Přeskočit na obsah

Menu ČRK

Anketa

Nový web se mi líbí:

Analýza agenturního rádiového spojení se stanicí Libuše

Agenturní spojení (spojení zpravodajských služeb s agenturou působící na území protivníka)1 je velmi svébytnou kategorií komunikace.

Jednou z jejích forem je rádiové spojení. Během druhé světové války bylo rádiové spojení hlavním - v podstatě jediným možným - prostředkem spojení mezi protektorátem a Londýnem. Přesto, že bylo organizováno a zajišťováno příslušníky armády, bylo od standardního rádiového spojení polních armád zásadně odlišné: muselo fungovat v hlubokém utajení na nepřátelském území, zcela izolovaně od všech forem technického, materiálového a bezpečnostního zajištění, zhusta odkázáno pouze se základním vybavením na schopnosti improvizovat a využívat spolupráci s místním odbojem. Příprava výsadku, organizace spojení, technické prostředky a vlastní radiokomunikace musí odpovídat těmto specifickým podmínkám tak, aby rádiové spojení výsadku bylo během celé operace spolehlivé a bezpečné. Bylo spojení výsadků organizovaných z Londýna skutečně spolehlivé a bezpečné? Následující studie se pokusí nalézt odpověď na příkladu radiostanice LIBUŠE, operující v rámci výsadku SILVER A.

Avšak před tím, než se budeme zabývat vlastní stanicí LIBUŠE, bude třeba přiblížit témata, která s její činností souvisejí, především:

  • Co je krátkovlnné rádiové vysílání, a zvláště pak jaké jsou záludnosti šíření krátkých vln?
  • Co je agenturní rádiové spojení a čím se liší od běžné rádiové komunikace?
  • Jak fungovalo rádiové agenturní spojení za druhé světové války, jaké prostředky používalo?
  • Jak se německé bezpečnostní instituce chránily před agenturním rádiovým spojením a jaké prostředky k tomu používaly?

1. CHARAKTERISTIKA RÁDIOVÉHO SPOJENÍ

Na přelomu 19. a 20. století se italský inženýr Marconi zabýval problémem, jak převést rádiové vlny z laboratorních pokusů do praktické aplikace, do jejich využití k přenosu informací. Po několikaletých pokusech se Marconimu podařilo dne 12. 12. 1901 překonat rádiovým signálem vzdálenost 2500 km mezi New Foundlandem v Kanadě a Cornwallem ve Velké Británii. Při použití lodi k rádiovým pokusům2 v roce 1902 prokázal využitelnost rádiového spojení v námořní komunikaci. Prvními vysílači byly těžkopádné mechanické generátory a jiskrové generátory, předávající vysokou energii řádu desítek až stovek kilowattů do rozměrných antén. Detektory (přijímače signálů) byly velmi jednoduché (koherery se železnými pilinkami a galenitové detektory).

Zásadním vynálezem, ovlivňujícím další lavinový rozvoj radiotechniky, byl objev elektronky (1907). Ten otevřel cestu k radiotechnice, jak ji známe dnes. Elektronky dramaticky zvýšily citlivost přijímačů a způsobily přelom v generování vysokofrekvenční energie (ve stabilitě a kmitočtové čistotě signálů, v účinnosti a rozměrech vysílačů).

Souběžně s profesionálním výzkumem se o radiotechniku zajímali neprofesionální experimentátoři - radioamatéři. Byli chápáni jako užitečný zdroj informací o vlastnostech rádiových vln a o zvláštnostech jejich šíření. Po první světové válce došlo k překotnému rozvoji rádiových přenosů nejen v námořní službě, ale i v rozhlasové službě, v pozemních radiokomunikacích a posléze v letecké službě. Záhy byly kmitočty dlouhých a středních vln plně obsazeny. Na mezinárodních konferencích docházelo proto k regulaci kmitočtových pásem, k přerozdělování kmitočtů jednotlivým službám a k upřesňování parametrů rádiových stanic. Radioamatérům byly přiděleny po zaplnění dlouhých a středních vln krátké vlny (vlny kratší než 200 m), považované v té době za nepoužitelné pro nepřetržité spojení.

Radioamatérské pokusy na krátkých vlnách přinesly záhy ovoce: v zimě 1922/1923 procházely signály radioamatérských stanic z USA do Evropy a v listopadu 1924 došlo k prvním obousměrným mezikontinentálním spojením na vlnách kratších než 100 m. Nejpodstatnější však bylo to, že se spojení uskutečnila s mnohonásobně nižším výkonem (okolo 100 W) a podstatně kratšími anténami než na dlouhých a středních vlnách. Krátké vlny byly objeveny.

Jenže: krátké vlny se chovaly nevyzpytatelně. Na rozdíl od dlouhých vln, na nichž bylo možné dlouhodobě komunikovat na jediném pracovním kmitočtu, se zdálo, že existují "noční vlny", "denní vlny", "zimní vlny", "letní vlny", a pro nepřetržitou komunikaci bylo nezbytné přecházet z kmitočtu na kmitočet, což bylo bez znalosti mechanismů, které výběr vhodných kmitočtů podmiňovaly, velmi obtížné.

Od počátku třicátých let vznikla řada vědeckých institucí, které se začaly zabývat výzkumem zákonitosti, pomocí nichž by bylo možno plánovat optimální pracovní kmitočty. Tyto instituce objevily, že optimální pracovní kmitočty, měnící se s denní dobou, roční dobou, zeměpisnou polohou a vzdáleností mezi vysílačem a přijímačem, závisí na stavu ionosféry, na výšce, hustotě a stabilitě jejích vrstev. Výška ionosféry, její hustota a kompaktnost jsou závislé na mohutnosti slunečního záření, zvláště ultrafialové části spektra, a na stavu zemského magnetismu. Stabilita ionosférických vrstev závisí i na aktivitě zemského magnetismu.

Podmínky šíření rádiového krátkovlnného signálu jsou proto velmi proměnné. Díky této proměnnosti jsou radioamatéři schopni navázat při dobrých podmínkách šíření během jediného dne spojení se všemi světadíly. Pro dlouhodobé stabilní spojení na velkou vzdálenost je třeba používat větší počet kmitočtů a přecházet na ty z nich, které jsou odpovídající pro cílovou lokalitu. Výběr optimálních pracovních kmitočtů je pro profesionální nepřetržité spolehlivé spojení nezbytný a plánování kmitočtů náročné.

Při vypuknutí druhé světové války neexistovala spolehlivá výpočetní metoda, s pomocí níž by bylo možno vypočítat optimální pracovní kmitočet. Během války došlo k prudkému rozmachu radiotechniky a radiokomunikací ve všech druzích vojsk a studiem šíření krátkých vln se zabývaly odborné týmy na obou stranách konfliktu. V červnu 1942 vydala britská Admiralita jako služební pomůcku tabulky Optimum Frequency Band Tables, zpracované pomocí metodiky navržené v Inter-service lonosphere Bureau.3 Po válce publikoval americký vojenský tým Radio Propagation Unit metodu výpočtu maximálního použitelného kmitočtu. Teprve v době po zavedení výpočetní techniky byly navrženy a posléze "vypilovány" matematicko-statistické modely vycházející z dlouhodobých pozorování, pomocí nichž je možno s vysokou pravděpodobností vypočítat optimální pracovní kmitočty pro libovolné komunikační směry a vzdálenosti. V současné době jsou k dispozici výpočetní programy zpracované US institucemi, uvolněné z utajeného režimu k všeobecnému použití.4 Pomocí nich byla v této studii zpracována předpokládaná pravděpodobnost pokrytí Evropy signálem stanice LIBUŠE během operace SILVER A.

2. RÁDIOVÉ AGENTURNÍ SPOJENÍ

Vedle kurýrního spojení, osobního spojení, neosobního spojení, poštovního spojení za použití tajnopisů a mikroteček se ve specifických podmínkách používá i rádiové agenturní spojení. Vyznačuje se těmito vlastnostmi:

  • Není omezeno hranicemi mezi státy.
  • Rádiové agenturní spojení je nezastupitelné v situacích, kdy jsou všechny ostatní druhy agenturního spojení nedostupné, zvláště pak za válečného konfliktu a při neprodyšně uzavřených hranicích. Je rychlé.
  • Je veřejné, lze lokalizovat polohu stanice kýmkoliv, kdo má k dispozici potřebné technické vybavení.
  • Lze ho monitorovat. Diskrétnost obsahu zpráv může zajistit pouze neluštitelná šifra.
  • Utajení agenturní stanice lze zajistit pouze vysoce sofistikovanou organizací spojení, respektující specifika agenturního vysílání. Nebezpečí zaměření polohy a odhalení stanice mohou zmírnit pouze přísná pravidla utajení: krátká doba vysílání, oddělení kmitočtů a doby vysílání telegramů agenturní stanice od pokynů a telegramů ústředny, maskování provozu stanice jinými rádiovými sítěmi, sdílení vysílacích kmitočtů s jinde umístěnými agenturními stanicemi, používání většího počtu pracovních kmitočtů, častou změnou místa vysílání, zestručněním obsahu na nejnutnější krátké zprávy, omezením stereotypů struktury relací, výrazným omezením "služebních" zpráv sloužících pouze ke spojovacím účelům, správným výběrem kmitočtů (volit je tak, aby prostor monitorujících a zaměřovacích stanic protivníka ležel v pásmu ticha).
  • Vyžaduje však velmi kvalifikovanou obsluhu a propracovaný systém.

Historie rádiového spojení zpravodajských služeb začíná ve třicátých letech minulého století. Po převzetí moci nacisty zahájilo Německo cílevědomé a komplexní přípravy na válku a na budování mocenských struktur, včetně zpravodajských a kontrarozvědných. Německá vojenská zpravodajská služba (abwehr) započala se systematickým budováním zpravodajských sítí v Evropě, na Blízkém východě a v Jižní Americe. Pro tyto sítě byly profesionálně vyvíjeny a v závodu vlastněném abwehrem vyráběny agenturní stanice s vysílači o výkonu wattů až stovky wattů a byla připravována služba, která měla zajišťovat rádiové agenturní spojení.

S podobným úsilím byla budována i radiokontrarozvědná služba (viz další kapitola). Ostatní státy, včetně Anglie, Francie a ČSR, zastihl počátek války nepřipravené - bez agenturních stanic, bez organizace zajišťující provoz agenturních sítí, v podstatě bez odborníků a bez systematických zkušeností s krátkovlnným spojením. Pouze vojenská zpravodajská služba Rudé armády v úzké spolupráci s Kominternou budovala sítě "spících agentů", vybavených rádiovými stanicemi.

Rozvědné informace vojenského charakteru v Československu obstarávalo 2. oddělení Generálního štábu MNO. O použití rádiového spojení pro zpravodajské účely se začalo zajímat až v roce 1937, ale do obsazení ČSR nestačilo vybudovat agenturní radiokomunikační službu.

