Přeskočit na obsah

Menu ČRK

Anketa

Nový web se mi líbí:

Telegrafie - jak se ji naučit

Na otázku z titulku odpovězme hned a pravdivě: není to složité, nedá to moc práce, ale nejde to ze dne na den. Naučilo se ji už mnoho, mnoho lidí na světě. Proč by se to nemělo podařit právě Vám?

Zásadním pozitivem je, že po roce 2005, kdy zkouška z telegrafie přestala být povinnou součástí zkoušek radioamatérů, se už nikdo telegrafii nemusí učit z donucení, ale proto, že ho zaujala, že se sám přesvědčil o jejích výhodách, ba nepostradatelnosti pro vážně pracujícího radioamatéra. Motivace naučit se telegrafii je proto dnes pro každého zájemce nepochybně daleko silnější, než v minulosti. Potřebuje-li přitom někdo úřední zkoušku z telegrafie k získání koncese v zahraničí, může ji u našich úřadů složit dobrovolně.


Autor této stránky vedl řadu kursů telegrafie a vyvinul vlastní metodiku pro radioamatéry. Nejde o převratnou novinku, ale o optimalizaci postupů s cílem trénink zrychlit a od počátku orientovat na specifické potřeby amatérského provozu. Co je zde napsáno, je zestručněním metodiky na úroveň hesel - co odstavec, to kapitola knížky. Cílem je poskytnout pár výchozích rad samoukům; výchozím podnětem byly četné dotazy, které autor dostal v reakci na tyto WWW stránky. Podle možnosti rád zodpoví i další dotazy zaslané e-mailem "ok1xu at crk.cz".


Jaký je náš cíl? Jsou vlastně dva. Ten první je složitější. Musíme se naučit znát telegrafní abecedu nikoli v podobě grafického znázornění tečkami a čárkami, ale jako sluchem vnímané rytmické útvary, kdy s vyslechnutím určitého rytmu se v naší mysli ihned vybaví odpovídající písmeno či číslice, jež zapíšeme. To chce nějaký ten měsíc tréninku. Pak se musíme naučit značky také vytvářet, tj. uvědomit si, jaký znak chceme vyslat, a bez dlouhého rozmýšlení vytvořit pomocí telegrafního klíče odpovídající rytmický útvar. I to chce trénink, naštěstí docela krátký.


K učení použijeme tréninkové programy, jež v hojném počtu najdeme v mnoha archivech na internetu. Problémem programů je, že je tvoří počítačoví nadšenci, kteří nejsou odborníky v tréninku telegrafie. Programy toho obvykle umí mnohem víc, než je zapotřebí, a uživatel si z celé nabídky musí vybírat opatrně. U tréninku příjmu totiž hrozí, že nesprávnou metodou si zafixujeme nesprávné návyky, které budou později brzdit náš růst. Opravdu doporučit lze Koch Trainer G4FON - program je propracovaný a umí toho hodně. Jeho výhodou je třeba i to, že cvičné texty lze vygenerovat i jako soubory MP3, takže s nimi můžeme s pomocí malého MP3 přehrávače pracovat kdekoli. Na internetu ho najdeme zde: www.g4fon.net. Dobrou pomůckou s obsluhou v češtině je ostravský program Tremors 2004 (stáhnout lze zde (275 kB) nebo na stránkách časopisu Radioamatér), který však nemá zabudovánu ucelenou metodiku tréninku.

Existuje řada metod učení určených profesionálním službám, třeba armádě. Takové metody předpokládají velký objem času a jejich cílem je naučit telegrafii i ty, jež naprosto nebaví a nezajímá. U amatérů lze předpokládat dobrou motivaci: osobní zájem, tedy i vnitřní positivní přístup k tréninku. Pak lze práci citelně zrychlit.


Znaky se samozřejmě nelze naučit najednou. Proto se je učíme postupně ve skupinách po 3 - 5 v pořadí podle frekvence výskytu v praxi, a současně tak, abychom v jedné lekci trénovali znaky navzájem nepodobné. Vyzkoušené rozvržení do lekcí je toto:

LekceZnakyLekceZnaky
I. QRST=+ VI. XDIM
II. HAP VII. JVZW
III. BOEL VIII. 12345
IV. UCN IX. 67890
V. KFYG X. /,.?

Poznámka: Znaky "=" a "+" uvedené v I. lekci se použijí jako záhlaví (=) a zakončení (+) každého textu v tréninku, takže se je naučíme průběžně "úplně zadarmo".

