laiky obtížněji "zpracovatelné".

Větší rozmanitost vnáší do provedení antén pro VKV daleko vyšší mobilita VKV stanic. Někdy potřebujeme anténu pro práci od krbu, jindy ji potřebujeme namontovat na auto, a hojně jsou potřebné antény přenosné, které lze snadno složit i rozebrat, aby s nimi bylo možno vyjíždět na závody na přechodná QTH.

Daleko více, než na KV, musíme u VKV antén brát ohled na jejich polarisaci. Polarizace vlnění u KV pásem, kde převládá ionosférického šíření, je na straně příjmu nepředvídatelná, neboť na cestě vlny dochází k mnohačetným změnám polarisace. VKV se ovšem šíří přímočaře, a je podstatné, aby přijímací i vysílací anténa byly polarisovány shodně, protože v případě ideálního šíření představuje nesoulad polarisací útlum cca až 20 dB. Vertikální polarisace se užívá u mobilního provozu, zejména tedy u převaděčů, a dále v síti packet radia. V ostatních případech převládá polarisace horizontální.

2.2.5.4. Vertikální VKV antény

Smyslem práce přes převaděče není dálkový provoz, využíváme převážně pár nejbližších převaděčů, což vede (přinejmenším v pásmu 2 m) k požadavku na anténu všesměrovou. Většinou vystačíme s jednoduchým vertikálem λ/4, častěji se zhotovuje se zářičem délky 5/8 λ. Velmi vhodná je anténa typu J, jednou z jejích populárních variant je Slim Jim, která oproti klasickému provedení J má skládaný zářič: v této formě je snadné ji vyrobit z TV dvoulinky.

Touha po vyšším zisku vertikálních antén vede někdy ke sdružení několika zfázovaných zářičů do kolineární soustavy, v praxi to však přináší spíše zklamání. V nehomogenním poli s četnějším výskytem odražených signálů (tj. ve velké většině případů) zvyšuje větší počet všesměrových zářičů pravděpodobnost, že na anténu dopadne odražený signál s pootočenou či úplně opačnou fází, který se od přijímaného signálu odečte, a požadovaný signál se tak na výstupu antény zeslabí.

Pokud žijeme v místě horšího signálu převaděče, a často v případech, kdy chceme užívat převaděče v pásmu 70 cm, se bez zisku směrovky neobejdeme. Také práce v síti packet radia nebývá s prostým vertikálem spolehlivá. Nabízí-li se nám pak více převaděčů a nódů, nabývá smyslu i montáž antény na rotátor, bohatě přitom vystačí laciný rotátor pro TV antény. Použijeme takový typ antény, jaké se užívají k provozu horizontální polarisací, instalujeme ji ovšem svisle. Výběr provedení antény přitom bude určen i tím, aby svislou montáž umožňovalo: kovový stožár antény se samozřejmě nesmí ocitnout mezi jejími prvky.

Při provozu z auta toho na výběr moc nemáme, v drtivé většině případů přichází v úvahu jen prutový zářič (λ/4, lépe 5/8 λ), jehož protiváhu tvoří karoserie vozu. Oblíbené, leč nevhodné je umístění antény na blatník, elektricky optimální je střed střechy. Ne každý je ochoten riskovat vznik ohniska korose karoserie a snižovat prodejní cenu auta, proto nad vrtáním otvoru a instalací fixní patky antény převažuje užívání magnetických držáků. Jako provisorium při pouze zřídkavém provozu z auta bývá používán držák na okénko, takový často používají i řidiči trucků k instalaci antény pro CB.

2.2.5.5. Horizontální VKV antény

I když existují i ryze malé všesměrové antény s horizontální polarizací (např. Big Wheel), zpřístupňují malé vlnové délky VKV a vyšších amatérských pásem stavbu ziskovějších směrovek. Mezi nimi dominují antény typu YAGI, méně často - hlavně kvůli náročnější konstrukci - najdeme i antény typu Cubical Quad. Antény se realisují od velikosti se 3 - 5 prvky pro pásmo 6 m, 10 - 13 prvky pro pásmo 2 m a od cca 20 prvků pro pásmo 70 cm atp. Díky mechanickým limitům nelze počet prvků neomezeně zvyšovat, anténa by se prodlužovala a přestalo by být snadné zhotovit dostatečně stabilní nosné ráhno (boom). Proto se při požadavku na vyšší zisk či směrovost antény sdružují do zfázovaných dvojic či čtveřic.

Provoz přes družice často vyžaduje pravotočivou (případně levotočivou) polarisaci, toho se dosahuje vhodně fázovaným napájením směrovky se zkříženými dipóly, na vyšších pásmech šroubovicovým zářičem (anténa typu Helical).

Málokdy máme možnost natáčet anténu přímo rukou, směrovky se obvykle osazují na rotátor, pro práci přes družice (a také pro provoz EME, který se výrazně zpřístupnil počítačovým programem WSJT) na rotátor, který otáčí antény ve vodorovné i svislé rovině.

2.2.5.6. Jaký předzesilovač k VKV anténě?

V závodech a při DX práci na VKV je užitečné ke zpracování slabých signálů zařadit do přijímací cesty předzesilovač. Užívá se i v případech, je-li mezi anténou a transceiverem dlouhý svod, který pro přijímaný signál znamená větší útlum.

Předzesilovač se instaluje přímo k anténě. Důležité jsou spolehlivé obvody, které předzesilovač přemostí při vysílání, aby ho vysílaný výkon nezničil. Stejně tak důležitá je možnost předzesilovač vypnout, pokud kvůli nadměrným signálům začnou v přijímací cestě vznikat intermodulační produkty.