Ve skupině jedenácti zpravodajských důstojníků, která opustila posledním letadlem startujícím z Prahy v posledním dni svobodného Československa, chyběl Ing. Budík, jediný rádiový odborník zpravodajského oddělení Generálního štábu. Ing. Budík byl zkušeným technikem, s bohatými technickými znalostmi i provozními zkušenostmi, které získal jako úspěšný radioamatér. Z rodinných důvodů však odmítl emigraci, a tak skupina zpravodajských důstojníků opouštějících ČSR neměla odborníka na rádiové spojení, což mělo následně fatální důsledky na pojetí a budování agenturního spojení.

Po obsazení Československa a vzniku protektorátu se část československých důstojníků nesmířila s okupací a založila tajnou vojenskou organizaci nazvanou Obrana národa.5 Tato organizace si dala za cíl vybudovat tajnou armádu, která by ve vhodný okamžik vyvolala povstání a přidala se v předpokládané válce na stranu Spojenců. Jedním z úkolů Obrany národa bylo vybudování teritoriálního spojení mezi odbojovými zemskými velitelstvími a spojení se zahraničními expoziturami. Na území protektorátu došlo v jejím rámci i k výrobě prvních agenturních krátkovlnných stanic. Vznikaly svépomocí vojenských specialistů i radioamatérů. Jejich pojetí odpovídalo konstrukci stolních vojenských stanic (např. Microphonia VMK 514) nebo konstrukci radioamatérských vysílačů. Tyto vysílače pracovaly v sítích SPARTA I a SPARTA II s přestávkami až do první poloviny roku 1942.

Zpravodajský odbor MNO v Londýně začal budovat rádiovou centrálu bezprostředně po příletu zpravodajské skupiny plk. Moravce do Londýna. První Vojenská rádiová ústředna (dále VRÚ) byla zřízena ve vilce v Londýně. Byla vybavena velice skromně - vysílačem MARK III (parametry této stanice jsou uvedeny v kapitole 4). Používala pouze náhražkové antény a její signál byl v protektorátu nedostatečný. První spojení s Obranou národa bylo navázáno až 7. listopadu 1939. Teprve po přestěhování do Duke Hill u Woldinghamu bylo možno instalovat účinnější antény a za pomoci výkonnějších vysílačů bylo navázáno pravidelné spojení s Obranou národa a se zpravodajskými expoziturami v Istanbulu, Jeruzalému a v Bernu. Síť SPARTA I pracovala s Londýnem intenzivně až do 7. května 1941, kdy byla technickými prostředky Funkabwehru zaměřena a zlikvidována její poslední stanice. SPARTA II po dramatických peripetiích byla zlikvidována krátce po nástupu Heydricha do funkce říšského protektora. Spojení odboje s Londýnem skončilo. Domácí odboj byl tak zdecimován, že již nebyl schopen vlastními prostředky obnovit spojení.

Již v roce 1940 vznikla při 1. oddělení zpravodajského odboru MNO v Londýně skupina D. Její velitel mjr. Paleček byl pověřen výběrem a přípravou budoucích parašutistů, jejichž úkolem mělo být rozvíjení odbojové činnosti v protektorátu a udržování spojení s domácím odbojem. Do léta 1941 bylo Brity vycvičeno přes padesát parašutistů. Z nich byly vybrány osádky první vlny výsadků.

První dva jednočlenné výsadky byly neúspěšné - první výsadek BENJAMIN (rtn. Riedl) měl doručit odboji poselství prezidenta Beneše a krystaly do vysílačů; odstartoval 16. 4. 1941, avšak v důsledku navigační chyby byl vysazen na rakousko-italské hranici. Riedl byl zatčen, ale po několika měsících byl propuštěn. Do protektorátu se dostal se zpožděním, na domluveném místě ho nikdo neočekával a spojení s odbojem se mu nepodařilo navázat. Druhý výsadek PERCENTAGE započal úspěšně. Svob. asp. Pavelka již 4. 10. 1941 úspěšně kontaktoval členy odboje na Chrudimsku, avšak ti již byli pod dohledem gestapa. Pavelka byl spolu s nimi zatčen a v lednu 1943 popraven.

V rámci společného úspěšného výsadku skupin ANTHROPOID, SILVER A a SILVER B započala 29. 12. 1941 svou anabázi i stanice LIBUŠE s operátorem svob. Potůčkem.

V době výsadku SILVER A měla londýnská Vojenská rádiová ústředna dvouleté zkušenosti s vedením rádiového provozu. Rádiový provoz byl zajišťován vojenskými telegrafisty a byl organizován podle polních řádů československé armády, nikoliv tedy podle zásad utajení agenturního rádiového provozu.

Rádiové spojení (relace) mělo stereotypní charakter s několika fázemi: navázání spojení, přenos telegramů oběma směry, oprava chyb, domluva příští relace a ukončení provozu. Při nedostatečných příjmových podmínkách testovala agenturní stanice vhodnější kmitočty, na něž se přelaďovala podle pokynů ústředny. Počet těchto záložních kmitočtů byl velmi omezený, byl dán počtem krystalů, které byly ve výbavě stanice. Pokyny k přeladění byly předávány kódem QSY a písmenným označením krystalu. Označení krystalů bylo po celou dobu operace neměnné.

Struktura telegramů byla pevně dána. Za podpisovým znakem bylo záhlaví, jehož první skupina obsahovala číslo telegramu a stupeň utajení, druhá počet skupin znaků telegramu, třetí datum zašifrování telegramu. Následoval text s adresovacím a podpisovým znakem; text byl ukončen indikační koncovou skupinou. Text byl oddělen od záhlaví a od koncové indikační skupiny rovnítkem. Pojistka (označení "pracuji pod nátlakem") nebyla ve spojovacím plánu LIBUŠE ještě domluvena; byla použita až v další vlně výsadků. K provozní manipulaci byly použity mezinárodní Q kódy6 v původním (nezašifrovaném) významu. Délka jednotlivých relací nebyla časově omezena. Struktura spojení byla stejná pro všechny směry provozované VRÚ, takže přiřazení komunikace LIBUŠE k síti čs. zpravodajské služby bylo snadné.

Telegramy byly zašifrovány šifrou s konečným heslem. Heslo se používalo opakovaně a docházelo k situacím, kdy luštitelská služba protivníka měla k dispozici několik stejně dlouhých zpráv chráněných stejným heslem, což velmi usnadňovalo jejich luštění. Pokyny ke změně či úpravě šifrového systému se předávaly rádiem, stejným prostředkem, jakým bylo komunikováno, takže při rozluštění těchto pokynů psaných starou šifrou byla diskreditována i budoucí šifra.7

Agenturní stanice se skládaly z agenturního vysílače, přijímače a z příslušenství (antén, sluchátek, telegrafního klíče). Obvodové řešení vysílačů bylo prakticky během celé války obdobné: jedno- či víceelektronkový vysílač byl osazen běžnými zesilovacími elektronkami, pracovní kmitočet vysílače byl řízen výměnnými piezoelektrickými krystaly zapojenými v oscilátoru, generujícím vysokofrekvenční signál. Výstupní výkon vysílače byl přizpůsoben k vysílací anténě přizpůsobovacím obvodem, umožňujícím optimální přenos vysokofrekvenční energie do vysílací antény, jejíž délka tak mohla být téměř libovolná. Nejkritičtějšími součástkami vysílačů během války byly krystaly8 - jejich prodej i skladování byly pod nejpřísnějšími sankcemi zakázány. Pavel Homola, odborný učitel šperkařské školy v Turnově a zkušený radioamatér, byl za výrobu krystalů pro stanice SPARTA popraven.

V průběhu války se podstatně měnilo konstrukční uspořádání vysílačů: z prvotních stacionárních rozměrných skříněk se vyvinula přenosná kufrová zařízení, ta se zmenšovala na menší kufříky a na konci války se rozměry miniaturizovaly do kapesního provedení. Zvyšovaly se nároky na mechanickou odolnost a kompaktnost, na komfort obsluhy a především na provozní spolehlivost. Pracovalo se i na vývoji vysílačů s plynulým laděním kmitočtu ve snaze přejít na vysílače, které by nepotřebovaly nejkritičtější součástku - krystaly.

Obr. 1 - Ukázka krystalů
Krystaly používané během druhé světové váky ve vysílačích:
A, B, D ... agenturní stanice
E ... letecká stanice; držák rozebraného krystalu s elektrodou, těsnící gumou a kovovým čelem držáku
F ... plátek křišťálu
G ... druhá elektroda
I ... pružina vymezující tlak elektrod na plátek křišťálu

AGENTURNÍ ANTÉNY

Profesionální antény mají být navrženy tak, aby vyzařovaly maximum vyrobené energie v požadovaném směru a pod úhlem, jenž je optimální pro vzdálenost vysílače a přijímače. Tuto zásadu lze realizovat ve vysílacích střediscích. Potíže s ní mají i radioamatéři, kteří jsou omezováni místem, které mají k dispozici. Pro agenturní stanice je prvořadé zcela jiné hledisko: anténa musí být instalována tak diskrétně, aby co nejméně ohrožovala stanici před prozrazením, a přitom aby produkovala dostatečný signál. Proto mají agenturní antény podstatně nižší účinnost a produkují podstatně slabší signál.

Základní rezonanční délka antény je půlvlna pracovního kmitočtu.9 Pak je anténa v rezonanci, ve stavu, kdy vyzařuje nejvíce energie. Zářič antény má být umístěn v dostatečné výšce nad zemí, pokud možno ve volném prostoru, nestíněném okolím, zvláště ve směru žádoucího vyzařování. Půlvlnný zářič je možné uprostřed přerušit, jednu část připojit k anténní svorce vysílače a druhou k zemní svorce. Pokud je k dispozici účinné uzemnění, může jím být nahrazena druhá část zářiče. Tím se délka zářiče zkracuje na polovinu půlvlnné antény - je tedy dlouhá pouze čtvrt vlny. Pokud je délka zářiče jiná než rezonanční, je nutné doladit její elektrickou délku do rezonance pomocí přizpůsobovacího členu zapojeného mezi anténu a výstup vysílače. Vysílání do nepřizpůsobené antény snižuje úroveň vyzářeného signálu a je nejčastější příčinou poškození vysílače (elektronky porušené přetížením, spálený síťový transformátor).

Agenturní stanice však mohly použít vnější anténu jen zcela výjimečně, pouze tehdy, byla-li zachována zásada naprosté diskrétnosti. Vnitřní antény jsou silně ovlivňovány okolím a je třeba je velmi pozorně přizpůsobit doladěním přizpůsobovacího členu (na počátku každé relace a při každé změně pracovního kmitočtu): vše, co je v místnosti, se stává součástí anténního systému a ovlivňuje přizpůsobení antény. Dokonce i operátor se stává součástí anténního systému a změna jeho polohy může rozladit anténu a tím i ohrozit životnost vysílače.

