Přeskočit na obsah

Ochrana osobních údajů a radioamatéři

Snad se všichni shodneme, že naše vlast je jedna velká klepárna. Klepy, drby i pomluvy se šíří ode všech ke všem patnáctou kosmickou rychlostí, všichni o všech vědí všechno, a co nevědí, to si snadno dovymyslí a s chutí šíří dále. Máloco je u nás tak bezobsažným pojmem, jako tajemství: služební, bankovní, úřední, lékařské i jakékoli jiné. Slečny sekretářky, zdravotní sestřičky i páni šéfové v bílých pláštích nebo jen límečcích, v zeleném sukně nebo v montérkách, všichni bez rozdílu a bez rozpaků vynesou ze svých pracovišť jakoukoli informaci, čím pikantnější, tím lépe, odpoledne jí pobaví rodinu a večer kamarádky u kafíčka nebo kamarády v hospodě. Že tak mohou zásadně ohrozit něčí zájmy, existenci a třeba i zdraví či život, jim vůbec nepřijde na mysl: vždyť je to tak zábavné a dělají to všichni!

V zemích, které neprošly tak turbulentním vývojem, se s tajemstvími zachází o poznání civilizovaněji, a lidé si mnohem lépe uvědomují, že čím snáze budou šířit o jiných to, o čem mají mlčet, tím snáze se budou zase jejich důvěrnosti dostávat k nepovolaným uším. A ty, kdo tak prozíraví nejsou, klepne přes prsty zákon. U nás jsme podobný zákon měli už od roku 1992, ale i když formuloval ty nejdůležitější zásady ochrany osobních údajů občanů, totiž že tyto údaje mají být shromažďovány jen v nezbytně nutném rozsahu, a že shromážděné údaje smějí být užity jen k účelu, pro nějž byly pořízeny, v praktických nástrojích ochrany byl spíš bezzubý. V roce 2000 vstoupil konečně v platnost zákon nový, přinášející mnohem účinnější nástroje ochrany údajů, a tím i nás, občanů.

Naprostá většina z nás se s důsledky nedostatečné ochrany svých osobních údajů setkala zatím jen v té nejméně závadné formě, v podobě poštovní schránky zaplavené nevyžádanou reklamou a úskoky typu "Vážený pane Nováku, blahopřejeme Vám k výhře 10 milionů a krásnému novému autu, k nimž se Vám otevře cesta, jakmile si u nás objednáte zboží v hodnotě alespoň 150,- Kč." Pan Novák, rozechvělý tím přívalem neočekávaného štěstí, se obvykle ani nezamyslí, kde že ta filantropická obchodní firma získala jeho jméno a adresu. Teprve když mu za jeho stokoruny pošta donese jihoasijský šmejd haléřové hodnoty, mu dojde, že k jeho okradení už zase přispěl nějaký úplatný úředník, který - tentokrát ovšemže za skutečné auto - "přehlédl", jak z jeho stolu mizí CD s databází. Nejhnusnější je, že takto jsou obvykle okrádáni právě lidé, kteří mají do kapsy nejhlouběji... (hm, ano, taky mám dárek od maminky - důchodkyně, která mi od Jany, co se vyznala, koupila tu (v katalogu) náramně krásnou "historickou porcelánovou" lampičku z umělé hmoty - občas s ní i svítím, aby to chuděrce nebylo líto).

Ve vyspělejších zemích nabývá i nepatřičné nakládání s osobními údaji vyspělejších podob: tam mají osobní údaje hodnotu ne zábavných drbů, ale zlata. Informace shánějí banky o klientech, zaměstnavatelé o zaměstnancích, obchodníci o zákaznících, pojišťovny o pojištěncích... A pro důstojné instituce a firmy, které si nechtějí pokazit renomé zjevným špiclováním občanů, rády a za dobrou odměnu odvedou tuhle špinavou práci rozličné "agentury pro průzkum a zprostředkování". Občan se pak diví, proč nedostal to místo, pro které splňoval všechny předpoklady (to proto, že neví, že na něj kdosi vyšťáral, že jednou před patnácti lety ho domovnice zahlédla podnapilého), proč nedostal úvěr na byt (to proto, že neví, že na něj kdosi vyšťáral, že jednou před deseti roky přečerpal platební kartu), proč se nemůže zajistit pojistnou smlouvou, jakou potřebuje (to proto, že neví, že na něj kdosi vyšťáral, že jednou před patnácti lety platil pokutu za špatné parkování) atd. Když ho přestane bavit se něčemu divit, prosadí si prostřednictvím svých politiků zákon o ochraně osobních údajů, a je po divení. S tímto se naši občané zatím příliš často nesetkávají, či lépe: zatím si takové jevy málo uvědomují. Ke své škodě proto nový zákon o ochraně osobních údajů vnímají jako břemeno.


