Přeskočit na obsah

Změny domácích předpisů pro radioamatérský provoz v běhu času

Redakční poznámka úvodem:

Prostor, který stát formou právních norem poskytne radioamatérům k užívání si radostí na KV i VKV pásmech, je pro nás samozřejmě tím nejpodstatnějším: bez kmitočtových pásem a bez mnohosti forem jejich možné exploatace je HAM Radio jen prázdným pojmem. Proto je téma provozních předpisů mezi radioamatéry kdekoli ve světě nejdiskutovanější.

To platí mnohonásobně v naší zemi, jejíž radioamatéry historický vývoj hned několikrát přinutil prožít stinné stránky vztahu radioamatér-stát až do nejtrapnějších konců. Bolavá - a lidsky slušně a přijatelně nedořešená - traumata občanů a radioamatérů v OK bývají - přirozeně - úrodnou půdou pro vznik "zaručených" zvěstí typu "jedna paní povídala". Máme-li užít poselství minulosti způsobem nejpříhodnějším, tedy tak, abychom ji - řečeno se Shakespearem - "nemuseli znovu prožít", je nejlépe nespokojit se s "povídáním jedné paní", ale podívat se na reálná fakta, která nám nabízejí archivy. A to tím spíše, že i ty nejdivočejší fantasie "jedné paní" praxe většinou překonává.

Práci s hledáním faktů si dal Jirka, OK2QX, a připravil text o vývoji předpisů pro radioamatéry v OK na základě studia historických úředních dokumentů. Text již vyšel v časopisu Amatérské rádio, pro jeho vysokou informační hodnotu jsme ale byli velmi rádi, když nám ho Jirka nabídl i pro WWW stránky Českého radioklubu.

Jirkovo vyprávění má limity dané tím, že suchá litera citovaných předpisů nedává vždy reálnou představu o skutečné každodenní podobě mnoha souvisejících skutečností, třeba o skutečném průběhu povolovacího řízení, o tom, kolik prostoru bylo nejen pro politicky motivované zásahy, ale také pro obyčejnou lidskou zášť a zlobu při ne-doporučování žádostí o koncese nebo o ne-prodloužení platnosti koncesí, při zkoušení uchazečů, při činnosti KOSu atp. Ovšem časopisecký článek je rozsahem omezen vždy, a zvolil-li si Jirka jako limit objektivně existující dokumenty, volil správně.

S vlastními Jirkovými hodnoceními a vývody jistě nemusíme vždy souhlasit. Třeba u povolovacích podmínek z roku 1949, které sice na straně jedné otevřely amatérům o několik provozních a technických možností více oproti předcházejícím, ale na straně druhé každému koncesionáři nařídily doložení státobezpečnostní záruky dvou "spolehlivých" osob, a tím režimu otevřely cestu k masivní třídně motivované čistce. Zde přívlastek "modernizované" uneseme leda jako projev hodně hořké ironie.

Nebo téma KOS - vlastní, tzv. "kontrolní odposlechové služby" radioamatérů. O ní Jirka píše: "Aby nedocházelo při zjištění nedostatků orgány kontrolní odposlechové služby k odebírání koncesí nebo k jiným jen stěží vratným excesům ze strany povolovacího orgánu, byla ustavena preventivní kontrolní služba ze strany radioamatérů a byly také zřízeny stanice kontrolní služby které mohly vysílat na radioamatérských pásmech s jednopísmenným suffixem a navazovat spojení s radioamatéry aby je upozornily na technické nedostatky,…". Možná je zde bez komentáře citována dobová oficiální argumentace. Ve skutečnosti by ovšem tehdejší stát nepřipustil jakýkoli mechanismus, jímž by sám doopravdy snižoval účinnost svých vlastních opatření, nebo dokonce čelil jejich dopadům. Existence KOS tehdy nebyla pootevřením prostoru pro samosprávné aktivity radioamatérů, nýbrž naopak další z forem institucionalisovaného průniku státu (přesněji: některých složek státu) do organismu radioamatérského spolku. Stát tak mohl do radioamatérských záležitostí zasahovat skrytě prostřednictvím těch, které k tomu účelu do radioamatérské organisace potajmu vyslal, nebo kteří se mu k tomu potajmu propůjčili; navenek měl ovšem ruce čisté - vždyť tresty padaly od radioamatérského orgánu, ne od státu!

Poslechneme-li si dnes provoz na pásmech, třeba na nejužívanějším VKV FM převaděči v OK, a narazíme zde jeden večer na mnohahodinovou blábolivou samomluvu "radioamatéra", který svůj rozum, soudnost a hlavně HAM Spirit právě utopil v hospodě, a jiné odpoledne narazíme na mnohahodinovou relaci stanice "ó ká jedna doktor sládek", začne se nám zajisté otevírat příslovečná kudla v kapse, a dokážeme na chvíli aspoň trochu chápat nostalgii některých starších radioamatérů po KOS. Jenže před zákony státu i před radioamatérským kodexem jsou si všichni radioamatéři rovni, a jen těžko se najde obecně přijatelný mechanismus volby těch "rovnějších" mezi námi, jimž bychom byli ochotni přiznat právo kontroly. Dozor nad dodržováním předpisů - i na pásmech - je ze zákona povinností státu, kterému na to platíme daně. Stát je řízen zákony, vybaven alespoň nějakou právní a administrativní kulturou, a především: občané mají k disposici opravné prostředky, jimiž se proti excesům státního aparátu mohou bránit. Neexistují srovnatelně účinné mechanismy obrany proti přehmatům - třeba i dobře smýšlejícího - amatérského činovníka amatérského spolku, kterého na scestí uvede třeba ani ne zlý úmysl, ale "pouhá" naivní snaživost.

Samozřejmě, zdaleka ne každý, kdo v KOS působil, byl vědomým nástrojem režimu: byli tam i velmi slušní a kvalitní radioamatéři, kteří ve víře, že by mohli něčemu či někomu prospět či pomoci, prostě naletěli. Zejména ovšem nedomysleli jedno: HAM Spirit radioamatérům ukládá "přátelské upozornění a radu začátečníku, vlídnou pomoc, spolupráci a ohled na zájmy druhých.", rozhodně však neříká naprosto nic o tom, že by radioamatér měl právo jiného amatéra mentorovat, špiclovat, neřku-li dokonce udávat a dávat mu posílat pověstný žlutý QSL lístek opatřený razítkem KOS s velkou rudou hvězdou. Právě v tom tkví zásadní problém každé - třeba i dobře míněné - úvahy o svépomocném dozoru radioamatérů nad pořádkem na pásmech. Každý takový systém v sobě obsahuje risiko sklouznutí k vyřizování osobních účtů, ukájení soukromých, sociálních a generačních animosit, k likvidaci konkurence a jiných "nepohodlných". A jestliže takové risko je, pak se nezbytně dříve nebo později naplní, jak se stalo i u KOS. V diskusi amerických amatérů na toto téma padl kdysi pojem "SELF-GESTAPO" - mluvčí asi ani netušil, jak byl trefný.