Příklady instalace antény agenturního vysílače

V manuálu k agenturní stanici se doporučuje:

  1. Zvolit z tabulky délku vodiče čtvrt vlnné antény. Tato anténa vyžaduje použití buď protiváhy o stejné délce, nebo připojení účinného uzemnění.
  2. Nalézt vhodné místo a zvolit způsob instalace - příklady:

Obr. 2 - Vnější anténa upevněná na stromě
(s naznačením míst, kde je vyzářeno nejvíce energie)

Obr. 3 - Vnitřní anténa s protiváhou
Anténa je volně připevněna na strop a na boční na stěnu. Volně položená protiváha zvyšuje vyzařovací účinnost.

Obr. 4 - Podkrovní anténa
Podkrovní anténa je velmi dobré řešení, zvláště v podkroví nezastíněném plechovou střechou. Vysílač je uzemněn, např. na radiátor topení. Vazba mezi operátorem a anténou je snížena.

Obr. 5 - Vysílání ze sklepa
Na vnější boční stěnu domu je připevněn zářič antény. Protiváha je zakopána jako uzemnění (vodivá deska alespoň 1 x 1 m zakopaná z boku budovy).

3. NĚMECKÁ RÁDIOVÁ KONTRAROZVĚDKA-FUNKABWEHR

Úkolem rádiových kontrarozvědných služeb je přinášet co nejvíce informací o agenturních stanicích působících na jejím území. Nejde tedy o zamezení jejího vysílání v co nejkratší době po odhalení její existence, ale jde o trvalé monitorování jejích pracovních kmitočtů, o dokumentaci zachycené rádiové korespondence, o analýzu struktury komunikace10, o určení příslušnosti stanice ke zpravodajské službě, a především o dešifrování obsahu zachycených telegramů. I rádiové protihry11 byly zajišťovány touto organizací. Činnost německé rádiové kontrarozvědky spočívala v úzké součinnosti s místní úřadovnou gestapa, které rozhodovalo o likvidaci agenturní stanice a provádělo ji.

Německé rádiové služby mají dlouhou tradici. Již za první světové války monitorovaly rádiový provoz armád protivníka, dešifrovaly zprávy, lokalizací polohy vysílačů sledovaly změny dislokace armád. K tomu byly vybaveny technickými prostředky, které byly používány ještě ve třicátých letech.

Od roku 1922 dohlížel na provoz vysílačů provozovaných v Německu Telegraphen-technische Reichsamt, kontrolující dodržování technický parametrů vysílačů a dodržování provozní disciplíny. V roce 1928 byl z zen úřad Reichspost-Zentralamt s oddělením rádiového dozoru. To bylo v roce 1934 vybaveno šesti kontrolními středisky a za druhé světové vál dalšími třemi centrálními a padesáti místními středisky.

Zvláštní problém představovaly nepovolené vysílače pracující z území Německa. Pátráním po nich se zprvu zabývala armáda (oddělení Funkwesen při velitelství Wehrmacht-Nachrichten-Verbindungen při, velitelství wehrmachtu). K tomu byla vybudována monitorovací střediska síť stacionárních zaměřovačů a zřízeny mobilní roty vybavené dohledávací zaměřovací technikou.12

V roce 1937 byl přijat zákon, stanovící odpovědnost za pátrání po nepovolených vysílačích Hlavnímu úřadu pořádkové policie pod přímou kontrolou Říšského bezpečnostního hlavního úřadu (RSHA), jeho oddělení B-Funkdienst dohlíželo na "pozorování nepřátelských zpravodajských služeb". Za rádiovou bezpečnost území pod vojenskou správou měla i nadále být odpovědná armáda.

Rádiovou kontrarozvědku Funkabwehr tvořil pluk Pořádkové policie odpovědný za provoz velkých monitorovacích centrál, za síť stacionárních zaměřovačů (během války v Berlíně, Norimberku, Kielu, Lipsku Gdaňsku, Augšpurku, Brestu), za organizaci, výcvik a výstroj rádiových jednotek pořádkové policie dislokovaných na okupovaných území, a za propojení centrálních pracovišť s dislokovanými pracovišti. Hlavní centrála byla v Berlíně-Špandavě. Používaná technika byla na špičkové úrovni. K stacionárnímu zaměřování byla použita síť zaměřovačů adcoc, k mobilnímu zaměřování rádiové vozy vybavené rámovými zaměřoval monitorovacími přijímači spolu s vysílací technikou komunikující s monitorovacími pracovišti a osobní vozy se skrytě instalovanými rámovými zaměřovači, včetně opaskových zaměřovačů používaných k dohledávání v terénu. Přijímací střediska byla vybavena komunikačními přijímači a záznamovou technikou.13 Směrnice z té doby14 by ani dnes nemohly být zpracovány na lepší odborné úrovni.

Úkolem Funkabwehru bylo zjišťování nepovolených radiostanic vysílajících na území Německa, zjišťování jejich polohy, volacích znaků, kmitočtů, doby relací, polohy protistanic, způsobu provozu, způsobu šifrování. Vyluštěné monitorované zprávy byly předávány gestapu.

V prvních válečných letech (1939 až 1942) používal Funkabwehr následující strategii:

Monitorování krátkovlnných pásem zajišťovalo v centrálních střediscích mnoho desítek operátorských stanovišť vybavených přehledovými přijímači, pomocí nichž byly monitorovány úzké kmitočtové segment krátkých vln. Šíře pásma kmitočtových úseků přidělených jednotlivým operátorům závisela na hustotě rádiového provozu. Pohybovala se mezi desítkami až stovkami kilohertzů v takové šíři, aby obsluha byla schopna zkontrolovat během několika minut všechny stanice pracující v přiděleném segmentu. Monitorující operátor systematicky přelaďoval přidělené pásmo a vyhledával podezřelé signály a porovnával je s neustále aktualizovanou databází známých radiotelegrafních sítí. Při zjištění neznámé rádiové stanice vyžádal prostřednictvím dispečera zaměření polohy této stanice.

Dispečer předal žádost o zaměření do sítě stacionárních zaměřovačů s nimiž byl propojen sítí pevných telefonních linek. Obsluha zaměřovače se naladila na určený kmitočet, nalezla podezřelou stanici a zaměřila směr, v němž byl signál nejslabší. V první fázi zaměřování byla používána s stacionárních zaměřovačů typu adcock.

Obr. 6 - První zaměření stacionárními zaměřovači

Azimut zaměřený obsluhami zaměřovačů byl sdělen zpět do analytického pracoviště centrály k vyhodnocení. Pokud vyhodnocený průsečík zasahoval říšské území a nešlo o známou radiostanici, byl vyhlášen poplach. Kmitočet stanice byl zařazen pod trvalou kontrolu a její telegramy byly trvale nahrávány, přepisovány a analyzovány. Dále byla prováděna komunikační analýza provozu této stanice (byla zjišťována příslušnost ke zpravodajské síti, soustřeďovány volací znaky, doba a délka relací, použité kmitočty) a analyzovány charakteristické markanty, jimiž se rádioví operátoři od sebe odlišují (způsobem klíčování - poměrem délek znaků k mezerám telegrafních značek, poměrem délek teček k čárkám znaků telegrafní abecedy, pravidelnosti klíčování, charakteru tónu vysílaných znaků).

Obr. 7 - Zaměřovač adcock

Stacionární zaměřovací goniobázi tvořily zaměřovače adcock a speciální přijímače zakreslující směr vysílající stanice na obrazovku. Systémová přesnost zaměření pomocí adcocku se pohybovala do dvou stupňů, provozní přesnost do pěti stupňů.

Obr. 8 - Pohled na zaměřování polohy vysílače

Operátor zaměřovače přijal povel k zaměření, naladil zaměřovač na kmitočet podezřelé stanice, upravil úroveň přijímaného signálu a nastavením gónia zaměřil směr přicházejícího signálu. Gónio mohlo pracovat buď v automatickém režimu (elektromechanicky otáčený rotor gónia byl synchronizovaný se stopou signálu zobrazeného na obrazovce), u slabších signálů bylo měřeno minimum zaměření sluchem operátora. Celá operace trvala u stabilních signálů méně než jednu minutu, u signálů v úniku příslušně delší dobu. Naměřenou hodnotu předal operátor gónia zpět do odposlechové centrály. Analytické pracoviště centrály převzalo směry naměřené celou goniobází a zakreslilo je do podrobné mapy.15

Obr. 9 - Zobrazení zaměřeného směru

Údaje o zaměřené stanici a její předpokládaná poloha byly předány pátrací jednotce odpovědné za oblast, do níž byl vysílač zaměřen.16

Pátrací jednotka převzala trvalý dohled nad zjištěným kmitočtem a vyslala do průsečíku zaměření pátrací vozy.

Obr. 10 - Zaměření mobilními zaměřovači

Obr. 11 - Upřesňování polohy vysílače v místě
Ukázka vnitřku zaměřovacího mobilního pracoviště. Bylo vybaveno rámovým zaměřovačem (ovládání rámu ve středu obrázku), monitorovacími přijímači a komunikační soupravou, pomocí níž bylo při výjezdu udržováno spojení se základnou a pěšími pátrači.

Postupným zaměřováním a přibližováním zaměřovacích vozů byla upřesňována poloha agenturního vysílače. Toto byla časově i bezpečnostně nejnáročnější část celé operace. Mohla trvat i řadu týdnů.17

Obr. 12a - Postupné přibližování zaměřovacích vozů

Dohledávání domu a bytu, z nějž se vysílalo, zajišťovaly mobilní zaměřovače a hlídky pěších pátračů. Tito pěšáci používali opaskové zaměřovače skrytě upevněné na prsou obsluhy, síla signálů byla indikována měřicím přístrojem ve tvaru náramkových hodinek. Hlídku pátračů tvořil pátrač a zatýkající příslušník gestapa.

Obr. 12b - Dohledávání domu

Místní služebna trvale monitorovala kmitočty agenturních stanic zaměřených do oblasti její působnosti, dokumentovala zachycenou rádiovou korespondenci, analyzovala strukturu komunikace,18 určovala příslušnost stanic do sítě a dešifrovala obsah zachycených telegramů. Později zajišťovala i rádiové protihry.19 Úzce spolupracovala s místní úřadovnou gestapa, které rozhodovalo o likvidaci stanice a provádělo ji. K likvidaci stanice ihned po zaměření se zpravidla přistupovalo jen tehdy, když nebylo možné dešifrovat její korespondenci, nebo hrozilo nebezpečí z prodlení. Lorrain (viz poznámka 17) uvádí, že SOE20 počítala v roce 1942 s dobou, kterou Funkabwehr potřeboval k zaměření agenturní stanice, do patnácti minut; životnost agenturních stanic byla podle stejného pramene v roce 1942 odhadována zhruba na tři měsíce.