Zákon - č. 101/2000 Sb - máme tedy konečně i u nás. Lze mu to či ono vytknout: že ponechává příliš pravomocí v rukou státu (s jeho klepavými úředníky), že ponechává příliš volnosti represivním složkám, že buduje nový centrální státní úřad v situaci, kdy peněz není nazbyt atp. Je také otázkou, jak se ho podaří uvést do praxe. V zásadě jde ale o zákon dobrý, který představuje jeden z pilířů demokracie a praktické ochrany práv a bytostných zájmů občana, a který nás vyvádí ze třetího světa mezi nejvyspělejší země Evropy.

Plné znění zákona najedete na našich stránkách. Zákon funguje na docela jednoduchém principu: ztěžuje shromažďování a užívání osobních údajů občanů všude tam, kde práci s osobními údaji neukládá jiný zákon. Ukládá povinnost informovat občana o tom, že jsou jeho osobní údaje zpracovávány, za jakým účelem, jakým způsobem a v jakém rozsahu, a v řadě případů podmiňuje sběr a využití údajů výslovným a aktivním souhlasem občana (nedovoluje tedy obezličky typu "každý, kdo neodmítl, tím automaticky vyslovil souhlas"). Všichni, kdo údaje chtějí shromažďovat a nečiní tak na základě nějakého jiného zákona, jsou povinni se registrovat u Úřadu pro ochranu osobních údajů a podléhají kontrole tohoto úřadu. Předání osobních údajů do cizích států je možné, jsou-li v těchto státech údaje chráněny srovnatelným způsobem, jinak jen se souhlasem dotčených občanů, a vždy se souhlasem Úřadu.


I mezi radioamatéry se kolem zákona aktuálně vedou živé diskuze a padají při nich někdy i hodně silná slova, zejména v souvislosti s osudem callbooku. Samozřejmě: díky principům zákona bude celá řada věcí složitější, přibude práce i administrativy. Avšak měřeno významem zájmů, které zákon chrání, lze tuto vyšší náročnost i s ní spojené potíže považovat za opodstatněné.

Doufejme, že většina z nás je natolik soudných, aby posílení svých občanských práv dala přednost před omezeními, která jim z toho plynou jako radioamatérům. Tento pohled se ale zatím v probíhajících debatách příliš neuplatnil. Řada diskutérů zjevně vychází z předpokladu, že vláda a poslanci mají všechnu svou normotvornou činnost vždy nejprve zahájit úvahou, nebude-li zamýšlené opatření překážet potřebám radioamatérů, a teprve pak smějí přemýšlet o potřebách ostatních občanů. Takto uvažující myslitelé obvykle logicky naváží úvahou, že tento způsob uvažování Český radioklub nesdílí, a neméně logicky dovodí, že ČRK je ničema. A opravdu: Český radioklub soudí, že nejlepším prostředím pro radioamatéry je svobodná a demokratická společnost, v níž nikdo nemá neopodstatněné výhody před druhými, a kde radioamatéři jsou skupinou rovnoprávnou s těmi ostatními, neboť nepřiměřené výhody se časem vždy obrátí proti tomu, kdo jich požívá. Proto považuje ČRK zákon o ochraně osobních údajů za dobrý, i když hned jeho první věta nezní "Z tohoto zákona neplynou žádné závazky radioamatérům".

I pro ČRK přinesly změny legislativy práci navíc. Bylo nutné změnit systém členské evidence, z níž jako zbytný údaj zmizelo rodné číslo. Bylo třeba vyžádat si souhlas k užití osobních údajů při provozu QSL služby (nejen od členů, ale i nečlenů ČRK, kteří QSL službu využívají), k distribuci časopisu Radioamatér i pro další členské služby. Uživatelům QSL služby bylo také umožněno a doporučeno vyslovit souhlas, aby jejich údaje byly zveřejněny v callbooku. ČRK se musel registrovat u Úřadu pro ochranu osobních údajů. Ty, kdo s údaji pracují, bylo třeba poučit o obsahu zákona. Podobné povinnosti vyplynuly i členským radioklubům ČRK.