Předzesilovač je u antény vystaven vlivům počasí, tomu musí odpovídat i jeho umístění do vhodného krytu, a pamatovat je nutno také na ochranu před vnikáním vody. Přitom se uplatní stará anténářská zásada, že nejlepší ochranou je otvor na nejnižším bodu konstrukce, kterým nechtěně vniknuvší voda (a také třeba kondensovaná pára) odteče co nejrychleji pryč.

Jakkoli mnohé stavební návody líčí stavbu předzesilovačů jako záležitost snadnou, i zde je předpokladem dobrého výsledku technická zkušenost a měřicí technika. Můžeme-li, kupme hotový profesionální výrobek.

2.2.6. Jaký reflektometr?

Reflektometr (též měřič PSV) je velmi užitečné zařízení, jímž se na napáječi měří stojaté vlnění, jež vzniká při nepřizpůsobení antény. Reflektometr tedy užijeme při stavbě antén, kdy anténu obvykle nastavujeme na nejmenší úroveň stojatého vlnění, jako indikátor v případě, kdy přizpůsobujeme anténu pomocí externího anténního členu, i jako stálý indikátor správné funkce antény.

Koncové stupně soudobých transceiverů jsou vybaveny četnými ochranami, mezi nimi je i ochrana reflektometrická, a k tomuto internímu reflektometru bývá připojeno i měřidlo transceiveru. Nebývá však praktické užívat toto měřidlo v provozu právě k indikaci stojatého vlnění, nemluvě o tom, že interní reflektometr transceiveru není nejlepším nástrojem při nastavování antény během stavby.

Proto patří samostatný reflektometr k základní výbavě radioamatéra. Jde o jednodušší zařízení, které si lze zhotovit svépomocně, nebývá však snadné ho v amatérských podmínkách nastavit tak, aby spolehlivě pokryl širší kmitočtový rozsah. Je tedy lépe koupit profesionální výrobek. V rozhodné většině případů jsou nabízeny reflektometry pro koaxiální napaječ o impedanci 50 Ω.

Nabídka je dost slušná, volme vždy přístroj, který zobrazuje zároveň (bez přepínání) postupné i odražené vlnění. Takové přístroje mají buď dvě měřidla, nebo jedno měřidlo, v němž jsou umístěny dva měřící systémy, jejichž ručky jsou zkříženy - právě ty jsou nejpraktičtější. Reflektometry obvykle také měří výkon vysílače, bývá možnost přepnout měření výkonu špičkového i středního, a v několika stupních i citlivost měřidla podle výkonu vysílače. Měření výkonu je ovšem ryze orientační.

Jedním reflektometrem se neobsáhnou všechna radioamatérská pásma, obvykle je nutno použít zvláštní přístroj pro KV pásma a zvláštní pro VKV pásma. Nabízeny bývají i komfortnější přístroje, u nichž jsou měřící sondy pro různé kmitočtové obory od vlastního měřícího přístroje odděleny, lze je umístit na optimální místo na napaječi, zatímco měřidlo, které je k sondám připojeno vodiči, je umístěno na stole operátora. Takové systémy jsou už dost drahé.

Je účelné mít reflektometr stále zapojen mezi transceiverem a napaječem a trvale umístěn někde v zorném poli. Poskytuje nám rychlý a stálý přehled o základní funkčnosti celého systému.

2.2.7. Jaká sluchátka?

Nejen o sluchátkách, ale o všech elektroakustických měničích připojených k transceiveru platí jedno základní: jejich úkolem je přenést s minimálním zkreslením mluvenou řeč, případně telegrafní signály, prakticky tedy nízkofrekvenční spektrum v rozsahu 300 - 2.300 Hz, a nic jiného. Z požadavků na kvalitní zvukové zařízení zůstává jen důraz na minimální zkreslení, vše ostatní je spíš na škodu.

Transceiver na nf výstupu obvykle produkuje nejen signály žádoucí, ale i nežádoucí, v oblasti nízkých kmitočtů zejména rázy při přechodu příjem/vysílání, v oblasti vyšších kmitočtů šum z mf a nf zesilovacích stupňů. Nemusí vadit jen signály z transceiveru, i z pásma ve spleti signálů zázněje a složky řeči o velmi nízkých kmitočtech působívají hodně rušivě. Nežádoucí zvuky vedou - zejména po delší době provozu v závodě - k únavě operátora. Toto vše je proto třeba maximálně potlačit, a tomu by měla být přizpůsobena i sluchátka. Bohužel, sluchátka konstruovaná pro přenos řeči se na trhu hledají velmi obtížně. I mnozí výrobci sluchátek pro amatéry výrobky kazí přenosem přemíry basů, nepochybně v zájmu "líbivosti" zvuku.

Cokoli, co odpovídá (blíží se) nárokům HiFi, je spíš na závadu. V zájmu objektivity však dodejme, že někteří špičkoví závodníci staví minimální zkreslení před všechny ostatní požadavky, a používají i v závodech HiFi sluchátka: bývají zmiňovány střední modely německého Sennheisera (http://www.sennheiser.com/sennheiser/icm_eng.nsf) či rakouského AKG (http://www.akg-acoustics.com/). Pro začátečníka je cokoli takového "mimo rozsah".

Komunikační sluchátka si můžeme zhotovit sami, navíc docela levně. Pro přenos řeči jsou totiž většinou optimalisovány elektroakustické měniče telefonních přístrojů. S použitím průmyslových chráničů sluchu, které osadíme telefonními sluchátkovými měniči, získáme sluchátka ne sice optimální a úhledná, zato však funkční. Vložky ale budeme muset vybírat, podstatné je, aby u nich nevznikaly parasitní zvuky při vyšších úrovních signálu, a aby ve zvuku nebyly nadměrně zdůrazněny některé kmitočty.