Co ovšem radioamatérští činovníci nejen mohou, ale přímo mají činit (avšak nečiní), to je osvěta, zejména v radioamatérských časopisech a jiných informačních zdrojích. To je soustavné upozorňování na všechny častěji se vyskytující provozní nešvary, a nepomůže-li osvěta, upozornění třeba i adresné. Mnohé můžeme učinit (avšak nečiníme) my všichni, vzdáme-li se alepoň trochu pokrytectví a zbabělosti, a upozorníme-li sami kolegu radioamatéra na technickou nebo provozní závadu, samozřejmě taktním a diskrétním způsobem, který ani na okamžik nevyvolá pochybnost, že chceme pomoci a nikoli útočit. Toto vše dá práci a vyžaduje i jistou míru osobní statečnosti, avšak pro kvalitu radioamatérského provozu i vztahů mezi radioamatéry tak lze učinit daleko víc, než policejními metodami.

O opatření předpisů z roku 1961, jímž bylo uloženo vést u každé stanice povinně sešit s "technickými záznamy", Jirka píše, že bylo "opodstatněné". Zde se nelze vyhnout reflexím z nejžhavější současnosti. Když se svého času lidé z Českého radioklubu přetahovali s lidmi z ČTÚ o povinnost vedení staničního deníku, bylo jim vzkázáno, že "většina radioamatérů si staniční deník přeje". No, těžko asi někdo zaregistroval, že by na to téma ČTÚ pořádal mezi amatéry jakoukoli objektivní anketu, takže tento obrázek si snad úředníci vytvořili na základě výroků pár prostoduchých radioamatérů, kteří možná naletěli na klasický trik sugestivní otázky. Na dotaz "je pro radioamatéra účelné vést si staniční deník?" každý solidně pracující amatér samozřejmě odpoví "ano". Pokud ovšem dotaz vyjádří skutečný záměr zákonodárce, a bude znít: "přejete si, aby vám vedení staničního deníku bylo uloženo zákonem, a to pod hrozbou trestu v případě, že deník povedete chybně, nedostatečně nebo vůbec?", bude odpověď asi jiná. S "technickými záznamy" je to podobné: seriosně pracující radioamatér si je v nějaké podobě pro vlastní potřebu vést musí, což ovšem nemá cokoli společného se zákonem uloženou povinností vynucovanou hrozbou sankce. "Opodstatněná" jsou opatření, která jsou obecně potřebná. O potřebnosti povinného vedení technických záznamů nejlépe vypovídá, že již několik desetiletí se bez takové povinnosti stát i radioamatéři dovedou velmi dobře obejít.

O prvních polistopadových předpisech z roku 1992 Jirka soudí, že zdaleka neznamenaly návrat k před a poválečným praktikám, neboť "např. vydávané volací značky patřily málem mezi utajované skutečnosti, a jejich přehled neměl ani ČRK." Zde jde prakticky o desinterpretaci. V roce 1992 začal už u nás platit zákon o ochraně osobních údajů občanů, který brání tomu, aby rozličné citlivé údaje, v tom i o osobních zálibách občanů, byly bezdůvodně zveřejňovány, a občané tak byli vystaveni zvídavosti kriminálních živlů nebo dotěrnosti komerčních zájmů. Jde o vyšší standard ochrany zájmů občanů, o jakém si lidé před a po druhé válce mohli leda nechat zdát, jde o ochranu před eventuální diskriminací. Naopak a zejména: naprosto nejde o studenoválečnickou ochranu státních tajemství. A jestliže přehled držitelů vydaných povolení není občanům dostupný, nemůže a nesmí jím disponovat ani ČRK, neboť není ničím více, než sdružením občanů.

Těmito několika poznámkami samozřejmě nechceme jakýmkoli způsobem snižovat hodnotu Jirkova textu, ani k němu otevírat polemiku. Na své závěry a hodnocení má právo každý, tím spíše pak autor, který si sám a dobrovolně uložil nesmírnou námahu zpracovat text tohoto typu, který je velice cenný právě proto, že vychází z objektivních dokumentů, a nikoli z dojmů.

Nad dobovými ničemnostmi lze - dle osobního založení - tlouci pěstí do stolu, plakat, nebo se jim smát. Zdraví nejvíc prospěje to poslední.

OK1XU

Úvod

Následující informace vznikla jako reakce na pochybnost čtenáře, kterou vyslovil, když jsem v reportáži o radioamatérských začátcích v 50.a 60. létech (AR č. 2 až 8/99) uvedl, že byla někdy povinnost jako QTH uvádět pouze okresní město. Já si byl ale od počátku vědom toho, že za pár let bude tento materiál sloužit další generaci radioamatérů jako vodítko poválečnou historií a vývojem - byť v jednom regionu, a proto jsem měl zájem na tom, aby všechny uváděné skutečnosti byly pravdivé. Jenže - jak to dokázat, když paměť nemusí být vždy spolehlivá! Já to měl ale dobře zafixováno v paměti proto, že jsem se sám dostal k vůli uvádění QTH ještě za dob RO na stanici OK1KKJ do menšího maléru. Začal jsem tedy pátrat po znění dřívějších koncesních podmínek platných pro radioamatéry. Postupně se mi podařilo získat prakticky všechny (díky OK1DZD, OK1JLX, OK1GS, OK2BBI, OK2LN, OK2WE, OM3DG, OM5AM, knihovně Poštovního musea, archivu MV, kanceláři Okresního soudu v Přerově a dalším), vyjma období 1951-1954. Tak tedy mohl vzniknout tento stručný přehled, o kterém si myslím, že bude zajímat širší radioamatérskou veřejnost.

Pro zajímavost - má paměť mě neklamala, neboť v podmínkách platných od 1.7.1954 se praví doslovně v článku 6 odst. 4: "Držitel povolení může protistanici sdělit svoje jméno a stanoviště vysílače pouze podle jména okresu, ze kterého vysílá trvale nebo přechodně. Stejná ustanovení platí i pro výměnu QSL lístků" (nebylo tedy vůbec možné uvádět vlastní plnou adresu!). Toto ustanovení se sice nezmiňovalo o posluchačích, ale ÚRK v 50.letech ani těm adresu na QSL nepovoloval. Teprve na základě mé stížnosti kolem roku 1960 přímo na ÚV Svazarmu mi bylo písemně sděleno, že není důvod k takovému zákazu, a tato skutečnost byla dána na vědomí i dalším posluchačům.

Je velká škoda, že neexistuje prakticky žádný český amatérský archiv, který by i pro další generace uchovával tyto a mnohé další zajímavé informace. Postupný přehled u nás vydávaných koncesí lze naštěstí pro dobu před a poválečnou až do konce roku 1948 přesně zjistit v pražském poštovním museu, jehož knihovna uchovává všechny Poštovní věstníky i z dob Rakousko - Uherska, podstatně větší problém je s dokumentováním dění po roce 1948. Mimo pravidelné Věstníky byly tehdy k šíření aktuálních informací vydávány navíc tzv. Oběžníky ředitelství pošt, které se bohužel nedochovaly, a jejich znění nebylo následně uváděno ve Věstnících. Od roku 1951 pak došlo na čas i ke dvěma změnám povolovacího orgánu, a zveřejňovány byly pouze volačky s rozdělením do tehdejších krajů, bez jmen a adres držitelů koncesí.