K tréninku se nepoužívá text složený z reálných slov (obvykle bychom měli tendenci "domýšlet" konce slov, a zatím by nám utekly skutečně vysílané znaky). Používají se náhodná seskupení trénovaných znaků, a pro usnadnění mají takové skupiny konstantní délku 5 znaků. V praktickém amatérském provozu se ovšem s takovými "slovy" nesetkáme. Proto již od počátku trénujeme i texty složené z Q kódů (ty mají výhodu konstantní délky) a později i radioamatérských zkratek (ty nás naopak připraví na slova nestejné délky) a radioamatérských volacích značek (trénujeme tak amatéru přirozený smíšený text). Textů tohoto "praktického" typu bychom měli přijímat asi třetinu v jedné lekci. Budeme se tak od počátku učit i úplně praktické věci.

Délku textu volíme takovou, aby pokryla úvodní fási soustřeďování, následné plné koncentrace, a končila v okamžiku, kdy začínáme být soustavně unaveni. Tomu v praxi odpovídá 3 - 5 minut. Únava není dobrým průvodcem tréninku, a mnohaminutová drilová cvičení obvykle nepřinášejí odpovídající rychlost postupu.

Písmena, číslice a interpunkci trénujeme samostatně, ve zvláštních textech. Každou lekci zahájíme "rozcvičkou" ze všech znaků už známých. Pak se seznámíme se znaky nově nacvičovanými a přijmeme 1-2 texty složené pouze z nich. Teprve pak použijeme texty obsahující znaky nové i znaky z minulých lekcí. Později, až budeme trénovat číslice, nesmíme zapomenout zařadit v lekci i pár textů písmen. V pozdějších lekcích, kdy budeme znát celou abecedu, si můžeme vyzkoušet i pár textů smíšených (písmena, číslice a interpunkce dohromady), nemusíme jim však věnovat mnoho času. V této pokročilejší fási bychom měli na 5 textů písmen přijmout 2 texty číslic, 1 text interpunkce, 1 text Q-kódů a 2 texty radioamatérských zkratek nebo volacích značek.

Důležité je sledovat správnost příjmu, mnohdy děláme chyby, jež si neuvědomujeme. V prvních 10 lekcích kontrolujeme každý text, později alespoň každý třetí. Vidíme-li, že často chybujeme (nad 10 %), je dobře se o lekci i víc vrátit. Potíže dělávají podobná písmena (typicky S a H, B a D aj.), a pokud vidíme, že naše chyby jsou četněji spojeny s některým znakem, věnujme mu znovu patřičnou pozornost.


Cílově bychom měli být schopni přijímat asi 60 znaků za minutu (cca 80 PARIS, 15 WPM), tempo, které nám umožní začít na pásmu poslouchat (případně i navazovat) pomalejší spojení. Samozřejmě, takovým tempem nemůžeme začít trénink. Limitem příjmu je obvykle schopnost znaky zapisovat, protože musíme psát citelně rychleji, než píšeme v běžném životě. Navíc se při prvotním tréninku učíme ještě spoustu dalších věcí. S rychlostí to proto nesmíme přehnat. Tomu pomáhá metoda, která spočívá v tom, že samotné značky jsou vysílány "cílovým" a stále stejným tempem, avšak mezery mezi znaky a slovy se prodlouží tak, aby výsledné tempo kleslo na úroveň, jakou právě potřebujeme.

Ta by měla být na začátku 30 zn./min., v průběhu prvních 10 lekcí, kdy poznáváme jednotlivé znaky, vystoupat na 40 zn./min., a v průběhu dalších 10 lekcí postupně dorůst k 60 zn./min. Růst tempa se řídí výhradně zkracováním mezer mezi znaky a slovy směrem ke správným proporcím. Posledních 5 lekcí bychom měli pracovat s texty se správnými poměry tečka - čárka - mezera, přičemž tempo by mělo vystoupat k 70 zn./min. Tím získáváme i odpověď na otázku, jak dlouho by měl trénink trvat. Při poctivé práci bychom se měli vejít do 25 lekcí.

V počátečním tréninku se vyvarujeme skokových změn tempa vysílání. Tempo zvyšujeme v drobných krocích postupně a nenápadně od lekce k lekci tak, že si toho "ani nevšimneme". Skokové změny tempa vyvolávají stres, který při práci začátečníka spíš vadí.