Z produkce pro radioamatéry lze jednoznačně doporučit sluchátka HS-5 fy. Kenwood. Přenos nepotřebných složek nf spektra je u nich dostatečně potlačen, a navíc jde o výrobek provedený velmi solidně, který nám bude dlouho sloužit. Mezi amatéry velmi populární Heil je v oboru sluchátek spíše přeceňován: jeho sluchátka jsou sice lehká a pohodlná, ovšem dost "přebasovaná" - Heilova síla je v mikrofonech.

Za moc dobré řešení nelze považovat sluchátka a náhlavní soupravy prodávané lacino k počítačům. Nejen, že nf spektrum u nich není cíleně omezeno na hovorové signály, často však navíc i dost zkreslují.

Z armádních přebytků je mezi radioamatéry spousta sluchátek určených pro příjem telegrafie - citelně resonují v okolí 1 kHz. Pro amatéry optimální nejsou. Častým úkolem radioamatéra je rozlišovat žádaný signál ve spleti ostatních: to je snazší na nižších kmitočtech kolem 600 - 700 Hz, a na to je resonance armádních sluchátek kmitočtově příliš vysoká. Potíže při připojení k soudobým transceiverům může také někdy působit i jejich vysoká impedance. I telegrafii je proto lépe poslouchat na solidní hovorová sluchátka a selektivitu dohnat obvody přijímače.

2.2.8. Jaký reproduktor?

Poslech na reproduktor není v radioamatérské praxi moc častý. Výjimkou je, jestliže operátor preferuje pohodlné popovídání s přáteli a blízkými silnými stanicemi. DX či závodní provoz na reproduktor je krajně problematický. Nejen proto, že vzniklý hluk by byl jen těžko únosný pro spoluobyvatele našeho bytu i pro sousedy za zdí, zejména ale proto, že by nám samým při luštění slabých a zarušených signálů vadily ozvěny a dozvuky z místnosti, o běžném provozu domácnosti nemluvě.

O reproduktorech přiměřeně platí totéž, co o sluchátkách, včetně toho, že typy konstruované pro jen pro přenos řeči jsou vzácností. Amatéři často používají reproduktorové boxy ze souprav vozidlových VKV stanic, také ty však obvykle nadměrně "basují". I zde si můžeme zkusit pomoci sami: malé reproduktory do kapesních transistorových přijímačů bývají konstruovány pro omezený rozsah cca 300 - 5 000 Hz, mívají ale malý přípustný příkon, jaký by ke slušnému ozvučení místnosti nestačil. Proto jich několik shodných spojíme v přiměřené sérioparalelní kombinaci (dodržíme shodnou polaritu) a zabudujeme do pevného boxu: "komunikační" reprosoustava je na světě.

Kupovat reproduktory z originálního příslušenství, které nabízejí k transceiverům výrobci, by byl pro začátečníka opět ekonomický nesmysl.

2.2.9. Jaký mikrofon?

Mikrofon je jedno z mála příslušenství, které většina výrobců dodává přímo s transceiverem. Jde obvykle o universální ruční mikrofon standardní kvality, který vyhoví pro většinu běžných potřeb, a má navíc výhodu, že je pro připojení k danému transceiveru přímo konstruován. Prakticky vždy má tlačítko pro aktivaci vysílání (PTT), navíc bývá vybaven tlačítky pro přelaďování transceiveru mezi kanály či pamětmi, někdy i DTMF volbou a jinými vymoženostmi.

I když začátečníkům radíme šetřit, v případě mikrofonu lze učinit výjimku. Radioamatér může být - hlavně v závodech - dost zaměstnán, a ruční mikrofon je v tom případě lépe nahradit náhlavní soupravou - kombinací sluchátek s mikrofonem. Přechod z příjmu na vysílání a zpět pak neřídíme tlačítkem na mikrofonu, ale nožním spínačem - "šlapkou". Je to velmi pohodlné a obě ruce máme volné pro ovládání transceiveru, psaní na klávesnici počítače atp. Dokonce i při telegrafním provozu může být výhodnější řídit přechod na vysílání šlapkou přesně tehdy, kdy potřebujeme, a nebýt odkázán na časové konstanty automatiky transceiveru.

Těm, jež zajímají závody a DX-ing, lze doporučit pořízení mikrofonní vložky fy. Heil Sound (http://www.heilsound.com/), konkrétně typu HC-4. Její výhodou je především kmitočtová charakteristika s 10 dB špičkou kolem 2 kHz, která dodává zvuku vysoké průraznosti v pile-upech i v rušení. Podstatná je i odolnost proti vydechované vlhkosti: vložka nejen může, ale přímo má být od úst vzdálena jen 2,5 - 5 cm. Vložku lze koupit samostatně, takže ji lze vestavět i do jiných souprav, než jsou ony (dost drahé a poněkud nadhodnocované) Heilovy, nebo vestavět do jakéhokoli mikrofonního pouzdra. Připojení k transceiverům ICOM vyžaduje předzesilovač. Na rozdíl o mnoha jiných výdajů, k nimž radioamatéry svádí reklama, tento má smysl.