Začátky radioamatérského vysílání

Předem bych chtěl zdůraznit, že nechci konkurovat zesnulému Dr.Josefu Danešovi, OK1YG, který problematiku a historii radioamatérských pokusů s příjmem rádiových signálů a radioamatérského vysílání u nás do roku 1945 podal vyčerpávajícím způsobem v knize "Za tajemstvím éteru". Škoda, že sám nemohl dokončit další vydání se zapracovanou poválečnou historií, což v prvém vydání této knihy nebylo možné. Zaměřuji se dále pouze na průběžný vývoj legislativy pro radioamatérské vysílání, která je v knize poněkud opomenuta. Při citaci jsou použita slova a formulace z tehdejších dokumentů, nejedná se tedy o chyby. Nejen technické výrazy, ale i úřední čeština té doby má k té dnešní daleko (ta dnešní mnohdy ke škodě věci, neboť dříve používané formulace nepřipouštěly různý výklad).

Prvá úřední zmínka o radioamatérech u nás je datována 16.4.1925, kdy bylo vydáno vládní nařízení č. 82 Sb., kterým byly stanoveny podmínky zřizování, udržování a provozu telegrafů. V § 9 se pod písmenem f praví: "... zcela výminečně lze koncesi vysílací stanice propůjčiti také jiným osobám (t.j. jiným než uvedeným v předchozích literách a - e), jsou-li svéprávné, spolehlivé a zachovalé, prokáží-li, že vysílací stanici hodlají zříditi a provozovati pouze k vědeckým účelům, dále projeví-li s tím souhlas ministerstvo vnitra a národní obrany, a podrobí-li se, a to na svůj náklad, před orgány poštovní a telegrafní správy zvláštní zkoušce ze znalosti radiotechniky, manipulace radiotelegrafními a radiotelefonními přístroji a z předpisů o radiotelegrafii a radiotelefonii. Bližší ustanovení o této zkoušce vydá ministerstvo pošt a telegrafů."

Teoreticky tedy bylo možné prvé koncese vydat již v roce 1925, ale naši radioamatéři museli ještě pět let čekat. Úřady totiž čekaly na výsledky mezinárodní konference, o které se vědělo, že bude v říjnu 1927 ve Washingtonu. Ještě před ní však bylo vydáno ve Věstníku min. pošt a telegrafů č. 31 z roku 1927 ustanovení o zkouškách žadatelů na koncesi vysílacích amatérských stanic, jak konečně nařizovalo již zmíněné vládní nařízení.

Konference ve Washingtonu a Haagu

Washingtonská konference se skutečně zabývala i radioamatérskými stanicemi. Přidělila jim několik pásem, předepsala vysílat častěji vlastní značku, definovala v čl. 14 § 2 písm. d volací značky, a stanovila, že se žadatelé o koncese musí podrobit zvláštní zkoušce. V září roku 1929 se v Haagu konala konference celkem 27 telegrafních správ (ze zemí, které dnes patří téměř všechny do 1.oblasti IARU), a ty se dohodly na úmluvě definující technické podmínky radioamatérských stanic. Přitom úmluva umožňovala každé zemi upravit vlastní podmínky samostatně.

Stručně, co bylo konkrétně obsahem této úmluvy:

  1. Prvořadě povinnost prokázat způsobilost, např. schopnost vysílat a sluchem přijímat morseovy značky rychlostí 10 slov za minutu, a to i u radiotelefonistů, znalost pojmů elektřiny a radioelektricity hlavně vztahující se k řízení stanice, znalost domácího zákonodárství hlavně ve vztahu ke spojením, a dosažení minimálně 16ti let věku.
  2. Doporučeno povolit vysílání v pásmech dle Washingtonské úmluvy, a všem pak pásmo 3500-3600 kc/s.
  3. Budou přidělována pásma, nikoliv jednotlivé kmitočty.
  4. Jakost vln musí být taková, aby celé rozpětí frekvencí vysílaných jakoukoliv amatérskou stanicí bylo úplně obsaženo v některém z pásem jí přidělených.
  5. Omezení harmonických.
  6. Povinnost užívat vlnoměr s přesností 0,5%.
  7. Celková energie k napájení anod posledního stupně (včetně modulačních) nesmí přesáhnout 50 W.
  8. Zákaz používání střídavého proudu nebo stejnosměrného nefiltrovaného k napájení anod.
  9. Vysílání může být výlučně
    1. čistými netlumenými vlnami,
    2. modulovanými s podmínkou, že modulace nebude na obtíž jinému radioelektrickému přijímání.
  10. Vysílat a vyměňovat se mohou jen sdělení týkající se pokusů nebo ladění přístrojů s naprostým vyloučením každého jiného druhu zpráv.
  11. Správy budou dozírat na časté vysílání volací značky.
  12. Budou uložena taková omezení pracovních hodin, aby bylo chráněno přijímání rozhlasu.
  13. Povinnost vedení deníku s uvedením doby vysílání, použité délky vln a volacích značek, s nimiž bylo korespondováno.
  14. Správy budou účinně spolupracovat při dozoru na amatérské stanice.
  15. Mezinárodnímu úřadu Telegrafní Unie v Bernu každá správa oznámí
    1. své předpisy,
    2. seznam řádně povolených amatérů.
  16. Správy oznámí přistoupení k úmluvě a sdělí případné výhrady.
  17. Správy které přistoupí dodatečně, učiní totéž.

Přijetí těchto zásad otevřelo u nás cestu k získání prvých koncesí. Vraťme se ale ještě ke zmíněnému vládnímu nařízení č. 82. Svéprávnost znamenala u nás dosažení 21 let věku, nebo bylo nutné získat osvědčení o "vynětí z práva otcovského". Zachovalost znamenala, že žadatel nesměl být trestán trestním soudem, nebo mu trest musel být prominut amnestií, spolehlivost potvrzovaly úřady politické správy vlastním šetřením. Žadatel však měl nějakým způsobem doložit, že stanice bude používána k vědeckým účelům - zprvu se vyžadovalo potvrzení vysokoškolského profesora či vysokoškolského ústavu. Interně si ministerstvo pošt zajišťovalo souhlas ministerstva vnitra a min. národní obrany. U radioklubů byla povinnost vyjmenovat všechny osoby, u kterých se předpokládalo, že budou stanici obsluhovat - ty všechny pak byly předvolány ke zkoušce. Žádost musela být kolkována 5 Kč kolkem a doplněna "zapojovacím vzorcem" stanice ve dvojím vyhotovení.

Časopis Československý Radiosvět z roku 1929, což byl oficiální časopis K.V.A.Č., přinesl hned v prvém čísle zprávu o tom, že v Praze "... dosavadní kurs ve čtení značek již dosti pokročil, a ti, kteří nevynikají velikou rychlostí ve čtení, mohou se přihlásit za účelem zvýšení routiny. Učí se jak čtení sluchem, tak i správnému dávání značek. Podobný kurs bude uspořádán v Brně". Přípravy na zkoušky byly mezi radioamatéry v plném proudu. Byly také vydány otázky ke zkouškám spolu s odpověďmi, které dnes vzbuzují pochopitelně úsměv - např.:

Otázka: Co jest to elektrický proud? Odpověď: O podstatě elektrického proudu máme určité teoretické dohady, o jejichž správnosti nás více nebo méně přesvědčují úkazy, kterými se projevuje existence elektrického proudu navenek.