Pro běžnou radioamatérskou praxi přináší zákon dvě složitosti:

A)

Amatéři mají navazovat spojení jen s jinými amatérskými stanicemi: i když nás asi nejčastěji ani nenapadne ověřovat si pravost každé značky, s níž navážeme spojení, příležitostně pojmeme obavy. O dost více se tento požadavek dotýká sysopů sítě PR a provozovatelů jiných systémů, kteří odpovídají za to, že jejich zařízení dovolí vstup na amatérská pásma jen oprávněným osobám - držitelům platných koncesí.

Z podnětu četných připomínek amatérů o tom Český radioklub korespondoval s Českým telekomunikačním úřadem, a ČTÚ pak na internetu zveřejnil přehled všech platných povolení (*)) tak, že nejsou vystaveny všechny osobní údaje držitelů. To ke kontrole platnosti značky jistě postačí. Budeme-li ale opravdu upřímní sami k sobě, dojde nám, že problém "černění" se tím samozřejmě nevyřeší: "pirátům" tak jen doporučíme, že je lépe "černit" na existující značku, a současně je upozorníme, kde najdou přehled takových značek, aby si mohli vybrat nějakou pěknou, která se jim bude líbit...

Úvahu trochu pootočme. Státní administrativa mne může "popotahovat" za spáchaný prohřešek. Ano. Ale jen těžko si lze představit, jak by obstála ve při, v níž by nedokázala, že jsem měl reálnou možnost si pravost značky někde ověřit. Zveřejněním přehledu platných povolení získáme právě tuto možnost ověření, ale státní aministrativa tím zároveň dostane klacek do ruky. Opravdu si tak velmi přejeme, aby nás ČTÚ seznámil s přehledem aktuálně platných povolení? Nebo jen pár nemyslivých křiklounů hledí hezky nahlas dosáhnout, aby byli viděni a slyšeni, ať to stojí, co to stojí?

B)

Každý, kdo se vážně zabývá radioamatérským provozem, potřebuje k vyřizování QSL agendy callbook, tedy seznam radioamatérů s poštovními doručovacími adresami: naváži-li vzácné spojení, pošlu svůj QSL lístek poštou - direct, a k tomu potřebuji znát adresu. Jako aktivní radioamatér zároveň čekám od callbooku i službu opačnou: být v něm viděn, aby ti, kdo mi chtějí poslat lístek poštou, věděli kam.

Jak lze vlastně callbook naplnit údaji? Radioamatérům vystavuje koncese státní administrativa jejich země, u nás ji představuje Český telekomunikační úřad - jedině ta má přehled o vydaných a aktuálně platných koncesích a adresách jejich držitelů. Chce-li někdo vydat publikaci s aktuálním a platným přehledem radioamatérů, musí údaje získat od státní administrativy. Záleží pak na tom, zda zákony té které země státní administrativě dovolují, aby tyto údaje zveřejnila, a poskytla případně i vydavateli callbooku. Zde se setkáváme se dvěma případy.

V polovině devadesátých let se národní callbooky objevily na internetu jako velmi vhodný a vděčný způsob využití tohoto nového média, a krátce na to - ve vyspělých západoevropských zemích - z internetu zase zmizely: v těchto zemích tehdy vstoupily v platnost podobné zákony o ochraně osobních údajů, jaký je dnes platný u nás, a tamní státní administrativy přestaly osobní údaje radioamatérů poskytovat, což se stalo po roce 1992 i u nás. V USA zase najdeme na internetu i dnes hned několik zdrojů s databází tamních amatérů, které se chlubí, že jsou pravidelně aktualizovány podle údajů americké státní telekomunikační administrativy. Znamená to jen tolik, že v USA platí jiné standardy ochrany osobních údajů občanů, než v Evropě, či chcete-li: že lobby obchodníků s osobními údaji občanů je tam silnější, než v Evropě.