Modulace stanice byť jen amatérské by jistě měla být nezkreslená, nepřebuzená, účelně využívat onoho neširokého hovorového spektra, jež amatérům umožňují předpisy, převažujícímu požadavku amatérské služby však odpovídá, že modulace má být především dobře čitelná v šumu a rušení. I mezi amatéry jsou takoví, kteří si vysloveně potrpí na poslechově líbivou, "rozhlasovou" modulaci. Onehdy bylo třeba uprostřed rušení v pásmu 20 m slyšet nadšence, který od prostistanic vyžadoval chválu svého nového rozhlasového mikrofonu fy. Neumann. Proč ne, i toto je zcela legitimní radioamatérská zábava, začátečníkům lze ale jen poradit, aby řešení takových "problémů" odložili na dobu, kdy nebudou mít na práci nic důležitějšího.

Při experimentech s mikrofony je třeba dát pozor na to, jak je zapojen mikrofonní konektor transceiveru. Např. transceivery ICOM počítají takřka výhradně s elektretovými mikrofony a na mikrofonní vstup je přivedeno stejnosměrné napětí: kdybychom připojili dynamický mikrofon, mohl by se poškodit mikrofon i transceiver. Mikrofon je v takových případech třeba oddělit kapacitou cca 1 μF. Jindy bývá zem mikrofonu oddělena od země celého přístroje: to je třeba respektovat, jinak hrozí průnik brumu a jiných signálů do modulace.

2.2.10. Jaký telegrafní klíč?

Ač to u některých radioamatérů nostalgiků vyvolá bouři nevole, řekněme si rovnou, že klasický ruční klíč už v praxi běžného amatéra patří minulosti (nejde-li, samozřejmě, o předmět speciálního zájmu). Orientovat bychom se měli na klíče elektronické, přičemž základním problémem takových klíčů nejsou jejich elektronické obvody, ale mechanický ovladač, jímž operátor řídí odbavování teček a čárek, a jemuž se u nás převážně říká "pastička".

Elektronická část klíče má za úkol vytvářet tečky a čárky spolu s příslušnými mezerami. Stiskneme-li jeden spínač ovladače, vysílá klíč sérii teček (a mezer mezi tečkami), stiskneme-li druhý spínač, vysílá klíč sérii čárek (a mezer mezi čárkami). Dnes je již zcela obvyklé, že stiskneme-li oba spínače současně, vysílá klíč sérii střídajících se teček a čárek, jako první je vyslán prvek, jehož spínač byl sepnut dříve. Délka teček, čárek a mezer je nastavitelná, čímž se řídí rychlost vysílání, někdy bývá nastavitelný i poměr tečka-čárka. Operátor vytváří konkrétní telegrafní značky přiměřeným překlápěním pastičky. Obvod, který umožňuje tyto funkce, se dnes nazývá "elektronický automatický klíč". Pod pojmem "automatický" bychom sice asi rozuměli spíše zařízení s klávesnicí, ta se však mezi amatéry neujala, hlavně proto, že většina z nich na klávesnici neumí psát dostatečně rychle.

Solidní klíče bývaly stavěny už s obvody TTL a později CMOS, dnes dominují programovatelné konstrukce s mikrokontrolery. Jakkoli je to paradoxní, elektronickou část automatu dnes radioamatér prakticky nepotřebuje, protože většina soudobých transceiverů ji už má vestavěnu. A kdyby tomu tak nebylo, obdobné funkce jsou implementovány v naprosté většině počítačových programů staničních a soutěžních deníků. K transceiveru či počítači tak zbývá už jen připojit pastičku. Přesto, pokud počítáme s vysíláním z přírody s nějakým jednodušším QRP zařízením, automat využijeme. Naučit se ovládat soudobé programovatelné klíče dá víc práce, než naučit se ovládat transceiver, volme tedy nějakou nekomplikovanou konstrukci s obvody CMOS. Takovou konstrukci postaví snad každý, kupovat hotový klíč musí jen skuteční nešikové.

Jinak je tomu s pastičkou. Dosud se nikomu nepodařilo vytvořit spolehlivou pastičku elektronickou. Odehrály se pokusy s kapacitními i brumovými sensory, se světelnými závorami a kdečím jiným, avšak marně: kvalitní mechanické konstrukce jsou zatím nenahraditelné. Mnoho amatérů si sice zhotovilo pastičky z hodinových per, proužků cuprextitu, kontaktů polarizovaných relé atp., výsledek však obvykle nestojí ani za takto vynaloženou námahu. Při vysílání potřebujeme přesně definované a spolehlivé chování spínacích prvků, potřebujeme pastičku, jejíž zdvih a tuhost můžeme nastavit podle individuálních vlastností své ruky. Skutečná pastička vyžaduje precisní materiály opracované precisními nástroji. To není nic pro amatérskou výrobu.

Vyrábí se mnoho kvalitních pastiček, jeden z nejoblíbenějších systémů užívá například americký Bencher (http://www.bencher.com/). Ovládací element pastičky je uložen na třech ocelových jehlách, k nimž je přitahován pružinou. Jiný systém, jehož představitelem může být britský Kent (http://www.kent-engineers.com/), má ovládací element spojen s vertikální osou uloženou v kuličkových ložiscích. Pastičky typu Bencher jsou oblíbené a efektní, jsou však snadno zranitelné, hlavně při transportu. Co nejvřeleji lze doporučit bytelné a trvanlivé pastičky Kent, případně jejich levnější německou variantu ETM-SQ.