Prvé koncesní podmínky u nás

V roce 1930 bylo u nás konečně vydáno ve Věstníku MPT č.1 v kapitole A "Ustanovení o zkouškách žadatelů za koncese vysílacích radiotelegrafních nebo radiotelefonních stanic", obsahující pravidla zkoušek. Tím bylo vlastně nahrazeno ustanovení o zkouškách z roku 1927. Před zkouškou musel kandidát "zapraviti náhradu výdajů" ve výši 200 Kč za osobu a zkoušku. Byla stanovena zkušební komise, která měla čtyři členy; do prvé komise byli jmenováni: předseda - ministerský rada Dr.Otto Kučera (zástupce Dr.A.Burda), členové odborní radové Dr.A.Burda pro část předpisovou, Ing J.Svoboda pro část fysikální a technickou, a vrch. pošt.tajemník Al. Spinka pro část praktickou (zástupci komisař Konečný, Ing Singer a pošt. taj.Náprstek).

V § 6 byla stanovena znalost vysílání Morseových značek na "...nejméně 50 slov textu otevřené řeči s průměrně pěti písmeny za 5 minut. Počet neopravených chyb povstalých z nedostatečné znalosti značek nesmí činiti více než 5."

Za propůjčení koncese se platila dávka za úřední výkon ve výši 50 Kč. Koncesní listina obsahovala "Povinnosti koncesionáře vysílací radioamatérské stanice", a to byly právě ty prvé koncesní podmínky. Byly stručné, obsahovaly 17 bodů a zabraly 2/3 tiskové strany formátu A4 a jsou ve Věstníku uvedeny v kapitole C. V mnohém byly shodné s ustanoveními Haagské konference. Opět jen stručně výtah z nich:

  1. Koncesovaná stanice bude zřízena podle připojeného popisu a zapojovacího vzorce. Každá důležitější změna tohoto zapojení potřebuje dřívějšího schválení min. pošt a telegrafů.
  2. Veškerá vysílání koncesovanou stanicí smějí se konati jen frekvencemi obsaženými v pásmech 3500-3600 kc/s, 7000-7300 kc/s, 14.000-14.400 kc/s, 28.000-30.000 kc/s a 56.000-60.000 kc/s. V mezích těchto pásem je amatéru volno experimentovati libovolně, avšak jakékoliv vybočení z nich je zakázáno. Vysílání musí býti prosto všech harmonických emisí.

    Další kapitoly pojednávají o povinnosti vlastnit vlnoměr, o příkonu a napájení anod, a jsou převzaty z Haagské úmluvy.

  3. Je dovoleno vysílati jen stručná sdělení o pokusech a laděních stanice právě konaných. Je zejména zakázáno vysílati cokoliv, co by mělo povahu osobní nebo obchodní korespondence, novinářských zpráv, reklam nebo pod. Také se nesmí vysílati nic, co by se příčilo zákonu, veřejnému pořádku, dobrým mravům, nebo co by mohlo býti považováno za část rozhlasu.
  4. Vysílati se smí jen v řeči otevřené; je však dovoleno užívati smluvených zkratek zavedených mezinárodně...
  5. ".. vysílání smí konati jen koncesionář nebo osoba, která obdržela... vysvědčení o úspěšně vykonané úřední zkoušce..."
  6. Každá ... stanice má v koncesi od ministerstva pošt stanovenou svou volací značku, která se skládá z písmen OK, z číslice 1 (u stanic v zemi České), 2 (.. Moravsko-slezské), 3 (na Slovensku) nebo 4 (u stanic na Podkarpatské Rusi), a další dvě písmena individualisující stanici....
  7. Je zakázáno "... rušení stanic .. služby zejména poštovní, vojenské a rozhlasové. Vysílati v době, kdy nejbližší čsl. rozhlasová stanice dává svůj normální program, je vůbec zakázáno."
  8. Zde se stanoví povinnost vedení deníku se zápisem všech textů, které stanice vyslala a přijala.
  9. Dvakrát ročně jest povinnost předkládati - v prvé polovině ledna a července - ministerstvu pošt písemnou zprávu o praktických výsledcích a event. vědeckých poznatcích získaných .. při provozování koncesované stanice.
  10. Koncesionář je povinen míti koncesi na přijímací radiofonní stanici a zapravovati měsíční rozhlasový poplatek.

Mimo vlastní nařízení koncesní listiny byl vázán koncesionář i ustanoveními §§ 15 -17 zákona o telegrafech o ochraně telegrafního tajemství. Např. "... nesmí zapsati ani s nikým projednávati náhodou zaslechnutý radiotelegram nebo radiotelefonní rozhovor. To platí ... i pro členy jeho rodiny ...a vůbec pro každého, komu koncesionář umožní přístup k stanici, za války nebo za mimořádných poměrů je koncesionář povinen svou stanici, bude-li k tomu vyzván, vydat státu za náhradu. Vysílacímu radioamatéru je zakázáno vysílati nepravé nebo klamavé tísňové signály .... Stran své anteny je koncesionář povinen dbáti ustanovení o antenách uveřejněného ve Věstníku M.P. č. 67 z roku 1924."

Povolovací podmínky byly podrobovány kritice radioamatérů vždy - není to jen nějaký výdobytek posledních let. Vždyť hned po vydání prvých koncesí píše časopis Československý radiosvět: "U nás v Československu jest vysílání dosud na tom stupni, jako bylo ze začátku s přijímáním rozhlasu. Napřed všelijaké zjišťování, spousta listin, překážek, a nyní může míti přijímač každý na pouhé ohlášení... Stačí jíti na poštu a přijímací koncese jest v kapse. Podobně tomu bude i s koncesemi na pokusné vysílače. Nyní ještě se u ministerstva vnitra shánějí všelijaké doklady o spolehlivosti žadatele a žádost putuje dlouhou cestou přes politické úřady na četnické stanice a zase zpět. A zatím zlá duše, bude-li chtíti vysílání opravdu zneužíti, nepotřebuje žádné koncese a bude statečně vysílati pod značkou třeba cizího státu, a při známé proměnlivosti krátkých vln se žádný signál nedostane k sluchu kontrolní stanice československé...."

Postupné úpravy podmínek

"Povinnosti koncesionáře" platily s malými obměnami jako koncesní podmínky prakticky celé předválečné období.

Výnosem č.j. 60.789/XVIII z roku 1934 byly některé články upraveny. Článek 7 byl doplněn: "Rovněž není dovoleno vysílati vzkazy pro třetí osoby, vyjímajíc že by touto třetí osobou byl koncesovaný vysílací amatér, a že by sdělení pro něho se týkalo radioamatérských pokusů a ladění. Dovoleny jsou však stručné formule, kterými se oba experimentátoři navzájem zdraví, loučí a vyměňují svá pozorování o radioamatérských pokusech a své zkušenosti s nimi, jakož i dotazy na povětrnostní poměry v době pokusů. Vysílání reprodukované hudby k vyzkoušení modulace je dovoleno s podmínkou, že toto vysílání smí trvati nejvýše 5 minut, a že mu bude předcházeti hlášení o vysílání reprodukované hudby k modulačním pokusům."