Obr. 13 a, b - Opaskový zaměřovač a jaho uchycení

Goniobáze Funkabwehru a poloha "LIBUŠE"

Zaměřovač Vzdálenost/km Azimut/° Pokrytí/dB ?/km
Berlín 256 355 35 - 40 20
Norimberk 298 251 40 - 45 18
Lipsko 213 300 35 - 40 15
Kiel 548 325 40 - 45 32
Gdaňsk 510 27 40 - 45 30
Brest 1066 282 35 - 40 62

Pokrytí signálem vypočteno pro leden 1942, kmitočet 3,1 MHz
?/km … nepřesnost měření při systémové chybě zaměření 5%
Pokrytí signálem: signál v Londýně 2x až 10x slabší, než v goniobázi

V tabulce jsou uvedeny směry, vzdálenosti a teoretická systémová chyba německé góniobáze při měření polohy signálů LIBUŠE.

Obr. 14 - Pohled na pracoviště analýzy polohy zaměřeného vysílače

Obr. 15 - Dokumentace skutečné bezpečnostní akce; Tempelhof, Berlín, 1939
Zaměřovací vůz vyjíždí z bodu 1 po černě označené trase a v bodech 1, 2, 3 a 4 měří polohu vysílače. Průsečíky směrů zaměření se protínají v místě vysílající stanice.

4. STANICE LIBUŠE

Operace SILVER A, v jejímž rámci stanice LIBUŠE působila, byla připravována od doby, kdy bylo přerušeno spojení mezi Londýnem a domácím odbojem. Domácí odboj vyčerpal své možnosti, proto bylo na vedení zahraničního odboje, aby rádiové spojení obnovil. Tuto operaci měl zajistit tříčlenný výsadek ve složení npor. Bartoš - velitel výsadku, rtm. Valčík - zástupce velitele a svobodník Potůček - radiotelegrafista. Hlavním úkolem výsadku bylo kontaktovat vedoucí představitele domácího odboje a zajistit jim rádiové spojení s Londýnem. Dále měla skupina vybudovat vlastní zpravodajské sítě, předávat METEO zprávy a účastnit se příprav na bombardování Škodových závodů v Plzni. Mimo tyto jmenovité úkoly plnila skupina i úkoly další, vyvolané okamžitou situací. Valčík se přesunul do Prahy, poté co se o něj začalo zajímat gestapo. Bartoš koordinoval činnost dalších výsadků z jara 1942, kdy byly vysazeny skupiny ZINC, OUT DISTANCE, BIOSCOP, BIVOUAC, STEEL.

Události provázející činnost LIBUŠE jsou v této studii popsány jen v nezbytné míře, protože tato studie je publikována ve stejném svazku jako Jelínkova monografie o operaci SILVER A.

Pro základní dějovou představu byl zpracován vývojový diagram, zobrazující v časové ose základní události tří hlavních aktérů - LIBUŠE, pomocníků z řad domácího odboje a německých bezpečnostních jednotek - včetně vztahů mezi nimi.

 

Obr. 16 - Plán spojení vypracovaný VRÚ pro operaci SILVER A

Radiotelegrafistou výsadku byl jmenován Jiří Potůček. Bylo mu 22 let. Do čs. armády ve Francii vstoupil v lednu 1940, účastnil se bojů a byl vyznamenán Čs. válečným křížem 1939. Potůček nebyl původně vojenským spojařem, po přeložení k výsadkové jednotce byl přeškolen (absolvoval speciální kurz pro radiotelegrafisty).21 Mimo znalosti nabyté v kurzu absolvoval Potůček pouze deset dnů skutečného radiotelegrafického provozu na praxi ve Vojenské rádiové ústředně.

Při plánování operace SILVER A se zprvu uvažovalo o výsadku vybaveném dvěma agenturními stanicemi (přenosnou a stacionární), na přelomu měsíců říjen-listopad 1941 byla výbava redukována na kufříkovou stanici typu MARK III (obsahující přijímač, vysílač a příslušenství) a na záložní komunikační přijímač Hallicrafters SKYRIDER.

Obr. 17 - Stanice MARK III

MARK III byla první britská agenturní stanice postavená v SIS počátkem války podle zapojení popsaném v příručce US radioamatérů.22 Obsahovala jednoduchý přijímač (osazený třemi elektronkami zapojenými jako zpětnovazební detektor a nízkofrekvenční zesilovač) a jednoduchý dvoustupňový vysílač. Obě části stanice byly zabudovány pod společným panelem. V pravé horní části panelu jsou pod zašroubovanou krytkou ovládací knoflíky přijímače, pod nimi v řadě zdířky výměnného krystalu, výměnná cívka výstupního obvodu vysílače a měřicí přístroj, jímž se indikovalo přizpůsobení vysílací antény k vysílači. K přizpůsobení antény a k naladění koncového stupně sloužily dva velké knoflíky patrné v další řadě. Vysílač byl zapojen jako krystalem řízený oscilátor následovaný výkonovým zesilovačem, schopným vyprodukovat až 30 W výkonu na kmitočtech 3 až 8 MHz. Do soupravy ještě patřily 4 krystaly (dva v pásmu 3 MHz a 2 v pásmu 6 MHz), telegrafní klíč, sluchátka a dvě antény - vysílací a přijímací. Vše bylo zabudováno do kufru o rozměrech 43 x 27,5 x 18 cm. Kufr vážil 15 kg.

Přijímač SKYRIDER SX-17 byl vyroben firmou Hallicrafters jako komunikační přijímač profesionálních rádiových služeb. Model SX-I7 pokrýval v šesti rozsazích kmitočtové pásmo od 0,55 MHz do 60 MHz a byl zapojen jako superhet s mezifrekvenčním kmitočtem 445 kHz. Pro nerušený příjem telegrafie bylo možno zapínat speciálním krystalem osazený filtr s nastavitelnou šířkou přenosového pásma. Byl osazen dvanácti elektronkami. Rozměry přijímače jsou 53,5 x 24 x 28 cm a váží 25 kg. Ve své době patřil mezi špičky profesionálních přijímačů.

Pod názvem SKYRIDER bylo od roku 1934 vyráběno několik vývojových řad komunikačních přijímačů. V literatuře o SILVER A jsou uváděna dvě různá zobrazení přijímačů SKYRIDER údajně používaných Libuší, a ve spojovacím plánu výsadku přesný název typu přijímače chybí. Podle Hanáka23 byl používán typ SX-I7.

Obr. 18 - Přijímač SKYRIDER SX-17

Mimo model SX-17, vyráběný od roku 1938 (viz výše)24 je v literatuře uváděn i následující obrázek, odpovídající modelu SX-24.

Obr. 19 - Přijímač SKYRIDER SX-24

Model SX-24 bylo rok mladší, měl téměř shodné parametry jako jeho předchůdce. Stejná byla i jeho váha a rozměry.

Dále byly ve výbavě LIBUŠE hesla "pardubiceh", "radeckralo" "vesezemice", sloužící k sestavení klíčovacího hesla a šifrovacího hesla. Šifrovací metodou byla substituce nesrovnané řady dvoumístných šifer plné české abecedy a transpozice s jednotkovým sčítáním s číslicemi použitého hesla. Pomocí těchto hesel se poměrně náročným a zdlouhavým postupem vytvářela tabulka se smluvenou abecedou o rozměru 10 x 10 znaků. Šifra je podrobně popsána v literatuře.25

Každý příslušník výsadku byl vybaven pistolí, penězi, dokumenty a osobními potřebami.

Skupina SILVER A byla v prosinci připravena a čekala na letecký transport. Ten byl omezen na období dlouhých nocí; byl naplánován na "bezpečnou" noc z 28. na 29. prosinec 1942, kdy byl měsíc v novu. Transport převážel současně tři výsadkové skupiny (ANTHROPOID, SILVER A a SILVER B), celkem sedm mužů. Každá skupina byla vysazena v jiném prostoru, SILVER A u Senice blízko Poděbrad. Seskok byl úspěšný. Odtud se výsadek přesouval za pomoci domácího odboje do bezpečí. Pro LIBUŠI bylo vybráno umístění 30 km jižně od Pardubic, v lomu Hluboká u Miřetic. Na místo doputovala dne 7. 1. 1942. Domácí odboj se ještě postaral o falza pracovních knížek, rodných listů, průkazů ("Kennkarte") a legalizaci pobytu. Z Potůčka se stal Alois Tolar, noční hlídač lomu. Zázemí LIBUŠE zajišťovala asi pětadvacetičlenná odbojová skupina z Ležáků, Tvořily ji celé rodiny zapojené do odboje.

LIBUŠE byla instalována v nízkém podkroví strojovny lomu Hluboká a pravděpodobně tam byla instalována i vnitřní anténa. Podkroví bylo velmi nekomfortní, nevytápěné, s velmi omezenou výškou. Operátor Potůček telegrafoval vleže.

Obr. 20 - Strojovna lomu Hluboká

K prvnímu pokusu navázat spojení došlo 9. 1. LIBUŠE byla v Anglii slyšet podle mezinárodní stupnice slyšitelnosti QSA 2 až 326, avšak Potůček odpověď řídicí stanice neslyšel. Pokusy navázat spojení se opakovaly každou noc, až 15. 1. v 01.50, po náhradě přijímače stanice MARK III přijímačem SKYRIDER, bylo navázáno prvé obousměrné spojení. Potůček předal první telegram a přijal čtyři z Anglie. První hodnocení Potůčka byla zdrženlivá: pomalé klíčování, překlepy, omyly v kódech. Neobratný provoz. Ostatně, to vše prožil každý rádiový operátor při svém prvém spojení - napětí, nervozitu, třesoucí se ruce! Což teprve radiotelegrafista v nepřátelském prostředí, v němž každé stisknutí telegrafního klíče znamenalo krůček k podpisu rozsudku smrti.

PŘEHLED RELACÍ V LEDNU

Tabulka uvádí charakteristické parametry každé relace: kdy se uskutečnila, kolik minut trvala, kolik telegramů bylo odesláno a kolik jich bylo přijato. V kolik hodin relace začala, jaký byl stav ionosféry a jak byla LIBUŠE slyšet ve VRÚ v Británii.

Sloupec "Délka relace" obsahuje informaci, z níž lze odvodit, kolik měl Funkabwehr času k zaměření polohy stanice. (Porovnej s údajem autora Lorraina, že k zaměření stačilo 15 minut!). Sloupce "Odesláno" a "Přijato" informují o mohutnosti toku telegramů zpracovaných LIBUŠÍ. Jde o relativní parametr, nezohledňující velikost (počet skupin) telegramu.

Sloupec "Start" informuje, v kolik hodin relace započala. Spolu se sloupcem "SSN" (Solar Spot Number - parametr vyjadřující solární aktivitu27) je použit sloupec "Start" k rekonstrukci pravděpodobného pokrytí Evropy signálem LIBUŠE. Sloupec "Report" obsahuje hodnocení signálu LIBUŠE obsluhou VRÚ podle stupnice QSA. Jeden stupeň této stupnice odpovídá zdvojnásobení síly signálu.