Pastičky se vyrábějí s jednou a se dvěma ovládacími pákami - v hantýrce "pádly". Dvoupádlové vznikly kvůli tzv. sqeezovému klíčování, jež se opírá o výše zmíněnou variantu současného stisku obou spínačů, jímž je odbavena série teček a čárek. Řadu telegrafních značek tak lze vyslat o dost snáze, hlavně ty, které by jinak vyžadovaly rychlé překlápění pastičky ze strany na stranu: C, K, R, křížek, tečka apod. Jenže ti, kdo se naučili vysílat bez sqeezu, mají přechod na squeeze dost obtížný, znamená naučit se vysílat od počátku, a trvale se "připlétají" dřívější návyky. Přesto i pro ty, kdo nevysílají opravdu squeezově a nehodlají se to učit, mají squeeze klíče a dvoupádlové pastičky výhody. Jednak v tom, že squeeze obvody klíče ponechávají i při klasickém klíčování širší časové tolerance pro překlápění pastičky. Jednak i v tom, že zatímco u jednopádlové pastičky může při silnějším úderu na pádlo celý systém překmitnout a nechtěně spustit opačný prvek, u dvoupádlové pastičky je to ze samého jejího principu vyloučeno.

Začátečníku lze tedy doporučit, aby na telegrafní pastičce nešetřil, a pořídil si solidní výrobek, nejlépe dvoupádlovou variantu systému Kent.

2.2.11. Jaké řízení transceiveru počítačem?

Spolupráce amatérské stanice s počítačem není nezbytností, přesto jde v současnosti již jednoznačně o standard, a není důvod, aby ho neužil i začínající radioamatér. Počítač se pomalu stává standardním vybavením domácnosti, možnosti k tomu tedy obvykle jsou.

Většina soudobých transceiverů má vyvedenu pomocnou řídící sběrnici, po níž lze jednak řídit jejich podstatná nastavení (typicky: kmitočet, druh provozu, použité VFO, použití pamětí atp.), jednak po ní i vysílají informaci, jestliže některé z těchto nastavení změnil sám operátor. S vhodným programem lze tedy transceiver takřka úplně řídit zvenku počítačem, to ovšem pro provoz na pásmu není podstatné, jde spíš o zábavu pro "hračičky", typickým představitelem je Ham Radio Deluxe, http://www.hb9drv.ch/. Daleko důležitější je, že této sběrnice požívají programy pro vedení staničního deníku a závodní programy. I když využívají povely k ovládání jen nejzákladnějších funkcí (obvykle kmitočet, druh provozu a operace split), získává v nich operátor velmi komplexní nástroj k řízení transceiveru, vedení staniční dokumentace, zpracování QSL agendy, sledování plnění podmínek diplomů a lecčemu jinému. Ke sběrnici navíc bývá možno připojit více přístrojů, lze tedy po ní z jednoho počítače ovládat více transceiverů, koncové stupně atd. Definice řídících příkazů se ale u jednotlivých výrobců liší, v detailech dokonce i u různých přístrojů téhož výrobce.

U transceiverů ICOM se sběrnice nazývá "CI-V" ("Common Interface Five", nikoli "Common Interface Vee", jak se často traduje), u transceiverů YAESU "CAT interface" ("Computer Aided Transceiver Interface"). Většinou jde o sériovou sběrnici v úrovních TTL, k řízení z počítače je tedy potřebný převodník, buď z úrovní RS 232, má-li počítač sériový port COM, nebo pro sběrnici USB, která dnes u počítačů již zcela převládá. Hotové převodníky lze samozřejmě koupit, je ovšem snadné je vyrobit i amatérsky, návodů se na internetu najdou spousty, mnohou inspiraci najdeme zde: http://www.plicht.de/ekki/civ/civ-p2.html.

Programy typu staniční deník a závodní deník často dokáží ovládat nejen transceiver, ale i rotátory (příklad interface: http://sharon.esrac.ele.tue.nl/mirrors/zl1bpu/micro/Rotator/Index.htm), anténní přepínače (např.: http://www.unifiedmicro.com/decoder.html) a jiná zařízení, ve většině případů mají i moduly pro vysílání telegrafie a přes výstupní port dokáží transceiver klíčovat. To vše je pro začátečníky zbytné, obvykle však využijeme možnosti řídit přechod příjem/vysílání (viz třeba manuál programu TR-Log - http://www.trlog.com/).

Žádoucí vlastností programů je schopnost zpracovat spoty DX Clusteru. Ty lze získávat jak v síti packet radia, tak na internetu, dobrý program by měl zvládnout obojí. Donedávna převládalo použití sítě packet radia (PR), nutnou součástí stanice byl proto alespoň malý VKV FM transceiver a modem pro PR (dobrou úsporu místa a kabeláže znamená handheld TH-D7 fy. Kenwood s vestavěným kontrolerem TNC, který umožňuje konektivitu k síti PR i při mobilním provozu). Dnes lze získat trvalou konektivitu k internetu za relativně přístupné paušální sazby, dominantní postavení proto začíná zaujímat internet prostřednictvím pevných telefonních linek nebo sítí GSM či WiFi. Připojení k PR tak přestává být nezbytností, může však být užitečnou alternativou při provozu z přechodných QTH.

Specifickou oblastí je řízení stanice počítačem při družicovém provozu. Řídící program ovládá rotátor v rovině azimutu i elevace tak, že antény v reálném čase sledují pohyb družice (příklad interface: http://www.qsl.net/af4jf/Avrot.htm). Další modul programu může řídit kmitočet transceiveru podle zákonitostí Dopplerova jevu, a ještě jiný modul digitální komunikaci přes družici. Dobrým příkladem je program WISP - demoversi najdeme na WWW stránkách AMSAT - http://www.amsat.org/amsat/ftpsoft.html.