Článek 9 byl doplněn nařízením, že spojení s čsl. stanicemi se mohlo navazovat jen se stanicemi, jejichž značky byly uveřejněny ve Věstníku MPT. Čl. 10 uvolňoval vysílání mimo povolené stanoviště - v tom případě se značka doplnila třetím písmenem X. Ve článku 11 bylo zpřísněno ustanovení o rušení rozhlasu formulací, že ".. za žádných okolností nesmí být rušen československý rozhlas." Ve čl. 14 se upřesňuje, co se rozumí vysílací stanicí, a umožňuje se vlastnit i více vysílacích a přijímacích zařízení. Při zkušebních vysíláních mimo povolené stanoviště se nařizovalo pokusy předem oznámit na MPT doporučeným dopisem. Věta o telegrafním tajemství byla doplněna formulací, že ".. toto ustanovení neplatí, pokud je zákony pod trestem ustanovena všeobecná povinnost oznamovati určité trestné činy".

Zřejmě hned zpočátku docházelo jednak nedokonalostí tehdejších rozhlasových přijímačů, jednak primitivním zapojením hlavně klíčovacích obvodů tehdejších amatérských vysílačů, k rušení rozhlasu, neboť ještě v témže roce vyšel obsáhlý výnos č.64.208-XVIII ze 14.prosince 1934, adresovaný "P.T. Spolku Čsl. amatéři-vysílači", který rušil bod č.11 koncesních podmínek a nahradil tento bod půlstránkovým textem, upřesňujícím, kdy může koncesovaný radioamatér vysílat. Omezení byla velmi přísná a vysílat se mohlo

  1. "telefonií pouze v době, kdy nevysílá nejbližší (aneb jiná, v místě pravidelně poslouchaná) čs. rozhlasová stanice. Pokud vysílá, pak jen v době od 14.00 do 16.00 hod. a po 22.15 hod. (konec zpráv ČTK).
  2. nemodulovanou telegrafií, pokud vysílá nejbližší rozhl. stanice, pak je možné vysílat vyjímajíc dobu od 11.30 do 13.00 hod a od 18.50 do 22.15 hod.

Podmínkou pro vysílání v době, kdy vysílá nejbližší (aneb v místě obvykle poslouchaná) rozhlasová stanice jest, že majitelé okolních přijímacích stanic nebudou omezováni amatérským vysíláním v poslechu čs. rozhlasových stanic.

Sporné otázky řeší, přihlížeje přitom k místním poměrům, příslušný telegrafní stavební úřad.

Dále nesmí amatérská vysílací stanice vysílati:

  1. ve dnech státního smutku,
  2. v době, kdy nejbližší (aneb v místě obvykle poslouchaná) čs. rozhlasová stanice vysílá:
    1. projevy představitelů státní moci (projevy presidenta republiky, předsedy a členů vlády, vysokých úředníků státních v jejich úřední funkci apod.)
    2. programy mimořádné důležitosti (programy pro svou důležitost vysílané všemi rozhlasovými stanicemi, mezinárodní přenosy a přenosy, vysílané z důvodu mezinárodní zdvořilosti nebo zvyklosti). (Zde vidíte že to, co mnozí pokládali za výmysl totalitních podmínek, platilo již od roku 1934).

O této změně uvědomte všechny své členy, neboť v koncesních listinách nebude zatím poznamenána. ... Upozorněte zároveň své členy na to, že jsme vyzvali služebny pověřené dozorem a kontrolou amatérských vysílacích stanic, aby koncesionářům předepisovaly náhradu za služební cesty a za zvýšení nákladů na kontrolu ve všech případech, kdy nedodržováním koncesní podmínky, neochotou anebo nedostatkem ohledu k ostatní veřejnosti způsobí se státní poštovní a telegrafní správě mimořádná vydání...."

Poslední znění koncesních podmínek vyšlo v roce 1937 bez podstatných změn. Zákaz vysílání a zrušení koncesí přišel prakticky s vyhlášením stanného práva u nás v září a říjnu 1938, bezprostředně po obsazení "Protektorátu Čechy a Morava" vyšla vyhláška o zákazu držení vysílacích zařízení, ta pak byla u jednotlivých radioamatérů zabavena.

Poněkud jiná situace byla na Slovensku, kde pochopitelně protektorátní zákony neplatily; tam bylo naopak po roce 1940 vydáno asi 10-15 koncesí na základě koncesních podmínek, které navrhli tehdejší OK3DG, 3DK a 3ID, a které vydala Slovenská pošta (jejich znění je snad ve slovenském poštovním archivu v Banské Bystrici, ti co slíbili že to zjistí, se více neozvali). Koncese byly vydány hlavně dřívějším slovenským koncesionářům z doby ČSR, a důstojníkům spojovacího vojska s radiotelegrafním výcvikem, kteří vůbec nemuseli skládat zkoušky. Jakmile vypukla rusko-německá válka, byl vydán zákaz vysílání a svá zařízení museli slovenští radioamatéři odevzdat do spojovacího skladu armády, jehož velitelem byl tehdy OK3NZ, Kliment Culen.

V protektorátním Poštovním věstníku Ministerstva dopravy a techniky č. 1/1943 najdeme toto oznámení:

  1. Podle práva platného na území Protektorátu Čechy a Morava, považují se za "radioelektrická vysílací zařízení":
    1. jakékoliv radioelektrické vysílače určené pro provoz;
    2. tytéž radioelektrické vysílače jako pod a) určené k pokusům;
    3. přístroje a zařízení, jimiž se vyvolávají vysokofrekvenční kmity pro měřící účely;
    4. přístroje a zařízení, jimiž se vyvolávají vysokofrekvenční kmity pro účely vyučovací a předváděcí;
    5. přístroje a zařízení, jimiž se vyvolávají vysokofrekvenční kmity pro účely badatelské a živnostenské.
  2. Pokud se vyvolaných vysokofrekvenčních kmitů nepoužívá k dálkovým přenosům toho či onoho druhu, nepovažují se za "radioelektrická vysílací zařízení":
    1. přístroje a zařízení, u nichž vysokofrekvenční kmity vznikají nebo mohou vzniknout mimovolně, jako vedlejší účinek, na př. zvonky,motory, elektrické spotřebiče a domácí přístroje, rtuťové usměrňovače, röntgenové lampy a podobné přístroje a zařízení;
    2. lékařské vysokofrekvenční přístroje pro ošetření lidských nebo zvířecích těl. Používání těchto přístrojů, zařízení a souprav k jakýmkoliv dálkovým přenosům je zakázáno (§§ 1-3 nařízení říšského protektora o nedovolených vysílačích na území Protektorátu Čechy a Morava z 11.října 1939).
  3. Zřízení a provozování "radioelektrických vysílacích zařízení" podléhá koncesi, i když tu není působení na dálku (působení mimo místnost kde jsou zřízena).

Z odstavce 1c) pravděpodobně vyplývá, že pomocné vysílače k měření a zkoušení přijímačů jsou od nynějška podrobeny zvláštnímu povolení, o něž je nutné žádat u ministerstva dopravy. Majetníci p.v., kteří se chtějí zajistiti proti ev. obvinění z nedovoleného používání, učiní dobře, zajistí-li přístroj, na př. vymontováním některé důležité součástky.

Generátory velmi vysokých tónů, u nichž jsou mechanické kmity buzeny vysokofrekvenční energií, pokládají se za radioelektrická zařízení vysílací. Pro zjednodušení administrativy rozhodla poštovní správa, že výroba, prodej a přechovávání generátorů ultrazvuku, jejich zřizování a provoz nepotřebují sice zvláštního povolení, podléhají však ohlašovací povinnosti. Každý, kdo uvedené činnosti provozuje, musí to řádně oznámit příslušnému ředitelství pošt, které mu dá bezplatně příslušné tiskopisy.