Je dobré si uvědomit, že pojem Radio Amateur Callbook je názvem publikace tradičně a dlouhá léta vydávané jako komerční produkt soukromou firmou, nikoli nějakou dobrovolnou či charitativní organizací, a že také v mnoha jiných zemích národní callbooky vydávají podnikatelské subjekty.

Položme si dvě otázky:

  1. Jaký callbook potřebuje vysílající radioamatér? Callbook, v němž budou adresy radioamatérů, kteří opravdu vysílají, a to adresy opravdu platné a aktuální, jinak callbook nemá smysl. Co nepotřebuje, je přehled všech, tedy i neaktivních amatérů, neboť jednak, ať hledá v callbooku manuálně či strojově, vždy záznamy neaktivních hamů zdržují, jednak je nákupem adres neaktivních stanic nucen kupovat něco,  pro co nemá užití.
  2. Jaký callbook potřebuje vydavatel nebo sběratel údajů? Co nejdelší, ber kde ber, a je mu srdečně jedno, že větší část amatérů, kteří jsou v seznamu, posledních pět let nesáhla na klíč a dalších pět let na něj jistě nesáhne, takže své zákazníky donutí koupit a zaplatit i údaje, které jsou jim pro kočku... Vydavatel či náhončí vydavatele chce tržit.

V radioamatérském životě se přirozeně střídají periody aktivity a neaktivity. Amatéřit obvykle začínáme v mládí, kdy můžeme zálibám věnovat spousty volného času. Pak přijde nástup do zaměstnání, rodina, nutnost budovat existenční zázemí, a provoz na pásmech jde stranou. Někoho z pásem vyžene nemoc, existenční problémy, pobyt v cizině nebo náročná profese. Časem starosti pominou a vracíme se do radioamatérského života. Taková období prožil každý z nás. Jejich výsledkem je, že na radioamatérských pásmech potkáme slabou polovinu (možná jen třetinu) těch, kteří mají platnou koncesi. Dočasně "mrtvé duše" a jejich adresy opravdu potřebují nejvýš jen vydavatelé calbooků, aby je mohli dobře zpeněžit, jak se dálo v minulém století na máťušce Rusi...

V diskusích kolem callbooků registrujeme autoritativně pronášená tvrzení, že zveřejnění adres všech radioamatérů v callbooku je samozřejmou a bezpodmínečnou nutností, pravidlem na úrovni HAM Spiritu. Není nám známo, že by nějaké opravdu autorizované grémium radioamatérů takovou zásadu stanovilo nebo uplatňovalo, zato můžeme pozorovat, že mezi těmi, kdo tato autoritativní tvrzení pronášejí, není málo těch, kdo mají či měli k vydavatelům callbooků spíš blíž, než dál... Radioamatérství je hobby, sice krásné, ale jenom hobby, a před (domněle či skutečně platícími) pravidly jakéhokoli hobby mají přednost práva občanská. Mezi ně patří i to, že mé osobní údaje mohou být zveřejněny jen s mým souhlasem: to je - a vždy byla - věc elementární lidské slušnosti, a dnes - naštěstí - už i zákona.

Nejde jen o pouhý fakt zveřejnění či nezveřejnění našich údajů, jde také o jejich podobu. Úřední databáze zachycuje trvalé bydliště občana, nikoli QTH radioamatéra. Mnozí z nás se dlouhodobě nezdržují tam, kde je jejich oficiální trvalé bydliště - důvody mohou býž rodinné, pracovní, studijní a mnohé jiné - a lístky by rádi dostávali tam, kde pobývají častěji. Jiní z nás mají zájem chránit bezpečí a soukromí svého bytu a svých blízkých (kteří často s vysíláním nemají nic společného), a jako doručovací adresu používají poštovní schránku, P. O. Box. Callbook vzniklý mechanickým převzetím úřední databáze nemůže tyto naše - zcela legitimní - požadavky zachytit. Proto máme svaté právo, aby nám byla poskytnuta příležitost rozhodnout nejen zda budeme v callbooku zveřejněni, ale také jak.

Callbook je velmi potřebný, a aktivní radioamatér bude ve svém nejvlastnějším zájmu se zveřejněním zcela určitě souhlasit, a zcela určitě si i sám dohlédne, aby ve všech podstatných callboocích byly jeho údaje správné a aktuální. Musí však být ponecháno na něm a jen na něm, zda, jakým způsobem a v jakém rozsahu připustí přístup ke svým osobním údajům. Samozvaným normotvorcům takové rozhodování v žádném případě nepřísluší.