Nejžhavější aktualitou je dálková obsluha celé amatérské stanice po internetu. Radioamatéři žijící ve městech jsou při vysílání více a více limitováni. Používání vyšších výkonů začíná být v těsném sousedství kvanta přístrojů spotřební elektroniky vyloučeno, možnosti stavby účinnějších antén jsou čím dál více omezeny, hladina rušení z průmyslových zdrojů a dopravních systémů roste tak, že se hovoří o "radiovém smogu". Umístit stanici na málo obydlené místo vzdálené zdrojům rušení a ovládat ji prostřednictvím internetu je dnes problémem už jen finančním, nikoli technologickým. Špičkové závodní stanice tak řeší přinejmenším příjem na nejnižších KV pásmech už dnes (nechme stranou, jak moc je to regulérní). Přesto se snažme, aby se vývoj tímto směrem spíše neubíral, jinak se z amatérského vysílání stane zábava jen pro ty nejbohatší.

2.2.12. Jak na digitální módy?

Rozsáhlou oblastí účelné spolupráce transceiveru a počítače jsou digitální druhy provozu. Jde o nesmírně dynamicky se vyvíjející obor, o němž rozepisovat se zde nemá cenu, stále vznikají další novinky a na internetu je o nich dostatek zdrojů. Některé druhy vyžadují speciální kontrolery a modemy (např. PACTOR), u jiných se plně využívá možností samotného počítače. Přehled programů najdeme třeba zde: http://www.ok2pya.wz.cz/view.php?cisloclanku=2005121201.

Transceivery bývají pro digitální módy připraveny potud, že mívají vyvedeny neregulované nízkofrekvenční vstupy a výstupy, obvykle je při aktivaci digitálního provozu odpojen mikrofon, aby z něj do modulace nepronikaly nežádoucí hluky. Někdy výrobci pamatují i na možnost klíčování kmitočtovým posuvem (FSK), transceiver pak má zvláštní klíčovaní vstup, obvykle v úrovních TTL. A v ojedinělých případech (nejvyšší modely fy. ICOM) jsou přímo vestavěny kompletní obvody pro provoz RTTY a PSK31.

V zájmu ochrany počítače i prevence pronikání nežádoucích signálů do modulace se počítač a transceiver galvanicky oddělují zvláštním interface: nf signály jsou odděleny transformátorky, řídící signály pomocí optronů. Příklad interface: http://cb.kkp.cz/sstv/vlasta/gopc.pdf, na internetu najdeme spoustu dalších možných řešení. V naprosté většině případů postačí interface zhotovitelné amatérsky, nákup hotového přístroje by byl mrháním.

Jedním z digitálních módů je i packet radio. Mezi ostatními zaujímá zvláštní postavení universálního informačního zdroje, protože tento systém vytváří síť, v níž jsou BBS ke sdílení informací a souborů, možná je výměna e-mailů, součástí je DX Cluster, WX stanice a jiné zdroje informací. K tomu existují různé nadstavby typu APRS (Automatic Position Reporting System). Jakkoli je packet radio na ústupu, protože amatérům, které zajímají jen informační přínosy PR (a ne systém jako takový), dnes slouží daleko lépe internet, přesto zde jistě stále bude okruh zájemců orientovaných na tuto techniku. A ostatní radioamatéři síť PR rádi užijí v místech, kde přístup k internetu není k disposici.

Uživatelům umožňují přístup do sítě uživatelské porty nódů, které pracují ve vyhrazených kmitočtových úsecích pásem 2 m a 70 cm. Větší část nódů umožňuje komunikaci rychlostí 1200 Bd (některé i 2400 Bd), v pásmu 70 cm umožňuje řada nódů i telegrafní rychlost 9600 Bd. Vystačíme-li s rychlostí 1200/2400 Bd, pak k připojení můžeme použít takřka jakoukoli VKV FM stanici, neboť použitá modulace je AFSK v základním rozsahu hovorového spektra. Rychlost 9600 Bd však již vyžaduje náročnější modulaci, pro niž musí být stanice buď přímo konstruována, nebo alespoň dodatečně upravena.

Uvažujeme zde začátečníka se zájmem o provoz, nikoli však se zvláštním zájmem o packet radio, který využije hlavně DX-Cluster a občasnou výměnu e-mailů, zatímco hlavním nástrojem radioamatérských informací a korespondence je mu internet. Tehdy je rychlost 1200 Bd dostačující a potřeby obvykle pokryje kapesní VKV FM transceiver (nejlépe dvoupásmový) s výkonem cca 5 W, i když někdy ke spojení s nódem bude nutno použít ziskovější směrovku. Jen zřídka bude nutný vyšší výkon, třeba z mobilní stanice. Před nákupem čehokoli požádejme zkušenějšího a vybavenějšího radioamatéra, aby nám pomohl ověřit, k jakému nódu se v daném místě lze připojit.

Řízení komunikace mezi nódem a počítačem musí obstarat vhodný kontroler. Ten se v jednodušším případě řeší softwarově zvláštním programem přímo v počítači, a mezi VKV transceiver a počítač se vloží pouze jednoduché zařízení, které demodulované signály převede na úrovně TTL či RS232 pro vstupní port počítače, a naopak. Příkladem jsou některé projekty skupiny BayCom (http://www.baycom.org/), nebo modem YAM - http://www.rasel.cz/yammodem.htm. Takové řešení má výhodu v láci a dostupnosti, nevyhoví však v případech, kdy zaneprázdnění počítače řízením komunikace s nódem vnáší konflikty do řešení dalších úloh běžících v počítači v reálném času. To je typický případ programů pro vedení staničních deníků a pro závodní programy: ty si většinou s "packetovými krystalkami" neporadí.