V roce 1943 také vyšlo úřední nařízení o úpravách radiopřijímačů, ze kterých byly (u superhetů odstraněním cívky v oscilátoru) "zrušeny rozsahy krátkovlnné u rozhlasových přijímačů". Toto opatření bylo tehdy citováno ve všech denících, a postupně se provádělo v jednotlivých oblastech. Bylo tam též uvedeno, že: ".. v oblastech, kde se příslušné práce již provádějí, není ani radioamatérům dovoleno stavěti přijímače s rozsahem vln krátkých, tím méně ovšem krátkovlnné zařízení do přístrojů úředně opravených vkládati nebo jinak rušiti příslušný zákrok. Přestoupením toho by se každý vystavoval přísnému trestu." Poněvadž úpravy znamenaly časově náročnou práci, kterou bylo podle německých úřadů zapotřebí provést co nejrychleji, byla tehdy vydána s německou důkladností obsáhlá kniha pojednávající o tom, jakým způsobem se u jednotlivých radiopřijímačů úpravy provádějí. Podle ní mohly pak úpravy provádět jen zaučené osoby.

Poválečný vývoj povolovacích podmínek

Hned po válce začala pracovat komise ČAV na návrhu nových povolovacích podmínek. Ty byly zaslány ministerstvu pošt někdy v závěru roku 1945, a návrh požadoval např. "přidělení ... pásma od 110 Mc/s až do nekonečna." Ovšem i v tomto návrhu ještě nalezneme, že telefonie má být povolena "..pouze v pásmu 3.7-4.0 Mc a na frekvencích vyšších než 28 Mc/s po celý den, vyjma dobu od 12.00 do 14.00 a od 18.30 do 22.30 hod." ... Vůbec nesmí koncesionář vysílat "... ve dnech státního smutku, v době kdy obyčejně poslouchaná čs. rozhlasová stanice vysílá projevy představitelů státní moci (presidenta republiky, členů vlády, předsedů sněmoven NS, vysokých státních úředníků a pod.) a v době, kdy se vysílají programy zvláštní důležitosti, zejména takové, které právě pro svou důležitost jsou vysílány všemi československými rozhlasovými stanicemi."

1946 -

Po válce nebylo radioamatérům dovoleno vysílat ihned - sice se pod značkami prakticky radioamatérskými ozvali okamžitě po osvobození, když jejich vysílače nahrazovaly zničené telegrafní spoje, a s jejich pomocí se předávaly telegramy, ale teprve od 5.května 1946 bylo povoleno osmnácti radioamatérům z Čech a Moravy, kteří byli v době Protektorátu persekuováni, navazovat radioamatérská spojení; nejznámějšími z nich byli Ing Schäferling, OK1AA, a Vladimír Kott, OK1FF. V podstatě platily "staré" předválečné koncesní podmínky, ovšem uvolněna byla jen pásma 1.8-2.0 Mc/s, 28.0-30.0 Mc/s - obě jen pro telegrafní provoz, a dále pásma 56.0-58.5, 58.5-60.0, 112-118, 224-230, 408-420, 2.300-2.450, 5.250-5.650, 10.000-10.500 a 21.000-22.000 Mc/s jak pro telegrafní, tak telefonický provoz, a to s příkonem 50 W. Toto ustanovení bylo zveřejněno pouze v radioamatérském tisku, a to v časopise "Krátké vlny" č. 6 z roku 1946 jako tzv. "Zatímní koncesní podmínky pro vysílací radioelektrickou stanici pokusnou". Jsou zajímavé několika věcmi: předně nebyly vůbec zveřejněny ve VMP, a pak - v podtitulu jsou datovány "březen 1945", což je zřejmá chyba.

Z dalších zajímavostí je možné uvést to, že sice uvádí existenci tříd A, B a C, ale .. "prozatím je dovoleno vysílání jen ve třídě B a C. Zařazení provede místě příslušná služebna kontrolní služby radioelektrické s přihlédnutím k návrhu ČAV...". Koncesionáři třídy C mohli vysílat pouze telefonií a modulovanou telegrafií v pásmu 56 až 60 Mc/s a nemodulovanou telegrafií v pásmech 1,8 - 2,0 Mc/s a 56 - 60 Mc/s s výkonem 5 W, a měli povoleno pouze vysílače řízené krystalem nebo ECO. V dalším obsahuje i většinu ustanovení z těch, která budou uvedena dále.

Ve VMP 32/1946 vyšlo ustanovení č.j. C/6 5332-0:29782 z 21.6.1946, že volací značky OK2BA, 1CB, 2AH,2HL, 1RX, 1RO, 2KE, 2GU, 1PP, 2LS, 1YB, 2SL, 1PZ, 2CP, 1BT, 1JV (tzn. značky radioamatérů kteří za okupace zahynuli či byli zavražděni) nebudou na věčnou paměť obsazovány (což vydrželo bohužel jen do 50. let).

V srpnu 1946 byly schváleny stanovy spolku ČAV, a téměř současně ve VMP č. 45/1946 vycházejí prvé poválečné koncesní podmínky:

  1. Koncesionář je povinen zachovávati ustanovení zákona o telegrafech č. 60/1923 a prováděcího nařízení č. 82/1925, jakož i všechny předpisy vydané ministerstvem pošt pro koncesionáře ... a musí se řídit předpisy všeobecného řádu radiokomunikací, pokud platí pro amatérské vysílací stanice.
  2. Vysílací radioelektrickou stanici pokusnou se rozumí souhrn zařízení potřebných k tomu, aby bylo lze v rozsahu povolených pásem konat pokusná vysílání. Uvažuje již o více vysílačích (".. pokud nemůže pro pokusy prováděné v mezích koncesních podmínek vystačit z technických příčin (vlnový rozsah, vysílací výkon apod.) s přístrojem jediným."), jejich počet, popis a "blokový zapojovací vzor obsahující elektronkové obsazení.." bylo povinností nahlásit místně příslušné služebně KSR (kontrolní služba radiokomunikační - ty byly zřízeny podle ustanovení č. 277 VMP 45/1946, nebo snad ještě lépe obnoveny - jak píše OK1YG, poprvé se o této instituci zmiňuje již předválečný výnos MPT č.j. 904-Pp-I-1935, tehdy s názvem kontrolní služba radioelektrická) dvojmo, jedno vyhotovení se koncesionáři potvrzené vrátilo. Změny na vysílacím zařízení prováděné bylo též nutné ohlašovat.

Byly stanoveny tři třídy - A, B a C, začátečníci byli automaticky zařazeni do třídy C, teprve 6 měsíců po propůjčení koncese bylo možné přeřazení do třídy B. Tuto lhůtu bylo možné zkrátit v případech koncesionářů, jimž byla koncese v roce 1938 zrušena. Zařazení do vyšších tříd se provádělo " .. s přihlédnutím k návrhu spolku Českoslovenští amatéři vysílači (ČAV) nebo Spolku slovenských krátkovlnných amatérů (SSKA)". Pro jednotlivé třídy byly stanoveny výkonové limity 100, 50 a 5 W, přičemž současně ztrátový výkon všech elektronek koncového stupně nesměl příslušný výkon přesáhnout. Ve třídě C byly povoleny jen vysílače řízené krystalem nebo ECO.