Nikdy nepřijímáme texty vysílané pomalým tempem ve správných poměrech tečka - čárka - mezera. Začátečník by v podstatě neměl slyšet značky vysílané pomaleji, než asi 60 zn./min. Je totiž zásadně třeba vyvarovat se toho, že bychom znaky rozlišovali spodobňováním s pomocnými slovy typu "akát", "cílovníci", "jasmín bílý", jak se učí morseovka třeba ve skautských oddílech. Rovněž nesmíme znaky rozlišovat odpočítáváním teček a čárek, nebo zapisováním teček a čárek a jejich dodatečným "dekódováním". To vše je špatně, a proto od samého počátku vysíláme znaky tak rychle, aby na takové "neplechy" prostě nebyl čas.

Opakujme: náš cíl je zaslechnout rytmus značky a okamžitě zapsat na papír odpovídající znak, a to v souvislém sledu dalších znaků, a navíc rychle. V tomto procesu naprosto není čas na zbytné "mezioperace", jakými by bylo spodobňování, odpočítávání atd. Pokud bychom takovou metodou začali pracovat při příjmu nízkých temp, vypěstovali bychom si zlozvyk, který by nám později bránil přijímat tempa už od asi 50 zn./min. výše. Proto na "jasmín bílý" a "cílovníky" hezky rychle zapomeňme.

Pro potřeby radioamatéra nemá význam trénovat další zvyšování tempa příjmu pomocí cvičných textů. Po nějaké době praxe na pásmu zjistíme, že i cvičné texty jsme schopni přijímat citelně rychleji, než když jsme opouštěli naši pomyslnou "učebnu". Je to dáno tím, že dlouhodobější praxe nám pomůže celý - na psychiku dost náročný - proces příjmu dále "zažít" a "automatizovat". Lze očekávat, že asi půlroční intenzivnější praxe na pásmu zvýší naše tempo příjmu zkušebních textů o 30 - 40 zn./min. Příjemné, že?


Výsledným produktem příjmu je zápis. Co je nezapsáno nebo zapsáno nečitelně, je nepřijato. Naším cílem není stát se profesionálním telegrafistou, v radioamatérské praxi obvykle zapisujeme jen podstatné údaje ze spojení, navíc dnes už obvykle ne tužkou na papír, ale klávesnicí do počítače. My se ale učíme také k tomu, abychom mohli v případě potřeby i složit zkoušky: dnes se zkouška z telegrafie skládá už jen dobrovolně, a při ní se zapisuje vše, a navíc jen rukou. Je to možná odtržené od života, ale zato zcela objektivní.

Při prvotním tréninku zapisujeme na linkovaný papír (ideální je školní sešit A4). Čtverečkovaný papír raději nepoužíváme, byl by určitou nápomocí, s níž u zkoušky nemůžeme počítat. Zapisujeme tužkou střední tvrdosti. Kuličková pera ("propisovačky") občas vynechávají, náplně popisovačů ("fixů") často prosakují na druhou stranu listu. Tužka je to pravé, a protože tuha se ráda zlomí, ořežeme a nabrousíme si tužku z obou stran, pak nás zlomená tuha nerozptýlí - tužku prostě otočíme.

Jak již uvedeno, musíme zapisovat co nejrychleji, také ovšem co nejčitelněji, což bývá v protikladu. Je třeba se sebekriticky podívat na vlastní rukopis. Pokud naše psací písmo není naprosto spolehlivě pro kohokoli čitelné, budeme muset zapisovat tiskacími písmeny. I tehdy musíme být opatrní na chyby vznikající specificky při zápisu, např. nedostatečným rozlišením "U" a "V".

Značným problémem je, že doba zápisu znaků vůbec neodpovídá době jejich interpretace telegrafními značkami (to Morse nedomyslel), krásným příkladem je písmeno "E", které v tiskací podobě zapisujeme 3 - 4 nenavazujícími tahy, zatímco morseovka pro ně má jedinou tečku. Časový nesoulad lze vyrovnat jen tím, že si už při tréninku příjmu vytvoříme v mysli jakýsi "buffer", krátkodobou vyrovnávací paměť, a budem zapisovat opožděně o alespoň jeden znak, raději však víc, optimálně celé slovo najednou.