Pak je řešením samostatný kontroler, který komunikaci s nódem řídí nezávisle na počítači, a mezi počítačem a kontrolerem se přenášejí jen požadovaná data a řídící příkazy. Za výchozí standard lze považovat koncepci TNC 2, viz např. http://www.tapr.org/ nebo http://symek.com/. Různé verse TNC umožňují vestavbu více modemů pro různé telegrafní rychlosti, nejnověji se modulace a demodulace řeší jedním universálním modemem programovatelným dle potřeby, který se opírá o obvody pro DSP, viz třeba http://www.scs-ptc.com/. Opět: před nákupem čehokoli se poraďme s amatérem, který má s packet radiem zkušenosti. Není-li packet radio předmětem našeho specifického zájmu, volme řešení dostupná a levná, protože dříve nebo později pokryje všechny naše potřeby místo sítě PR internet.

2.2.13. Jaký staniční deník a závodní program?

Použití programů obou typů znamená ohromnou úsporu práce a času, i vyloučení mnoha možných omylů. I když nejsou vysloveně nezbytné, lze je jen a jen doporučit. Mohlo by se zdát, že oba typy programů řeší téměř stejné úlohy, jež by se daly sloučit, ve skutečnosti tak tomu není, a je opodstatněné užívat oba typy samostatně. V obou případech je nabídka dost bohatá, některé programy jsou zdarma a jindy musíme za licenci zaplatit.

V oboru programů pro vedení staničního deníku je pro začátečníka výběr docela snadný: velmi dobrý program, Logger 32 - http://www.logger32.net/, je k disposici zdarma. Nabízena je spousta dalších dobrých (např. DX4WIN) i méně dobrých programů, a jedinou cestou k výběru "toho správného" je stažení demoverze a podrobné prozkoumání funkcí a obsluhy. Pro první posouzení, jde-li o program hodný další pozornosti, použijeme prostý test. Zadejte značku R1ANZ; pokud ji program vyhodnotí jako Rusko, zahoďte ho, neboť pokud si neporadí ani s tak triviálním "špekem", s ostatními to bude o to horší.

Podobně je tomu s programy pro závody. Za jisté etalony lze považovat TR-Log (http://www.trlog.com/) N6TR, CT (http://www.k1ea.com/) K1EA, NA Contest logging program - http://www.datomonline.com/, Super-Duper EI5DI, http://www.ei5di.com/, či N1MM logger, http://www.n1mm.com/. U nás je, hlavně pro VKV závody, oblíbený Atlanta LOCATOR OK1DUO: http://www.qsl.net/ok1duo/loccz.htm, větším VKV závodním týmům pak poslouží VUSC - http://www.ok2kkw.com/programs_cz.htm - OK1DIX.

U závodních programů je potřebná možnost exportu konečné sestavy ve formátu Cabrillo, který vyžaduje řada vyhodnocovatelů závodů. U deníků i závodních programů je potřebný export i import ve formátu ADIF. Třeba i proto, abychom po závodě mohli přenést spojení ze závodního do hlavního deníkového programu.

Ne nepodstatným hlediskem je i to, zda jde o "živý" projekt, který je stále vyvíjen a doplňován (včetně pomocných databází s aktuálními seznamy DXCC, IOTA atp.) , a který má dost velký okruh uživatelů, kteří tvůrci programu poskytují dostatečně silnou "zpětnou vazbu" k vylepšování projektu. Např. jedinou výhodou zmíněného Loggeru byl v počátcích jen fakt, že byl zdarma, jinak za mnoho nestál. Díky zpětné vazbě od rychle rostoucího okruhu uživatelů se dostal na úroveň solidního programu, ovšem tím, že je zdarma, zadusil řadu jiných projektů, se kterými se dříve nemohl srovnávat.

Na vedení deníku navazuje tisk QSL lístků. K tomu existuje vynikající program BV7 z dílny DF3CB - http://www.df3cb.com/bv/ - skvělý efektivní nástroj k úspoře naprosto nevábné práce, navíc zdarma.

2.2.14. Opomenuli jsme něco?

Určitě ano, protože nabídnout k úvahám témata o tak širokém oboru, jakým HAM Radio je, lze opravdu jen hrubých rysech, navíc se přitom vždy uplatní subjektivní přístupy autora. Nejlepší školou je ovšem praxe, a náš začátečník si snadno dohledá další informace ke všemu, co ho zaujme, na internetu.

3. Co doporučit operátorům třídy NOVICE?

Třída NOVICE, jíž jsou zpřístupněny výseky 4 pásem KV a pásma VKV, vždy s výkonem jen 10 W, je třída velmi specifická. Cíleně je zaměřena hlavně na velmi mladé zájemce o amatérské vysílání, na ty, kdo by si chtěli práci na amatérských pásmech vyzkoušet tak trochu "nanečisto", kdo si nevěří, že by složili zkoušku na plnohodnotnou koncesi, kdo nemají ani v dlouhodobém výhledu možnost plně užít všech radioamatérských lákadel, atp.

Bylo by optimální, kdyby nároky na kapsu a usilování koncesionáře třídy NOVICE byly umenšeny stejnou měrou, jakou jsou omezeny jeho možnosti využívat amatérská pásma, zkrátka kdyby zahájení vysílání bylo pro novice citelně snazší a levnější, než pro držitele běžné koncese. Bohužel tak tomu není, a pro novice platí prakticky to samé, co jsme zde napsali pro jiné nováčky, jen knoflík buzení transceiveru by měli mít poctivě nastaven na výsledný výkon 10 W.