Povolená pásma pro třídu A (provoz A1): 1,75-2,0 Mc/s, 3,50-3,635 a 3,685-3,95 Mc/s, 7,0-7,3 Mc/s, 14,0 -14,4 Mc/s,28-30 Mc/s a dále tzv. ultrakrátkovlnná frekvenční pásma 56-60 Mc/s, 112-118 Mc/s, 224-230 Mc/s, 408-420 Mc/s, a pásma 2300-2450, 5250 -5650, 10000-10500 a 21000-22000 Mc/s. (provoz A2 a A3): všechna pásma UKV jako u provozu A1 a 3,85-3,95 Mc/s, 14,15-14,25 Mc a 29-30 Mc/s.

Třída B měla povolen fone provoz jen na UKV a 3,85-3,95 Mc/s, telegrafní (A1) pak na pásmech jako třída A. Třída C fone provoz jen na VKV a telegrafii v pásmech 1,75-2 Mc/s a 3,5-3,65 Mc/s.

Každá stanice musela být dále vybavena

  1. vlnoměrem s přesností 0,1%,
  2. monitorem, který slouží ku stálé kontrole tónu vysílače a na němž koncesionář stále sleduje vysílání.

Tyto dva přístroje mohly být spojeny do jednoho celku, a poštovní správa byla oprávněna přezkoušet přesnost na náklad koncesionáře.

Z technických podmínek lze jmenovat zákaz napájení anod střídavým proudem neusměrněným nebo nedostatečně filtrovaným, tón nesměl být horší než T7 a modulace střídavým proudem přesahovat 5%. Zkušební vysílání k ladění, k měření, neutralizaci ap. nutno prováděti jen na umělou (nevyzařující) antenu.

Další ustanovení měla podobné znění, jako poslední předválečné podmínky, vysílání již nebylo časově omezeno, ale nesmělo se vysílat v době státního smutku, při projevech nejvyšších představitelů státní moci a v době vysílání programů zvláštní důležitosti přenášených všemi čs rozhlasovými stanicemi.

V § 14 se říká, že vysíláním nesmí být rušeny jiné radioelektrické služby, nejbližší nebo v místě obvyklé poslouchané čs rozhlasové stanice. Dojde-li k rušení, je koncesionář vysílací stanice povinen zastaviti vysílání, nebo postarat se o to, aby rušení bylo odstraněno, ovšem na jeho náklad.

Pracovat se smělo jen s těmi vysílacími stanicemi, které byly koncesované - o stanicích nekoncesovaných měl povinnost každý koncesionář ihned informovat KSR. Propůjčení koncese bylo oznamováno ve VMP a ve spolkovém časopise ČAV (SSKA). Propůjčení koncese bylo vázáno na členství ve spolku ČAV nebo SSKA. "Koncesionář je povinen oznámit podrobné údaje o vysílacích stanicích, o nichž se domnívá že vysílají bez náležité koncese.... které používají krycích volacích značek cizích, ačkoliv lze předpokládat že se nacházejí na území Československé republiky, jakož i všechna jiná pozorování...".

Byl definován obsah spojení na "..sdělení týkající se prováděných pokusů, popř. na poznámky osobní povahy, o kterých se podle jejich nepatrného významu nedalo předpokládat, že by jejich doprava byla svěřena veřejné telegrafní (telefonní) službě". Bylo možno vysílat pro vyzkoušení modulace reprodukovanou hudbu po dobu nepřesahující 5 minut, a to jen v jedné relaci.

Předepsán byl přesný deník podle vzoru vydaného ČAV (SSKA) a schváleného Ministerstvem pošt. Jeho stránky musely být předem strojově číslovány, v pevné vazbě, a listy nesměly být vyjímány. Zapisoval se podstatný záznam o obsahu přijatých a vyslaných sdělení. Všechny zápisy musely být prováděny během pokusů nebo nejpozději po jejich ukončení. Telegrafní tajemství muselo být zachováváno, ale jak se zde praví: "... toto ustanovení neplatí, pokud je zákony pod trestem stanovena všeobecná povinnost oznamovat určité trestní činy (např. podle zákona na ochranu republiky)". Vysílání mimo povolené stanoviště bylo povoleno, ale každý takový případ musel být oznámen KSR.

Koncesionář je povinen v rámci branné výchovy spolupracovat s orgány vojenské správy a říditi se v tomto směru příslušnými pokyny. Musí být kdykoliv k dispozici státní správě, a to podle pokynů ministerstva pošt...

Dále se hovoří o možnosti zprostředkovávat zprávy při živelních pohromách ap., a nejnižší sankcí při porušení podmínek bylo zastavení činnosti na určitou dobu, dále zrušení koncese a event. trestní stíhání podle zákonných ustanovení.

VMP 13/1947 upravuje znění podmínek z roku 1946 tak, že povoluje FM provoz na kmitočtech 58,5-60 Mc/s, 115-118 Mc/s a 227-230 Mc/s při maximálním rozkmitu 15 kc/s, a rozšiřují fone provoz v pásmu 80 m pro třídy A a B na 3,685-3,95 Mc/s.

Další změna vyšla ve VMP 60/1947 a určila, že od 1.1.1948 při vysílání mimo stálé stanoviště se volací značka doplňuje lomítkem a číslicí označující oblast, odkud dočasně vysílá (tzn. /1 pro Čechy, /2 pro Moravu, /3 pro Slovensko).

Další změna, týkající se klubových stanic, byla vydána pod č.j. C/6 5330-O:69840 dne 15.12.1947. Určovala, že u volacích značek klubových stanic, které se již tehdy vydávaly třípísmenné, se prvé písmeno mění na O. (OKxO..). Toto ustanovení však vyšlo pouze v Oběžníku ředitelství pošt a zmiňuje se o něm oznámení o změně volacích značek těchto stanic, které bylo ve Věstníku publikováno.

Poslední změna byla uvedena ve VMP 27/1948, kterým se rozšiřuje fone provoz v pásmu 10 m na 28,3-30 MHz.

1949-

V roce 1949 byly ve VMP č. 5/1949 otištěny nové, modernizované "Koncesní podmínky pro vysílací radioelektrické stanice pokusné", a současně zrušena platnost stávajících z roku 1946 včetně všech dodatků. I tyto ještě hovoří o povinnosti dodržování ustanovení zákona o telegrafech z 23.3.1923, a z počátku tohoto pojednání zmiňovaného vládního nařízení č. 82/1925 ".. jakož i všech předpisů vydané ministerstvem pošt pro koncesionáře ... a musí se řídit předpisy mezinárodními pro amatérské vysílací stanice." Ty však nebyly blíže definovány. V podstatě se však jednalo jen o úpravu stávajících podmínek, kde k podstatným změnám došlo jen v oblasti kmitočtových přídělů, a zmiňuji se pouze o změnách.