Datum Délka relace
(min)
Odesláno Přijato Start SSN Report
15. 1. 100 1 4 1.50 31 2
17. 1. 48 1 1 0.12 15 2
19. 1. 304 1   23.26 18 2 až 3
20. 1. 102   1 23.12 18 1 až 0
21. 1. 296 1 2 0.00 18 1 až 0
22. 1. 160 2   23.02 24 1 až 0
26. 1. 122 1 8 0.00 10 2 až 3
27. 1. 155   15 0.00 8 3
28. 1. 163 4 11 23.00 0 3
31. 1. 70 1 8 0.25 20 3
  1520 12 50      

POKRYTÍ EVROPY SIGNÁLEM LIBUŠE

Současné znalosti mechanismu šíření rádiových vln umožňují rekonstrukci pokrytí Evropy signálem LIBUŠE. Pomocí grafů pokrytí lze odvodit poměr úrovně signálů v Británii a na místech, kde působily monitorovací a zaměřovací stanice německé rádiové kontrarozvědky. Data, časy a ionosférické podmínky jsou převzaty ze skutečných historických údajů.28

Graf byl vypočten pomocí programu ICEPAC. Do programu byla zadána půlvlnná anténa umístěná ve výšce 5 m. Jde o fikci, o použité anténě a její instalaci nevíme nic. Proto bylo manipulováno s úrovní vyzářeného výkonu tak, aby byl graf kompatibilní se slyšitelností LIBUŠE, zaznamenanou ve staničním deníku VRÚ. Vyzářený výkon 1 W zadaný do programu odpovídá reálnému hodnocení signálu LIBUŠE.

Pokrytí označené římskou číslicí V odpovídá signálu QSA 0 ("neslyším nic"), číslice IV vyznačuje sílu QSA 1 až 2, III QSA 2 až 3, II QSA 3 až 4, I QSA 4 až 5.

Obr. 21 - Pokrytí Evropy signálem Libuše 15. 1. 1942 na 3,1 MHz

Graf 1 - Délka relací Libuše v lednu 1942

Z grafu na obr. 15 je patrno, že německé monitorovací a zaměřovací stanice měly výrazně lepší příjmové podmínky než VRÚ v Anglii. Pásmo ticha pro použitý kmitočet (3,1 MHz) na území Německa neexistovalo.

Z grafu 1 je patrno, že délka relací nebyla vůbec omezována, několik relací trvalo až 5 hodin.

Grafy ukazují, jak se postupně zvyšovala aktivita LIBUŠE a jak stoupala její produktivita, hodnocená podle času, potřebného k odeslání jednoho telegramu. Zatím stoupal jen počet přijatých telegramů, což odpovídá tomu, že v tomto období byli velitel výsadku a jeho rádiový operátor především instruováni a úkolováni. Spojení s vedením domácího odboje ještě nebylo navázáno a ani agenturní zprávy získané výsadkem SILVER A nebyly k dispozici.

Lze vyvodit, že leden byl měsícem konsolidace spojení, počátkem budování zpravodajské sítě a navazování kontaktů s představiteli domácího odboje.

Všechna vysílání se uskutečnila v noci, s naprostou většinou v pásmu 100 m (kmitočty 3105 kHz, 3373 kHz; jen zřídka kdy 4000 kHz). Pásmo 40 m bylo testováno jen několikrát. Výsledky testů byly neuspokojivé.

Technické potíže provázely LIBUŠI po celou dobu operace. Stanice byla instalována ve spolupráci se skupinou ČENDA, a aby mohl navázat pravidelné spojení, musel Potůček nahradit vadný přijímač soupravy MARK III přijímačem SKYRlDER.29 Kyncl30 na straně 35 upozorňuje na místní pomoc při instalaci LIBUŠE, na časté poruchy vysílače ("prasklé lampy" - náhrada obstarávána již od ledna - viz oral history - tamtéž) a naznačuje široké povědomí o přítomnosti parašutistů v regionu. Na výměnu elektronek (později) upozorňuje i Hanák.31 K vážné poruše vysílače došlo během relace 30. 3./31. 3. 1942; LIBUŠE se odmlčela až do 4. 4. 1942, kdy Potůček pouze oznámil přerušení vysílání až do 13. 4. 1942. Jako důvod přerušení uvedl blíže neurčené "technické důvody". Další závada vysílače se objevila při relaci z 3. 6. na 4. 6. 1942. Zřejmě se pokoušel závadu odstranit sám - krátce se ozval 8. 6. 1942, ale pravděpodobně byla zapotřebí profesionální pomoc. Podle Hanáka32 byla spálena elektronka a došlo ke zkratu v síťovém transformátoru. Činnost LIBUŠE pak byla obnovena 18. 6. 1942, ale to se již přiblížil konec výsadku SILVER A.

Graf 2 - Počet odeslaných a přijatých telegramů v lednu 1942

Ke změnám stanoviště docházelo i z bezpečnostních důvodů. Historické studie a literatura faktu tuto část historie LIBUŠE podrobně popisují. Nejednalo se o jednoduché operace (připomeňme: dva rozměrné kufry o celkové váze 40 kg transportované za nejvypjatější aktivity gestapa na vzdálenosti až mnoha desítek km); každá změna stanoviště vyžadovala obrovské úsilí, odvahu a součinnost s domácím odbojem.

Nezanedbatelnou část telegramů tvořily "služební telegramy" (zpřesňování a úpravy plánu spojení, návody na změnu šifrování, předávání nových šifrovacích hesel). Spolu s testy spojení představovaly zátěž, která prodlužovala dobu vysílání.

Vysílání LIBUŠE bylo monitorováno Funkabwehrem; pokyn k její likvidaci dorazil do služebny gestapa v Hradci Králové 20. 6. 1942. V té době byl již Potůček na útěku.

Potůček ukončil činnost LIBUŠE dne 26. 6. 1942 posledním telegramem: "Lidé nám pomáhající zatčeni. Fred [velitel výsadku Bartoš] nezvěstný. Lidé nedůvěřiví. Nemožno navázat styky. Zůstal jsem sám. Udejte nástupce."

Jen krátce před příchodem gestapa se Potůčkovi i s LIBUŠÍ ještě podařilo prchnout z úkrytu v Bohdašíně a prostřílet se ze skrýše v Končinách, ale svému osudu neunikl. Bosý, vyčerpaný a hladový byl 2. 7. 1942 zastřelen.

5. ANALÝZA PROVOZU STANICE LIBUŠE

Analýza vychází ze znalostí, které máme k dispozici dnes, v době po 68 letech. V roce 1942 byly některé poznatky a zásady neznámé, nedostupné (např. ionosférické šíření, výzbroj Funkabwehru) nebo podceňované (zásady utajení rádiového provozu). Dojdeme-li ke kritickým závěrům, nijak tím nesnížíme ani význam a výsledky operace SILVER A, ani morální integritu a osobní hrdinství těch, kteří se na operaci podíleli. Půjde pouze o zpětný pohled technika a o porovnání, jak bychom operaci připravovali na dnešní úrovni poznání.

Existuje rčení, že se polévka nevaří ze snů a vizí, ale z toho, co je ve špajzu. A "špajz" 2. oddělení MNO v Londýně roku 1941 a 1942 byl pořádně vyjedený: bez dostatečně kvalifikovaného personálu, bez zkušeností se zpravodajskou činností na území obsazeném německou armádou a s nedostatečným vybavením. Vlastně nejen ten náš; SOE, řídící sabotáže a zpravodajskou činnost na okupovaných územích, se potýkala se stejnými problémy jako VRÚ, řešila je obdobně a se stejnými výsledky.

ZHODNOCENÍ RÁDIOVÉHO PROVOZU LIBUŠE

Plnění hlavního úkolu LIBUŠE

Hlavní úkol LIBUŠE byl splněn: všech 1028 podaných telegramů bylo předáno, k přenosu bylo zapotřebí 199 hodin operátorského času. V korespondenci převládaly odeslané telegramy nad přijatými. V odeslané korespondenci byly obsaženy zprávy představitelů domácího odboje, velitele operace SILVER A a Potůčkovy reakce na pokyny z VRÚ.

Plynulost přenosu zhoršovaly technické výpadky (závady přijímače a opakované závady vysílače Mark III - viz předchozí část) a změny stanoviště, vyvolané opravami vysílače i bezpečnostní situací. Výsadku SILVER A se podařilo navázat kontakt s vedením domácího odboje a plně zajišťovat pomocí LIBUŠE jeho komunikační potřeby až do doby, kdy bylo likvidováno jak vedení domácího odboje, tak i výsadek SILVER A. Je třeba zvláště zdůraznit, že LIBUŠE působila v nejdramatičtější a bezpečnostně nejnáročnější době naší válečné historie - v době před atentátem na Heydricha a zvláště po něm). Podrobné parametry komunikace LIBUŠE následují (viz tabulka na následující straně).

Nejplodnějším měsícem byl květen s 256 telegramy. V červnovém přehledu se již promítá zoufalá situace, do níž se LIBUŠE dostávala. Její poslední telegram z 26. 6. je výmluvný.

Měsíc Relace/min. Rel./hod, min Odesláno Přijato Doba/1 tlgr
(min:sek)
Leden 1520 25h 20' 12 20 24:00
Únor 1234 20h 34' 65 37 12:10
Březen 1988 33h 8' 152 91 8:20
Duben 2710 45h 10' 164 100 10:20
Květen 3135 52h 15' 133 123 12:24
Červen 1351 22h 31' 32 69 13:38
  11.938 198h 58' 558 470 11:60

Graf 3 - Celková délka relací Libuše

Graf 4 - Celkový počet odeslaných a přijatých telegramů

Graf 5 - Doba potřebná k odeslání jednoho telegramu

Zhodnocení operátora LIBUŠE

Svou vojenskou odborností byl Potůček pěšákem, na radiotelegrafistu byl vyškolen během 264 hodin až v Británii. Krátce před odletem ještě absolvoval desetidenní praxi ve VRÚ. Jeho prvá spojení byla začátečnická, ale velmi brzy získal sebedůvěru a jeho operátorská zručnost výrazně stoupala. Intuitivně přizpůsoboval vedení provozu stanice agenturním podmínkám (nelpěl dogmaticky na dodržování provozu podle vojenských řádů - improvizoval, vynechával volací znaky, odesílal telegramy naslepo, nedodržoval přesně časy relací, vynechával mezinárodní Q kódy) a získával cit pro vedení rádiového provozu "na ťuknutí" (místo dohodnutých volacích znaků používal několikrát opakované písmeno). Byl limitován tím, že nebyl vyškolen v hledání a odstraňování závad vysílače, a tak byl závislý na místní odborné pomoci. Tím, že byl prvním výsadkářem vysílajícím z domova, bylo jeho počínání "pod mikroskopem" kolegů z VRÚ. Ve staničním deníku VRÚ jsou proto častá osobní hodnocení Potůčka. Jsou kladná, s důrazem na růst jeho kvalit. Byla nesmírná škoda, že se Potůček nevrátil a jeho zkušenosti nemohly být v plném rozsahu zúročeny při plánování spojení dalších výsadků. Podle pamětníků nikdy nehovořil o životě v zahraničí, "nevytahoval se" a neustále byl ve střehu. Jeho příběh (zvláště jeho únik před gestapem) je hodný hollywoodského scénáře; zdá se být nemožné, že to byl příběh dvaadvacetiletého vojáka.