Přesto, zejména máme-li na mysli zájemce mladšího věku, kteří jsou opravdu ve všem odkázáni na rodičovskou kapsu a nemohou si ještě přivydělat brigádami, je třeba poukázat na dostupnější cestu k základní potřebě: transceiveru. Jen v dobře situovaných rodinách by přišla v úvahu koupě byť jen nejlevnějšího zařízení, i když lze připustit, že počítač, kolo, lyžařská výbava atp., jež se i skromněji žijící rodiny snaží svým ratolestem pořídit, se v součtu takovému výdaji blíží. Vždy bude také převažovat ohled na to, že zájmy "mladého pána" či "slečny" se teprve ustalují...

Jedním z možných řešení je poohlédnutí se po starším československém transceiveru M160. Umožňuje telegrafní provoz v pásmu 160 m s výkonem jen 1 W, má však velmi hezky propracovaný přijímač, a své začátky s ním absolvovala spousta budoucích dobrých amatérů.

Jinou možností je nabídka QRP transceiverů, pokud jsou nabízeny jako hotové výrobky, případně může-li tatínek - zkušenější radioamatér - sestavit stavebnici. Příklady: http://radio.tentec.com/kits, http://www.smallwonderlabs.com/ apod. Stavba takových stavebnic však úlohou pro samotného (běžného) školáka rozhodně není.

4. Aby hobby přinášelo jen radost

Provoz amatérské stanice ssebou přináší zcela pochopitelně risika. Risika úrazu elektrickým proudem, působení atmosférické elektřiny nebo i zásahu blesku, pádu antény, pádu při stavbě antény atp. Sekundárním risikem je "viditelnost" stanice pro okolí a tím zvýšená přitažlivost bytu či domu pro nenechavce. Žádné z těchto nebezpečí není dramatické, v reálné praxi k příliš mnoha problémům nedochází. To však mnohé ukolébává ke klidu, což je dobrým základem pro to stát se jednou z oněch nečetných výjimek.

Stanici obvykle provozujeme v bytě, kde většinou žijeme s rodinou. Z dětských let jistě pamatujeme, že žádná z rodičovských skrýší není nedobytná, a tatínkův stůl s těmi zajímavými mluvícími škatulkami k dobytí přímo láká, byť byl sebelépe chráněn. Už třeba jen nedomyšlené větrací otvory zdroje dětskou ruku zrovna zvou k zasunutí šroubováku či propisovačky... Mysleme na takové věci při umisťování stanice! Pamatujme při odchodu do práce, že dobře uzavřený HAM Shack je nejlepší obranou před tragickým návratem!

Dokud si to nevyzkoušíme, nebudeme věřit, že před bouřkou je dlouhá drátová anténa díky atmosférické elektřině zdrojem velmi intensivních výbojů. Což teprve za bouřky... Nezapomínejme antény uzemnit, kdykoli opouštíme HAM Shack!

Už proto je důležité spolehlivé uzemnění celé stanice, jak je i v literatuře hojně upozorňováno! V dnešní panelové výstavbě to není lehký oříšek, kvůli plastovým rozvodům už nelze použít vodovod či topení. Zejména s uzemněním nosných kovových konstrukcí antén by nám měla pomoci odborná firma. Co by nám řekla rodina, až bychom stáli před vyhořelým bytem proto, že jsme si ušetřili práci či výdaje?

Mimořádnou pozornost je třeba věnovat montáži antén. Při pádu různých monster na ulici můžeme poškodit auta mnohasettisícové hodnoty (běžné pojištění domácnosti takové škody většinou nekryje), a ještě hůře, způsobit úraz, třeba i smrtelný. Za to žádný koníček nestojí. Montujme vše pečlivě, kevlarovými lanky nejen kotvěme vertikály, ale přídavně jimi jistěme i vše ostatní, co by mohlo spadnout, a čemu takové jištění nebrání ve funkci. Na lancích nešetřeme: běžná silonová lanka se vlivem slunečního záření do dvou let rozpadnou. Všechny nevyzařující prvky antén by měly být zemněny, vyzařující chráněny bleskojistkou. Splňuje to naše anténa?

Při stavbě antén ve výškách se jistěme bezpečnostním pásem, a jestli nám na vlastním zdraví a životě nezáleží, dohlédněme aspoň na jištění těch, kdo nám se stavbou naší antény pomáhají: odpovídáme za ně! Většinou je lépe zaplatit pár stovek řemeslníkovi, který má práci ve výškách v popisu práce, než vysvětlovat kamarádově rodině, proč je bez živitele...

Vypráví se, že v sedmdesátých letech jeden náš tehdy velmi známý amatér zaplatil životem za to, že se mu dostalo publicity v souvislosti se zachycením tísňového volání námořní lodi na amatérském pásmu. Jakási pochybná existence si k tomu dobájila, že kdo má "vysílačku" a je v televisi, musí být nutně náramně bohatý, a nešťastný kolega (nebohatý invalidní důchodce) se stal obětí brutálního zločinu. Obvykle nenaděláme mnoho s tím, že antény a anténní svody ukazují na náš byt. Nemusíme však nápaditějším gaunerům usnadňovat život příliš obsažným líčením svých životních zvyklostí, odjezdů na dovolenou s celou rodinou atp. v provozu na pásmech, při povídání na převaděči nebo v diskusních fórech a sociálních sítích na internetu. Nemusíme nutně dovést nevítané osoby až ke svému bytu zveřejněním adresy bytu v adresářích radioamatérů či na QSL lístcích: P.O.Box není moc drahý a pro QSL agendu plně vyhoví.

Tato upozornění nechtějí kohokoli odrazovat od radioamatérství, jejich respektování je však předpokladem pro to, aby nám naše hobby přinášelo opravdu jen radost.

© OK1XU, 2006