V samotném počátku, kdy díky Kochově metodě *) máme na zápis dost času a instinkt nás vede zapisovat znaky bezprostředně, je vytvoření takového "bufferu" dost těžké, dobře se k tomu ale hodí příjem Q kódů, kdy celý Q kód vyslechneme bez zápisu, a zapíšeme ho jako jedno slovo po jeho doznění. Podobně pak budeme zapisovat i radioamatérské zkratky. Tím se velmi dobře přiblížíme praxi na pásmu, kdy naprostou většinu běžných spojení přijímáme do paměti a zapisujeme jen to nejdůležitější.

Ve sportovní telegrafii se k zápisu používá zjednodušených tvarů znaků, jakési podoby těsnopisu, jimž se říká "samoznaky" (závodník si je vytváří sám, individuálně, aby vyhovovaly co nejlépe právě jemu). Jenže na takových soutěžích mají závodníci možnost text přepsat do čistopisu. U dobrovolné zkoušky z telegrafie se kontroluje prvopis, proto musíme psát klasické tvary znaků. Doporučuje se však alespoň "E" psát jedním tahem jako řecké písmeno epsilon - ε.


Konečně se věnujme i tréninku klíčování (vysílání). Často se trénuje samostatně mimo trénink příjmu, a to je velká chyba. Věci se nejlépe učíme tím, že je sami děláme. Tvar telegrafních značek se nám tedy nejlépe zafixuje, když je budeme sami vytvářet. V našich pomyslných "lekcích" proto budeme střídat příjem s klíčováním tak, že na 3 - 5 přijatých textů si jeden i odklíčujeme (s výhodou použijeme to, co jsme si sami zapsali). Ve skupinových kursech je vyzkoušeno, že zařadíme-li po prvotním seznámení s novými znaky jejich klíčování, zlepší se správnost příjmu v průměru o 30 %. To znamená časovou úsporu k nezaplacení.

Máme-li jen trochu možnost, začněme se hned od počátku učit klíčovat na elektronickém poloautomatu, ruční klíče dnes už opravdu nemají opodstatnění. Návodů na stavbu poloautomatů vychází stále mnoho a jde o práci jednoduchou. Použijeme samozřejmě moderní konstrukce na bázi číslicových integrovaných obvodů nebo mikrokontrolérů, oboje zaručuje dodržení správného poměru tečka - čárka - mezera v celém rozsahu rychlostí. Rozhodně pomineme stařičké konstrukce z relé a kondensátorů, i primitivní zapojení s pár tranzistory. Existují i specializované integrované obvody, z ciziny si můžeme objednat IO fy. Curtis, obvody či stavenice K1EL, i mnoho jiného.

Potíží bývá vhodný ovladač klíče ("pastička"). Profesionální výrobky nejsou levné a naši amatéři si dosud občas vypomáhají domáckými konstrukcemi, např. proužkem oboustranně plátovaného cuprextitu či hodinového pera pohybujícího se mezi dvěma kontakty. Kvalitní manipulátor si snadno vyrobíme z mechanické části polarizovaného relé (levně získáme v bazaru či na burze), k jehož kotvě připojíme prodlužující pádélko. Takový manipulátor však vydrží jen krátkou dobu, závěs kotvy se snadno zlomí silnějším úderem, takže relé si pořídíme raději zásobu. Manipulátor musí být v každém případě přimontován k solidní podložce, která nebude klouzat po stole (tomu odpomůže plátek mechové gumy).

Past OK1TO

Elektronické konstrukce manipulátoru na bázi senzorů, ať už optoelektronických, kapacitních, vlhkostních či brumových, se neosvědčily. Bod sepnutí u nich nikdy není zcela jednoznačný, což je pro rychlé a přesné klíčování nezbytné.

Manipulátor ovládáme palcem a ukazovákem. Ruka má ležet volně a pohodlně na stole, pozor, aby hrana stolu netiskla svaly nebo neomezovala krevní oběh, což by vyvolávalo předčasnou únavu. Prsty jsou v klidu vzdáleny asi 3 milimetry od ovládací páky (máme-li robustnější ruku a museli bychom prsty sevřít tak, že by to bylo pro nás nepřirozené a unavující, opatříme páku širším hmatníkem). Pohyb, jímž páku vychylujeme, lze asi nejlépe označit slovem "přiťuknutí". Rozhodně nepoužíváme sílu, spíš rychlost, a s výhledem, že občas musíme klíčovat i hodně rychle, minimalizujme hned od počátku jak vzdálenost prstů od hmatníku, tak i velikost vychýlení páky nutného k sepnutí kontaktu (do 1 mm).