Jeho dospělé, zcela samostatné jednání, schopnost improvizovat, spojená s vysokou morální a osobní integritou, je velmi imponující.

Posouzení plánu spojení

Pracovní kmitočty. Plán spojení LIBUŠE počítal s deseti krystaly, ve skutečnosti jich bylo přivezeno pouze pět. Z nich byly nejčastěji používány krystaly A (3105 kHz) a D (3373 kHz); kmitočet krystalu K (4000 kHz) ležel v rozhlasovém pásmu, a proto byl signál LIBUŠE rušený, až byl prakticky nepoužitelný; krystaly H (7248 kHz) a R (7278 kHz) pracovaly v pásmu, které bylo v noci pro Evropu uzavřené, a navíc oba kmitočty byly též v rozhlasovém pásmu.33 Signály LIBUŠE byly na kmitočtech A a D použitelné, i když byly převážně slabé. Při prvním pohledu se vše zdá v pořádku, protože spojení fungovalo. U agenturních vysílačů se však uvažuje ještě další hledisko: jaká je úroveň signálu v síti nepřátelských goniometrů. Podle tohoto hlediska byla volba krystalů v pásmu 100 m nešťastná. V nejdelší části krátkých vln pásmo přeslechu (pásmo ticha) neexistuje, úroveň signálu se vzdáleností od vysílače plynule klesá. Porovnejme pokrytí Evropy signálem LIBUŠE vysílaném na kmitočtu A (3105 kHz) s pokrytím signálem v pásmu 5 MHz: obr. 16 až 19 ukazují, jak se mění úroveň signálů v závislosti na změně kmitočtu na různých místech Evropy. Zatímco na kmitočtu (3,1 MHz) je londýnský signál podstatně slabší než signál na území Německa, na kmitočtu 5,5 MHz by byl v Německu přijímaný signál vlivem přeslechu nečitelný, avšak v Londýně by byl silnější než v předchozím případě. LIBUŠE měla být vybavena více krystaly, jejich kmitočty měly ležet mimo kmitočty rozhlasových pásem.

Pro noční provoz bylo optimální pásmo 5,1 až 5,9 MHz, pro denní provoz pásmo 7,5 až 9 MHz (viz obr. 19; nejvhodnější kmitočty jsou vyznačeny bílou či světle šedou). Výsadek měl být vybaven větším počtem krystalů, alespoň deseti kusy.

Použitá stanice. Stanice MARK III se příliš nevydařila: přijímač byl nepoužitelný od samého počátku, "zlobivý vysílač" ničil elektronky. Bez bližších podrobností se nedají dnes určit příčiny tak vysoké poruchovosti. Nepodařený výrobek? Vysoká poruchovost v důsledku přepravy?

Obr. 22 - Rekonstrukce pokrytí Evropy signálem Libuše na 3,1 MHz

Obr. 23 - Rekonstrukce pokrytí Evropy signálem Libuše na 5,2 MHz

Obr. 24 - Rekonstrukce pokrytí Evropy signálem Libuše na 5,5 MHz

Obr. 25 - Předpověď šíření mezi Pardubicemi a Londýnem (28. ledna 1942)

Vzhledem k tomu, že Potůček nebyl na této stanici vyškolen a není známo, jak se s ní sblížil během své desetidenní34 stáže ve VRÚ, není ani vyloučeno, že se s ní dostatečně nesžil. Stanice instalovaná v těsném prostoru, používající vnitřní anténu, vyžaduje trvalý dohled na přístroj měřící přizpůsobení k anténě. Operátor pohybující se v těsné blízkosti antény může rozladit její přizpůsobení do té míry, že dojde k přetížení koncové elektronky a k poruše stanice - tedy ani lidský faktor obsluhy nelze vyloučit.

Je škoda, že výsadek SILVER A nebyl vybaven dvojicí stanic MARK V. Tato stanice je robustnější a spolehlivější, i když se svými rozměry a váhou příliš od stanice MARK III neliší.

V každém případě měla být technickému výcviku a praktickému provozu v agenturních podmínkách věnována podstatně větší pozornost. Existuje dovednost, radioamatéry souhrnně zvaná "dokázat vyrobit signál". Zahrnuje zkušenost s provozem vysílače, cit pro výběr vhodného místa pro instalaci antény, výběr nejvhodnějšího kmitočtu a schopnost řešit základní technické problémy. Tuto dovednost lze získat pouze praxí a znalostí základních procesů, odehrávajících se ve vysílači.

Použitá šifra. Šifra "římská osm" patřila k šifrám náročným na obsluhu. Možná proto byla mylně považována za šifru odolnou proti rozluštění. Avšak - zjednodušeně řečeno - odolnost šifry nezáleží na tom, jak obtížně se s ní manipuluje. Odolnost šifry záleží na délce a náhodnosti šifrového hesla a na dodržování zásad šifrové služby. Za neluštitelnou šifru je považována šifra jednorázově používající náhodné heslo stejně dlouhé, jako je dlouhá šifrovaná zpráva.35 Autor studie však není luštitelem šifer ani kryptologickým expertem. Vzhledem k závažnosti tématu je proto převzat názor odborníka:36

"Výsadek SILVER A ... šifroval podle substituční tabulky 10 x 10, zpočátku bez přešifrování číselným heslem k velké nelibosti Londýna. Je však potřeba podotknout, že se Potůček žádné chyby nedopustil. Měl nařízeno šifrovat obyčejné depeše pouze substituční tabulkou, jen tajné depeše mely být ještě navíc přešifrovány periodickým heslem délky 10, které tvořila vodorovná souřadnice substituční tabulky. Londýn si asi uvědomil, že šifrování samotnou tabulkou není bezpečné, a nařídil šifrovat všechny depeše [jako] tajné. Pro luštitele ani toto "tajné" šifrování nebylo překážkou. Stále stejnou tabulkou šifroval Potůček až do 1. dubna 1942. Příliš dlouhé depeše (např. 11. 2. 1942 měla jediná zpráva z Londýna 30 depeší, tj. přes 8000 písmen!) velmi snadno odhalily toto krátké periodické heslo. Londýn již 26. 1. 1942 vyzval kpt. Bartoše, aby si opatřil báseň Svatopluka Čecha Nadšení. Přesto k jejímu uplatnění došlo až zmíněného 1. dubna .... Pro bezpečnost šifrování není zcela vhodné, aby se stejná hesla používala v rádiové síti na několika různých směrech .... 25. února 1942 nařídil plk. Moravec, aby báseň Nadšení (prvních 32 strof) začali používat pro šifrování oběžníkových (CQ) depeší v celé východní síti (Jeruzalém, Istanbul, Moskva, Teherán). Vůbec mu nevadilo, že prvních 11 strof básně používal již pplk. Svoboda pro své spojení z Moskvy do Istanbulu a později i do Londýna již od března 1941 ... své rozhodnutí zdůvodnil šéf rozvědky tak, že "... depeše CQ zatěžují londýnské šifréry dosavadní růzností hesel".37 Londýn vypracoval pro Prahu obsáhlé šifrovací směrnice, které zašifroval do 50 depeší a odeslal je ve dnech 1. až 5. května 1942. Ve směrnicích se vůbec poprvé od začátku spojení v roce 1939 objevila výstraha, aby hesly jednoho dne nebyly šifrovány depeše stejné délky. Toto varování však přišlo příliš pozdě. Kdyby je zaslali v dubnu 1940, kdy začal mezi Londýnem a Prahou velký šifrový provoz, nemuselo ke kryptologické katastrofě vůbec dojít. Nyní již němečtí, švédští nebo i jiní luštitelé pronikli do systému londýnské zpravodajské sítě natolik, že všechny navrhované změny si nyní mohli přečíst stejně jako ti, kterým byly určeny. Také kpt. Bartošovi připravil Londýn nové šifrovací směrnice. Poslal mu je zašifrované v depeších 600 až 626 dne 28. května 1942. Byl to nový způsob STP, který Londýn zatím používal jenom ve spojení s agentem ROSSIM v Marseille a agentem PÁNEM v Lisabonu. Spočíval v tom, že se otevřený text nejprve změnil jednoduchou substitucí na číselné dvojice, potom se přešifroval jednoduchou transpozicí podle slovního hesla vybraného z knihy a nakonec se k číselnému mezi textu připočítalo jednotkově (bez přenosu desítek) číselné heslo s minimální délkou 10 vyčíslené rovněž z textu vybrané knihy. Transpoziční heslo se vybíralo na začátku řádky a heslo pro sčítání na konci řádky knihy. Ani tato změna již nedošla svého praktického uplatnění."

K tomu lze pouze připojit, že zasílání změn šifer prostředkem opatřeným šifrou, jejíž kompromitace se obáváme, znamená, že vystavujeme novou šifru kompromitaci od samého počátku.

Koncepce agenturního spojení VRÚ

VRÚ používala v roce 1942 stejnou techniku rádiového provozu jako v předchozích letech. Tato provozní technika byla totožná s rádiovým provozem předválečné československé armády (viz kap. 2). Koncepce speciálního agenturního spojení nebyla v předválečné době rozpracována, jediný komunikační odborník zůstal v Praze a příprava spojovacího plánu byla na radiotelegrafistech podřízených npor. pěchoty Stuchlému, veliteli VRÚ. Ačkoliv likvidace stanic SPARTY I a SPARTY II již signalizovala schopnosti německého Funkabwehru, nebyla přijata (a do spojovacího plánu zahrnuta) opatření, která by posilovala utajení provozu LIBUŠE.

Kompromitace LIBUŠE

Vzhledem k absenci opatření ztěžujících kompromitaci existence LIBUŠE a její polohy (neomezená délka vysílání, stereotypní používání kmitočtů, pravidelné vysílací časy, snadné přiřazení vysílání LIBUŠE k síti VRÚ; v důsledku nevhodné volby kmitočtu neexistovalo na německém území pásmo ticha) došlo k odhalení komunikace LIBUŠE s VRÚ. Nevíme jen, kdy přesně se tak stalo. Archivy Ordnungspolizei mlčí a my můžeme pouze spekulovat. Pokud platí kritérium SOE (= k prvnímu zaměření stačí 15 min.), pak by již v lednu, kdy byla LIBUŠE aktivní po dobu delší než 50 vysílacích hodin (s relacemi výrazně delšími než uvažovaných 15 minut), mělo dojít k prvnímu zaměření. Na druhé straně byl Funkabwehr v roce 1942 přetížen pátráním po stanicích ROTE KAPELLE38 i po sítích SOE na okupovaných územích, a protože kapacita operátorů Funkabwehru byla omezená (a efektivita rádiových kontrarozvědných služeb je silně závislá na lidském faktoru personálu), mohlo dojít k prvnímu zaměření LIBUŠE i později. Jelínek39 zmiňuje, že již v březnu pátralo gestapo v prostoru Chrudim - Seč - Hlinsko, na což byl upozorněn Bartoš jednak zaměstnancem pošty Ing. Švagerkou, jednak někým z příslušníků policie či četnictva. Na základě tohoto upozornění byla LIBUŠE převezena již v polovině března z lomu Hluboká do Bohdanče, kde zůstala do 4. dubna. 5. dubna pak znovu vysílala z lomu Hluboká.