Základní zvyklosti našeho koníčka se ustalovaly v prvních třech dekádách dvacátého století. Čas se od té doby nezastavil, vznikly nové formy útoků na naše soukromí, nové formy zneužívání osobních dat - ať už ze strany totalitních režimů nebo ze strany ziskuchtivců, vznikly nové formy kriminality. Chce-li tyto jevy někdo přehlížet, jistě může. Musí tak ale činit k vlastnímu riziku a ve vlastní režii, nikoli k riziku a na účet ostatních.

Upozorňujeme-li, že s vydáváním callbooků jsou spojeny i komerční zájmy, nečiníme tak k haně nikoho a ničeho. Jde o v daném případě optimální způsob poskytování služby, kterou radioamatéři potřebují, při němž vlastní obchodní zájem vede vydavatele k tomu, aby údaje byly opravdu aktuální (jinak by callbook nikdo nekoupil), a to je zásadní. Obchodní zájem však vede vydavatele i k tomu, aby prodal adresy amatérů nejen aktivních, ale i těch ostatních, a dal si tak od zákazníků zaplatit i to, co nepotřebují. Má-li být diskuse kolem callbooků seriosní a úplná, je třeba poukázat i na tento faktor.

Nikdo nesmí být nucen, aby byl v callbooku zveřejněn, jestliže nechce nebo nemůže, či aby byl zveřejněn jinak, než chce, a to ani účelovým morálním nátlakem, vedeným nepřiznanými osobními zájmy. V tomto nový zákon ukončuje všechny plané diskuse.

Bude-li se někdo chtít ujmout shromažďování údajů pro takový či onaký mezinárodní callbook nebo callbook národní, může, splní-li zákonem stanovené podmínky. Bez diskuze však smí pracovat jen s daty těch, kteří mu k tomu poskytli výslovně a aktivně souhlas. A to je v nejlepším pořádku. Jedině callbook vzniklý na těchto principech bude jak užitečný, tak věcně správný, tak morálně korektní.


Závěrem:

Od roku 2001 se na nás na všechny - a to nejen jako radioamatéry - obrací řada podniků, spolků a jiných organisací s výzvou, abychom jim vyslovili souhlas s vedením a užíváním některých našich osobních údajů. Leckoho to asi uvede ve zmatek, protože jde o jev naprosto nový, a sdělovací prostředky kolem něj šíří hlavně informace slibující nějaký ten skandálek, tedy v zásadě desinformace. O nic lépe na tom nebudou ani čtenáři rozličných diskuzních fór. Místo hltání senzací a výkřiků "Další jobovka!" uděláme lépe, pokud se se zákonem seznámíme v jeho skutečném (nikoli vybájeném) znění, a pokud se nad ním zamyslíme vlastním rozumem, nikoli mudrováním demagogů.

Povšimněme si:

  • Žádost o náš souhlas s vedením a užíváním našich osobních údajů by měla obsahovat přesně vymezený (nikoli tedy v obecnostech popsaný) účel této činnosti, a zcela přesně i rozsah těchto údajů.
  • V žádosti musí být se všemi podrobnostmi uvedeno, kdo nás o souhlas žádá - obvykle půjde o tzv. právnickou osobu, a měl by být uveden její přesný název, sídlo, tzv. identifikační číslo organisace, a zcela zřetelně i jméno osoby, která nás jménem žadatele oslovuje. Na internetu si pak můžeme rychle ověřit, zda takový subjekt opravdu existuje - velmi vhodný je k tomu třeba systém ARES Ministerstva financí ČR. Na serveru Úřadu pro ochranu osobních údajů http://www.uoou.cz/ se také můžeme přesvědčit, zda žadatel plní všechny zákonem uložené povinnosti, tj. zda se také u úřadu zaregistroval.
  • Zamysleme se nad tím, jaké údaje jsou od nás požadovány, a poměřme to deklarovaným účelem jejich shromažďování. Srozumitelný příklad z radioamatérské praxe: obrátí-li se na nás vydavatel callbooku, pak účelem callbooku je poskytovat poštovní doručovací adresy. Do toho se může vejít třeba i naše elektronická adresa, příslušnost do regionů podle rozličných významných diplomů, možná dřívější značky, ale dost napováženou je už třeba operátorská třída, datum narození, datum vydání koncese a jiné detaily, které 99 % uživatelů callbooků težko mohou zajímat - zde už bychom měli zbystřit, zda se deklarovaný vydavatel callbooku opravdu snaží jen o vydávání callbooku, protože to může - ale nemusí - být jen naivní snaživec. Požadavek na zřetelně nepřiměřené množství údajů může (nemusí) indikovat nedůvěryhodného žadatele, jehož serioznost bychom si měli ověřit z dalších zdrojů.
  • Velmi častým úskokem - zejména bank a pojišťoven - je, že v žádosti o souhlas je seriozně a precizně uveden jeden správce údajů, ale za jeho údaji je uvedena nenápadná vsuvka typu "a další spolupracující společnosti", "a další členové finanční skupiny" atp., čímž se naše osobní údaje zpřístupňují nám naprosto neznámému, v čase se nekontrolovatelně měnícímu okruhu firem. Takové a podobné neurčité větičky na formuláři žádosti o souhlas pečlivě vyškrtejme.
  • Podobným úskokem - hlavně na internetu - bývá nenápadné rozšíření účelu shromažďování údajů, třeba když při nákupu zboží opomeneme na objednávce vyškrtnout souhlas se zasíláním reklamních materiálů. Nebo když bezmyšlenkovitě schválíme doručený požadavek na souhlas s "bezplatným" zanesením do nějakého oborového katalogu: v drtivé většině případů se místo reklamy "zadarmo" dočkáme záplavy SPAMU.
  • Hlavně díky nezodpovědným novinářům panuje kolem osobních údajů až hysterická psychóza: zamysleme se nad tím, zda - třeba u obchodních společností, jejichž akcionáři jsme se stali v kuponové privatizaci, nebo u spolků, stran a jiných organizací, do nichž jsme se přihlásili - nám tyto subjekty vůbec mohou poskytovat své služby, pokud jim zpracování a užívání požadovaných údajů nedovolíme.
  • Této hysterii nepropadejme kdykoli, když na nás naše údaje někdo požaduje, neboť tak leckdo musí činit na základě rozličných zákonů (typicky zaměstnavatelé, orgány státu a obcí, soudy atp.), a pak není povinen žádat o náš souhlas. Zdravý rozum bychom měli použít, chceme-li navázat různé vztahy, kde nám vyhověno být může, ale nemusí - typicky pojistné či úvěrové smlouvy. Měli bychom chápat, že finanční ústav, o jehož služby stojíme, má plné právo si v rozumném rozsahu ověřit naši schopnost plnit závazky, které nám ze vztahu poplynou, a současně musíme i rozvážit, zda námi poskytnuté údaje nemohou v případě indiskrece ohrozit jiné naše zájmy - zde opravdu neexistuje univerzální recept.
  • Mějme na paměti, že v případě některých aktivit jsou naše údaje zveřejňovány samočinně ze zákona: typicky tehdy, rozhodneme-li se podnikat (obchodní a živnostenský rejstřík jsou ze zákona veřejnými registry), koupit si nemovitost (katastr nemovitostí je ze zákona veřejným registrem) atp. - v těchto případech můžeme a musíme předem počítat s tím, že naše totožnost bude veřejně k dispozici, a můžeme tedy předem rozvážit, zda podnikání či vlastnictví nemovitosti jsou pro nás důležitější, než ochrana našich osobních údajů. Tato skutečnost je podstatná i pro radioamatéry. Žádný předpis nedefinuje registr vydaných povolení k provozu radiostanic (amatérských a jakýchkoli jiných) jako veřejný, a to je důvod, proč ČTÚ seznam vydaných povolení se všemi osobními údaji držitelů zveřejňovat nesmí, a to už od roku 1992. Uchazeč o koncesi proto není nucen počítat s tím, že jeho údaje budou zveřejněny, a není proto ani povinen strpět, aby se tak samočinně stalo v callbooku, ať už je vydán kýmkoli.

*) WWW stránky ČTÚ - http://www.ctu.cz/ctu-online/vyhledavaci-databaze/databaze-pridelenych-radiovych-kmitoctu-podle-vydanych-pridelu-a-individualnich-opravneni.html?action=amateri (volací znak nutno zadat velkými písmeny).

© OK1XU, 2000