Tempo a obsah klíčovaných textů jsou dány tím, co právě přijímáme. Nemá cenu se pokoušet klíčovat rychleji (to nedá mnoho práce), daleko důležitější je věnovat pozornost správnému dodržování poměru tečka - čárka - mezera, v případě poloautomatu hlavně správné délce mezer. Začátečníci mají nejčastěji tendenci znaky "lepit", tj. zkracovat mezery mezi znaky a slovy; takový text je pak prakticky nečitelný.

Velmi nám pomůže, když si vlastní klíčování občas nahrajeme na magnetofon či do počítače a porovnáme s klíčováním strojovým. "Použitelnost" svého klíčování zase nejlépe ověříme, zkusíme-li své nahrávky přijímat. Rychle si tak osvojíme první pravidlo etiky telegrafisty, tj. vysílat tak rychle a kvalitně, aby nás protějšek byl schopen přijímat. Začátečníci s poloautomatem v ruce mívají snahu oslnit protistanice rychlým vysíláním - když jim pak druhá strana odpoví stejně svižně, bývá jim náramně horko...


K tréninku bychom si měli vyhradit pravidelné chvilky jednou (lépe dvakrát) týdně; pravidelnost je zde základem úspěchu. Měli bychom mít k dispozici souvisle 45 - 60 minut času; za kratší dobu se nestačíme pořádně soustředit, a delší doba už přináší únavu. Velmi důležité je tuto dobu vyplnit skutečně jen telegrafií. Pokud cítíme únavu, změníme typ textu, zařadíme klíčování místo příjmu atp., každá naše činnost by však měla mít vazbu na trénink.

Měli bychom si zajistit, že k práci budeme mít opravdu klid. Pláč malých dětí, ani hlasitě vyslovované názory dalších členů rodiny, jak jinak a lépe bychom měli využívat svůj čas, naší práci neprospějí. Nelze-li jinak, je lépe volit pozdější večerní hodiny, kdy rodina už spí - trénink telegrafie je spíš drilová záležitost a nevyžaduje nejčerstvější mysl.

Budeme-li postupovat popsaným způsobem, můžeme po třech až šesti měsících umět telegrafii tak, abychom mohli začít sami vysílat.


*) Poznámka spíše historická:

V posledních pár letech se i u nás hojně mluví o tzv. Kochově metodě jako o perle vylovené z propadliště zapomnění. Mne ovšem podle základního postulátu metody (vnutit posluchači rytmus značky a nedat mu čas, aby si ji rozkládal na prvky) učili v mém domovském radioklubu telegrafii už v sedmdesátých letech, v USA užil týž výchozí princip Farnsworth, W6TTB, když v 50. letech minulého století vydal sérii gramodesek s kursem telegrafie (metoda bývá proto v anglosaské literatuře označována jako Farnsworthova), a ve spoustě jiných zdrojů metodu najdeme popsánu bez pojmenování. Jde o metodu velmi dobrou, o žádném "znovuobjevení"  ale nemůže být řeč, metoda se kontinuálně používá dlouhé roky. O "objev" může jít leda pro toho, kdo se touto problematikou nikdy nezabýval.

Když se jeden mladší kolega na svém WEBu chlubí, že se učil telegrafii "samozřejmě Kochovou metodou", vidíme jasně, co dokáže chytrá komerční reklama. N1RZ vydal o Kochově metodě knihu, kterou prodává firma MFJ. Že autor knihu propaguje, je pochopitelné, stejně jako chápeme, když výrobci pracích prášků chválí své produkty jako zázračné - chtějí jich hodně prodat. Soudní lidé jim ovšem na lep neskočí. Z vlastenectví propagují svého krajana i němečtí amatéři - buďme taktní a nesahejme jim do svědomí otázkami proč, pro koho (a tedy i proti  komu) mohl asi tak Koch v Německu třicátých let vymýšlet účinnější výuku telegrafie.

Nazývá-li G4FON svůj program "Koch Trainer", dovodíme si, že jeho předkové nejspíš nežili v Coventry, ani nesloužili ve Scapa Flow za návštěvy Günthera Priena. Bude zajímavé sledovat rychlost dalších ztrát historické paměti, kdy se objeví třeba "Wernher von Braun Tracker" pro sledování amatérských družic (verze "London" bude určitě zvlášť "vychytaná"), a který náš "weltman" bude u nás jako první demonstrovat svou světovost jeho propagací...

© OK1XU, 1998