6. ZÁVĚR

Největším problémem LIBUŠE byla kompromitace jejího vysílání a její šifry. Bylo možno jí zabránit?

Teoreticky ano, kdyby toto nebezpečí bylo předvídáno již v míru a kdyby se na obranu proti němu 2. oddělení GŠ MNO systematicky připravovalo již před válkou. Podle hodnocení Moravce bylo zpravodajské oddělení v době jeho nástupu do funkce velitele pátrací skupiny 2. oddělení (1934) paralyzováno.40

Zpravodajská služba byla budována již od první dekády nezávislosti ČSR. Začala ve velmi primitivních začátcích, bez jakéhokoliv odborného vedení a přípravy v politické atmosféře, která považovala zpravodajskou službu za vyhazování peněz. Její zaměření bylo orientováno na předvídání vývoje vojenské bezpečnosti státu. Podobně se i další ministerstva (vnitra, financí, zemědělství) starala o bezpečnost státu v rámci svých kompetencí tak, aby byla vláda zavčas informována o všech rizicích. Jednotné řízení i zodpovědnost jednoho ústředí neexistovaly. Koordinace existovala jen v rámci předpisů jednotlivých ministerstev, mezi nimiž panovala rivalita zesilovaná politickými zájmy jednotlivých ministrů. Ústředím vojenského zpravodajství bylo 2. oddělení GŠ. Dělilo se na dvě složky: ofenzivní (získávající zprávy o branné kapacitě možných protivníků) a defenzivní (bránící cizím zpravodajským službám vyzvídat naše vojenská tajemství). Studijní skupina vyhodnocovala získané zprávy a závěry předkládala k operačnímu využití. Šifrová skupina se zabývala tvorbou a luštěním šifer pro potřeby 2. oddělení. Skupina vojenských atašé udržovala styky s vojenskými přidělenci cizích států a řídila činnost našich vojenských přidělenců akreditovaných v zahraničí. Zpravodajská služba byla počátkem třicátých let stále ještě orientována na Rakousko jako na hlavního možného protivníka a přinášela především zprávy z prostředí bývalého panovnického domu. 2. oddělení bylo nedostatečně vybaveno po stránce početní, materiální, odborné i technické. Neexistovala vize a koncepce. Analýzy čerpalo především z tisku. Strategické plány vycházely spíše z osobních představ než z konkrétních faktů. Předpoklady pro činnost v hlubokém utajení prakticky neexistovaly. Zpravodajská technika (fotografování, tajnopis, šifra) byla na nízké úrovni, k používání rádiového agenturního spojení a k obraně proti němu chyběly základní předpoklady, především pak nebyla pociťována potřeba se jím vůbec zabývat.

K určitému zlomu došlo po nástupu Moravce; zprvu do funkce velitele pátrací skupiny a později (1937) do funkce zástupce přednosty oddělení. Reorganizoval 2. oddělení; zřídil technickou skupinu, která měla pracovat na nových spojovacích prostředcích (tajnopis, foto, radiokomunikace). Ani jemu se však nepodařilo zpracovat strategii přechodu služby do hlubokého utajení, do něhož by musela agenturní síť v případě války přejít: jeho úsilí se vyčerpávalo na plnění každodenních povinností, které se s blížící válkou a rostoucími riziky stupňovaly a službu zcela saturovaly. V době mnichovské smlouvy (září 1938) existovaly jen nesystematické pokusy připravit agenturní rádiové spojení.41 Podobně se nepodařilo přebudovat šifrovou skupinu na soudobou odbornou úroveň.

Po příchodu do Británie byly možnosti služby ještě omezenější. Chyběli odborníci, zvláště komunikační a šifroví. Rozvíjející se VRÚ jen stěží stačila obsloužit všechny komunikační spoje. Personál VRÚ tvořili rotmistři a poddůstojníci spojovacího vojska, kteří vedli takový druh provozu, na nějž byli armádou vyškoleni. V té době nebyl nikdo, kdo by byl schopen analyzovat bezpečnost provozu a s nadhledem zrevidovat systém tak, aby byla snížena možnost odhalení.

Přes uvedené výhrady se podařilo výsadkům z 29. 12. 1942 vyřešit základní problém čs. politické reprezentace: po atentátu na Heydricha a po vypálení Lidic a Ležáků byla anulována mnichovská dohoda od samého počátku, londýnská politická reprezentace byla postupně uznána velmocemi jako československá vláda v exilu a Československo se stalo rovnocenným uznávaným partnerem protihitlerovské koalice. Zasloužili se o to padlí z výsadků z 29. 12. 1941, stovky jejich popravených pomocníků z domácího odboje, zavraždění obyvatelé Lidic a Ležáků spolu s tisíci vlastenců umučených v koncentračních táborech.

Svou daň zaplatil i Zpravodajský odbor MNO v Londýně. Ztrátou LIBUŠE bylo až do jara 1944 přerušeno spojení s domovem (s krátkou epizodou vysílání výsadku ANTIMONY v prosinci 1942 a části ledna 1943). Rozvrácený domácí odboj se jen obtížně konsolidoval, a tak zpravodajská služba přišla na dlouhou dobu o domácí zpravodajské zdroje.

7. LITERATURA

  • Konstrukční návrh krystalem řízeného vysílače (použito ke konstrukci stanice Mark III.), ARRL Handbook 1938.
  • BURIAN, M., RÝC, J.: Historie spojovacího vojska, Praha 2007.
  • GILLES, P.: ptx ruft Moscow; Die Geschichte des sowjetische Spionages "Rote Kapelle", Der Spiegel, Nr. 21/1968 (a další), s. 86-91, Reinbek bei Hamburg.
  • HAGEN, A., FUCHS, w.: Die Funkpeilung der Kurzen Welle. Berlin 1943.
  • HANÁK, V.: Muži a radiostanice tajné války, Dvůr Králové nad Labem 2002. s. 117-118.
  • HANÁK, v.: Rádiová stanice skupiny Silver A Libuše (1), Východočeský sborník historický 5, 1996.
  • HANÁK, V.: Rádiová stanice skupiny Silver A Libuše (2), Východočeský sborník historický 6, 1997.
  • HANÁK, V.: Vojenská rádiová ústředna. Praha, Historie a vojenství, 1997, č. I, s. 87-120.
  • HANÁK, V.: Organizace rádiového spojení s paraskupinami zpravodajského odboru. Praha, Historie a vojenství, 1996, č. 4, s. 116-155.
  • HANÁK, V.: Rádiové zpravodajské hry vedené v letech 1943 až 1945 gestapem se zpravodajským odborem MNO. Soutěž SPB 1998.
  • JELÍNEK, Z.: Operace Silver A, Praha 1992.
  • KYNCL, V.: Akce Ležáky. Obyčejná vesnice, http://www.sezimovo.usti.cz.
  • JANEČEK, J.: Rozluštěná tajemství, Praha 2006, s. 150-151.
  • LORRAINE, P.: The Arms and Techniques of the Resistence. London, (překlad z francouzštiny).
  • MORAVEC, F.: Špion, jemuž nevěřili, Praha 1990.
  • PLZÁK, J.: Agenturní rádiové stanice na území ČSR, Praha, 1999.
  • PLZÁK, J.: Rádiové spojení zpravodajských služeb, http://www.crk.cz/rozvedkac 2002.
  • PLZÁK, J.: Rádiové zpravodajství (SIGINT), Zastávka u Brna 2002.
  • SLÁDEK, O.: Zločinná role gestapa, Praha 1986.
  • SLÁDEK, O.: Ve znamení smrtihlava, Praha 1991.
  • SLÁDEK, O.: Rádiové protihry, Plzeň 1996, č. 2.
  • ŠOLC, J.: Ve službách prezidenta, Praha 1994.
  • ŠOLC, J.: Ďáblova past, Praha 1993.
  • TRENKLE, F.: Die deutsche Funkpeil- und Horch-Verfahren bis 1945. AEG Telefunken, 1982.

Počátky radiokomunikací:

Programy předpovědi pravděpodobnosti šíření krátkých vln:

Poznámky:

  1. Agentura: zpravodajský pracovník působící v cílové zemi.
  2. Plavba parníku Philadephia v Atlantiku; pokusy potvrdily, že ve dne lze přenášet Morseovou abecedou telegramy až na vzdálenost 1220 km, v noci až na vzdálenost 2400 km. Přenos byl uskutečněn na dlouhých (kilometrových) vlnách. Pokus dále prokázal, že čím je délka vlny větší, tím větší vzdálenost lze překonat.
  3. VHA, fond 37-290-1/630.
  4. http://elbert.its.bldrdoc.gov/hf.html
  5. V době přepadení Polska působila již na celém území protektorátu Obrana národa. Tato ilegální vojenská organizace byla organizována celoplošně v zemských velitelstvích (Praha, Čechy a Morava), divizích, plucích a praporech. Její velení se soustředilo na výstavbu (budování velitelské struktury a přípravu mobilizačních plánů) a na obstarání výzbroje a výstroje. Úroveň utajení byla velmi nízká, organizace nebyla budována pro působení v hlu-boké ilegalitě a její příliš široká základna a konspirační nedostatky umožnily gestapu masivní likvidaci jednotlivých stupňů velení i přidružených skupin. Do konce roku 1939 proniklo gestapo k velení moravského velitelství a do března 1940 došlo k likvidaci značné části Obrany národa na celém území protektorátu.
  6. Q kódy: třímístné písmenné skupiny začínající písmenem Q, vyjadřující standardní pokyny či údaje potřebné k vedení radiotelegrafického provozu.
  7. Viz: JANEČEK, J.: Rozluštěná tajemství, Praha 2006, a další.
  8. Krystal (plátek krystalu křišťálu) využívá piezoelektrický jev ke generování vysokofrekvenční energie o velmi stabilním kmitočtu. Piezoelektrický jev spočívá v tom, že se destička krystalu v elektrickém poli deformuje. Je-li toto elektrické pole střídavé, pak při mechanické rezonanci destičky dochází i k elektrické rezonanci - krystal se rozkmitá a chová se jako velmi stabilní elektrický rezonátor. Krystaly se vyrábějí pro kmitočty od desítek kilohertzů (kHz) do stovky megahertzů (MHz).
  9. Délka vlny je dána vzdáleností, kterou urazí 1 cykl elektromagnetické vlny. Vlny se šíří rychlostí světla, proto vlnová délka je dána podílem rychlosti světla a počtu kmitů za sekundu - kmitočtem. Převodní vztah je tedy ? = 300 : f [m; MHz]. Pozn.: megahertz ... milion hertzů.
  10. Každá služba (rádiová síť) má svůj stereotypní styl provozu a svou strukturu telegramů. Podle nich se provádí základní určení, o jakou síť se jedná. Typickým markantem příslušnosti stanice do sítě Vojenské rádiové ústředny byl formát telegramů "nnn mmm xx=text=yyyyy".
  11. Rádiové protihry: po zabavení agenturní stanice pokračovalo gestapo v provozu stanice (za použití agenturní stanice, plánu spojení a šifrovacích pomůcek a obvykle donucením rádiového operátora stanice k vysílání pod kontrolou), čímž získá, cenné informace o struktuře odboje a informace o tom, co centrálu zajímá. Pomocí rádiových her byl rozvrácen odboj v Holandsku (protihra "Severní pól") a v první fázi války i ve Francii. Na našem území se pokoušelo gestapo o protihry při dalších vlnách výsadků.
  12. TRENKLE, E: Die deutsche Funkpeil- und Horch-Verfahren bis 1945, AEG Telefunken, 1982.
  13. Záznam na ocelové dráty zhotovené z vysoce magnetických slitin.
  14. HAGEN, A., FUCHS, W.: Die Funkpeilung der Kurzen Welle, Berlin, Hauptamt Ordnungspolizei, 1943.
  15. Obrázky goniometrů z příručky Funkabwehru: Die Funkpeilung der kurzen Wellen, 1.Teil/2.Teil, Hauptamt Ordnungspolizei Berlin, 1943.
  16. U nás: Funkmesstelle Süd-Ost, Prag [Rádiová zaměřovací ústředna Jih - Východ, Praha].
  17. Obrázky průběhu zaměřování jsou převzaty z publikace: LORRAINE; Pierre: The Arms and Techniques of the Resistence, London (překlad z francouzštiny), obrázky zaměřovací techniky ze služební příručky o zaměřování.
  18. Každá armáda či zpravodajská služba má svůj rozeznatelný stereotyp provozu (včetně struktury telegramů). Podle nich se mj. provádí základní určení, o jakou síť se jedná. Typickým markantem příslušnosti stanice do sítě Vojenské rádiové ústředny byl formát telegramů "nnn mmm xx=text=yyyyy".
  19. Viz pozn. 11
  20. SOE - Special Operations Executive. Britská organizace, řídící sabotáže a zpravodajskou činnost na okupovaných územích. Členila se na teritoriální sekce. Byla podřízena ministru pro zbrojní výrobu. Působila mimo zpravodajskou službu SIS (MI 6), která podléhala ministru zahraničí. SOE podléhala SIS pouze při přidělování kmitočtů agenturním stanicím. Od roku 1943 ztratila plnou suverenitu a úzce spolupracovala se spojeneckým velením. Měla charakter nepravidelných jednotek a používala podvratné metody podle vzoru Irské republikánské armády (IRA). Československá zpravodajská služba měla v Británii suverénní postavení (nepodléhala SOE ani SIS); úzce však spolupracovala s oběma britskými službami a používala jejich materiální zabezpečení, včetně dopravních prostředků výsadků, radiostanic a zbrojního materiálu. Během prvních relací LIBUŠE řídilo provoz rádiové středisko SOE, používající výkonnější vysílače (o výkonu až 2 kW) a účinné rhombické antény směrované na okupovaná území.
  21. V kurzu o rozsahu 264 hodin bylo 144 hodin věnováno výuce příjmu a vysílání Morseovy abecedy a zbytek času byl vyhrazen na praktickou výuku provozu a obsluhy radiostanic. Praktická výuka spojení trpěla nedostatkem techniky (např. necvičili s těmi stanicemi, kterými měli být vybaveni), technická příprava byla neoblíbená a byla na nízké úrovni; výcvik agenturního nasazení stanic neexistoval.
  22. ARRL Handbook 1938.
  23. HANÁK, V.: Rádiová stanice skupiny Silver A "Libuše" a její radiotelegrafista svob. Jiří Potůček, I. část. In: Východočeský sborník historický 5, 1996, s. 216.
  24. Foto: Ing. Karel Tomeš.
  25. HANÁK, V.: Muži a radiostanice tajné války, Dvůr Králové nad Labem, s. 117-118.
  26. QSA: mezinárodní kód pro slyšitelnost signálů. QSA 0 = nic neslyším, QSA 5 = velmi silný, zcela čitelný signál.
  27. Údaje byly poskytnuty Ing. F. Jandou, expertem na šíření rádiových vln.
  28. Staniční deníky VRÚ. In: HANÁK, V.: Rádiová stanice skupiny Silver A "Libuše" a její radiotelegrafista svob. Jiří Potůček. I. část. In: Východočeský sborník historický 5 1996, s. 213-240, II. část tamtéž, 6, 1997, s. 213-241.
  29. Srv. HANÁK, V.: Rádiová stanice skupiny Silver A. ... In: Východočeský sborník historický 5, 1996, s. 217.
  30. KYNCL, V.: Akce Ležáky. Obyčejná vesnice, www.sezimovo.usti.cz/-kultura/ebenes/kyncl.pdf.
  31. HANÁK, V.: Rádiová stanice skupiny Silver A. ... In: Východočeský sborník historický 6, 1997, s. 217-218.
  32. Tamtéž.
  33. Pásma:
    Pásmo Kmitočtový rozsah Poznámka
    90 m 3200-3400 kHz (v tropickém klimatickém pásmu, avšak za dobrých ionosférických podmínek slyšitelné v EU)
    75 m 3950-4000 kHz  
    60 m 4750-5060 kHz (v tropickém klimatickém pásmu dtto)
    49 m 5900-6200 kHz  
    31 m 9400-9900 kHz  
    a další...
  34. Bylo to ve dnech 16. 10. 1941 - 27. 10. 1941.
  35. Řešením jsou jednorázově použité bloky ("One Time Pad") obsahující pětimístné skupiny náhodných čísel sloužících jako šifrový klíč. Jde o šifrovací metodu zvláště vhodnou pro zajištění šifrového spojení mezi centrálou a zpravodajským agentem. Již ve dvacátých letech používalo německé ministerstvo zahraničních věcí bloky o 50 stranách s 85místnými náhodnými číselnými skupinami.
  36. JANEČEK, J.: Rozluštěná tajemství... s. 150-151. Autor pracoval jako luštitel a programátor na GŠ ČSLA v letech 1956-1989.
  37. Srv. VHA, fond 37-104-II.
  38. Síť vysílačů Kominterny. Připravována od roku 1939, aktivována po přepadení SSSR. Síť byla budována ze systematicky školených agentů, připravených pro práci v hlubokém utajení pod cizí identitou. V červnu 1942 bylo aktivních 352 vysílačů působících na obsazených území a ve Švýcarsku. Srv. PERRAULT, G.: ptx ruft Moscow; Die Geschichte des sowjetische Spionages "Rote Kapelle". Der Spiegel, Nr. 21/1968 (a další), s. 91-86, Reinbek bei Hamburg.
  39. JELÍNEK, Z.: Operace Silver A, Praha, 1992, s. 67.
  40. MORAVEC, F .: Špion, jemuž nevěřili. Praha 1990, s. 35 an.
  41. Od roku 1936 pracoval jako civilní zaměstnanec 2. oddělení Ing. Jan Budík. Byl autorem laboratorního vzorku agenturní stanice, s níž proběhla série provozních zkoušek. V březnu 1939 byl vyzván plk. Moravcem, aby odletěl se zpravodajskou skupinou 14. března do Londýna. Z rodinných důvodů však tuto nabídku odmítl.

Ing. Josef Plzák, CSc, OK1PD

 

 

Od roku 1946 se zajímal o radiotechniku, zprvu jako registrovaný posluchač (OK-RP-4649), od roku 1950 obsluhoval vysílací stanici OK1PD.

Po studiu na reálném gymnáziu v Táboře absolvoval s červeným diplomem v roce 1954 elektrofakultu ČVUT v Praze. Umístěnkou byl přidělen do Výzkumného ústavu Ministerstva vnitra, kde se zabýval krátkovlnnými komunikačními přístroji. Stal se vedoucím týmu, jenž vyvinul první poválečnou agenturní stanici Pluto (1956 - 1957), rozpracoval projekt digitálního agenturního systému Syrius (1958) a v roce 1959 byl vyslán s vládním darem jako slaboproudý expert do Guineje. Tam mezi jiným navrhl krátkovlnný komunikační systém, založil a vedl operátorskou školu a v roce 1961 předal fungující systém do užívání. Po návratu (1962-63) se stal hlavním inženýrem rádiové odposlechové služby. V letech 1963 až 1968 byl studijním pracovníkem studijně-analytického oddělení ministra se zaměřením na zavádění výpočetní techniky a na oponenturu technických projektů s výjimkou období 1964 až 1966, kdy na pozvání prezidenta Guineje pracoval další dva roky pro guinejskou vládu. Vědeckou kandidaturu na téma použití metod operačního výzkumu při návrhu komunikačních systémů obhájil v roce 1968. Mezi 15. 7. až 1. 9. 1968 byl členem operačního štábu prvního náměstka ministra vnitra s pověřením dohlížet na rádiové systémy ministerstva vnitra (obava před zneužitím při případném protidubčekovském puči). Během okupace zajišťoval náhradní spojení ministru Pavlovi.

Po odvolání Pavla z funkce ministra již nebyl pověřen dalšími úkoly. V lednu 1969 požádal o propuštění a v září 1969 nastoupil jako vedoucí vědecký pracovník do Výzkumného ústavu pro sdělovací techniku. Zprvu pracoval v týmu vedoucího výzkumu, po prověrkách nastoupil do radiokomunikační laboratoře, kde převážně pracoval na přístrojích kosmické komunikace.

Byl oceněn prezidentem ČSAV medailemi za zásluhy o rozvoj kosmického výzkumu (Stříbrnou medailí roku 1978 a Zlatou roku 1987).

Rádiovému vysílání se věnuje až podnes, s přestávkou mezi lety 1971 až 1989, kdy mu bylo radioamatérské oprávnění odňato. Během pobytu v Guineji dvakrát zvítězil pod značkou 7GlA v nejprestižnějším světovém závodě CQ WW DX a dvakrát skončil na druhém místě. Americká organizace jej vybrala za amatéra roku 1959. V roce 1968 se stal předsedou přípravného výboru na vytvoření demokratické organizace radioamatérů, nezávislé na Svazarmu. V roce 1971 byl ze Svazarmu vyloučen, v roce 1972 mu byla odňata vědecká hodnost, pas a byl dodatečně degradován. V roce 1990 byl rehabilitován a byla mu nabídnuta funkce ředitele rádiového pracoviště ministerstva vnitra. Do důchodu odešel v roce 2000, ale i nadále se věnuje přednáškám a publikační činnosti.


Tento text byl s laskavým souhlasem autora a vydavatele převzat z druhého rozšířeného vydání knihy Zdenka Jelínka: Operace SILVER A, kterou vydalo SCRIPTORUM, spolek pro nekomerční vydávání odborné literatury, v roce 2010 - http://www.scriptorum.cz.

© OK1PD, 2011