Byly stanoveny 3 třídy - A, B a C, začátečníci byli automaticky zařazeni do třídy C; po uplynutí jednoho roku byli automaticky (pokud nebyl podán od ČAV návrh na prodloužení nebo zkrácení lhůty) přeřazeni do třídy B. Do třídy A přešel koncesionář po tříleté praxi ve třídě B, pokud navázal každoročně alespoň 300 spojení s cizími stanicemi, nebo spojení méně, ale s 50 nebo více zeměmi. Dále se zde vyžadovala znalost vysílat i přijímat morse značky rychlostí 90 zn/min. Žádost se zasílala prostřednictvím ČAV, rozhodovala místně příslušná služebna KSR, a zařazování bylo zveřejňováno ve spolkovém časopise ČAV. Jednotlivé třídy měly povoleno 10 - 50 - 100 W, ve třídě C mohly být používány jen vysílače řízené krystalem nebo ECO. Koncesionáři třídy A mohli v pásmu 14 Mc/s zvýšit příkon až na 150 W.

Povolená pásma - pro CW (A1) třída A: 1,75-2.0 Mc/s, 3.5-3.635 a 3.685-3.95 Mc/s, 7.0-7.3 Mc/s, 14.0-14.4 MC/s, 28-29.7 Mc/s (poprvé omezení pod 30 MHz) a dále tzv. ultrakrátkovlnná frekvenční pásma 50-54 Mc/s dočasně, 144-150 Mc/s z toho 146-150 dočasně), 220-225 Mc/s dočasně, 420-460 Mc/s spolu s leteckou navigací, která nesměla být rušena, a pásma 1215-1300, 2300-2450, 3300-3500 (dočasně), 5650-5850, 10000-10500 a 21000-22000 Mc/s.

Pro provoz A2 a A3 (modul. telegrafie a fonie) 3.685-3.95 Mc/s, 7.1-7.3, 14.15-14.25, 28.2-29.7 Mc/s a na všech UKV pásmech.

Třída B měla povolená pásma stejná, ovšem třída C jen A1 provoz na 1.75-2.0 a 3.5-3.635 Mc/s, A2 a A3 provoz na UKV pásmech stejných, jako třída A.

Pobočky ČAV mohly zřizovat klubové stanice určené pro výchovu členů za vedení odpovědného instruktora jmenovaného ústředím ČAV, který měl sám koncesi. Propůjčení koncese i u jednotlivců bylo vázáno na členství v ČAV. Poštovní správa a RKÚ mohly kdykoliv zařízení prohlédnout a přezkoušet na náklad koncesionáře. Pracovat se smělo jen s těmi vysílacími stanicemi, které byly koncesované - o stanicích nekoncesovaných měl povinnost každý koncesionář ihned informovat KSR. Propůjčení koncese bylo ještě oznamováno ve VMP a ve spolkovém časopise ČAV.

Předepsán byl přesný deník, jehož stránky musely být předem strojově číslovány, v pevné vazbě a listy nesměly být vyjímány. Zapisoval se celý přijatý text, a podstatný obsah vyslaných sdělení. Telegrafní tajemství muselo být zachováváno, ale jak se zde praví: "... toto ustanovení neplatí, pokud je zákony pod trestem stanovena všeobecná povinnost oznamovat určité trestné činy (např. podle zákona na ochranu lidově-demokratické republiky)". Vysílání mimo povolené stanoviště bylo povoleno, ale každý takový případ musel být oznámen KSR.

Závěrečná ustanovení jsou vážná hlavně sankcemi, a byl v nich již znatelný vliv bezpečnostních orgánů a celkové tehdejší politické situace:
(26) Koncesionář je povinen v rámci branné výchovy spolupracovat s orgány vojenské správy a říditi se v tomto směru příslušnými pokyny. Musí být kdykoliv k dispozici státní správě, a to podle pokynů ministerstva pošt po příp. ministerstva vnitra... (dále se hovoří o možnosti zprostředkovávat zprávy při živelních pohromách ap).
(28) Porušení koncesních podmínek má za následek zastavení činnosti vysílací radioelektrické stanice pokusné na určitou dobu nebo zrušení koncese, nehledě k event. trestnímu stíhání podle příslušných zákonných ustanovení.
(29) Koncesionář je povinen předložiti prohlášení dvou fysických osob, které se zaručují, že koncesionář nezneužije nebo neumožní zneužití své vysílací stanice k protistátní činnosti; v prohlášení musí být uvedena i osobní data těchto osob.

Toto poslední ustanovení znamenalo významný úbytek koncesionářů u nás, a není divu. V tehdejší vypjaté situaci počínající "špionomanie" nebylo radno nastavovat krk do oprátky, obzvláště ne za "podezřelá" individua bavící se vysíláním.... Radioamatérům, kteří toto prohlášení do určeného data nepředložili, byla pozastavena činnost, a později o koncesi přišli.

Asi od poloviny roku 1949 dochází k podstatné změně v obsahu VMP, ze kterého se stává v podstatě politický bulletin, a přestávají se zveřejňovat nejen nové volací značky, ale též změny v koncesních podmínkách. Tento stav pak trval celých 30 let až do roku 1979.

V roce 1950 náhle vychází podmínky nové, které byly zveřejněny pouze v časopise Krátké vlny 1/1950, v některých odstavcích se podstatně liší od těch, které byly zveřejněny ve VMP 5/1949. Největší změnou bylo nové rozdělení krátkovlnných radioamatérských pásem podle konference v Atlantic City (i když zprvu jen teoretické - změna měla být ohlášena až ve zprávách OK1CAV, do té doby platila stávající tabulka kmitočtů. O počátku platnosti změn není dostupný doklad.), jejichž rozsah byl tento:
1,8 - 2,0 Mc/s jen nemodulovanou telegrafií všechny třídy,
3,5 - 3,8 Mc/s, (A2 a A3 jen třídy B a A) A1 všechny třídy,
7,0 - 7,15 Mc/s, třída A a B A1, třída A i A2 a A3,
14,0 - 14,35 Mc/s, třída A a B A1, třída A i A2 a A3,
21,0 - 21,45 Mc/s, třídy A a B všemi druhy provozu,
28,0 až 29,7 Mc/s - třídy A a B všemi druhy provozu.

V oblasti VKV nedošlo ke změnám. V technické oblasti je zřetelný průlom do zaběhnutých zvyklostí. Např. "..Rozdělení jednotlivých pásem.. provede ČAV se souhlasem RKÚ", nepřímo byl povolen provoz FM a SSB na KV pásmech zněním odstavce o modulaci a event. i provoz dálnopisem: telefonií omezuje na +- 5 kc/s. Připouští se zde též úzkopásmová frekvenční modulace s maximálním pásmem +- 7,5 kc/s a amplitudová modulace s potlačenou nosnou vlnou a jedním postranním pásmem. ... RKÚ může koncesionáři uděliti mimořádné povolení k provádění pokusů s jinými druhy vysílání na základě zvláštní oddůvodněné žádosti, podané prostřednictvím a s vyjádřením ČAV." Také již nebyl určen druh oscilátoru, pouze jeho kmitočtová stabilita. To vše byl na tehdejší dobu nesporně ohromný pokrok.

Poprvé se zde objevuje zmínka o příslušnosti k ROH v § 14: "Ústředí a odbočky ČAV, dále zájmové kroužky ČAV při závodních skupinách ROH mohou zřizovat koncesované vysílací stanice pokusné pro společnou výchovu svých členů a to za vedení odpovědného instruktora jehož jmenuje ústředí ČAV Nekoncesovaní operátoři smějí provozovat kolektivní stanici pouze telegraficky na pásmu 160 metrů a všemi druhy vysílání na pásmech od 50 Mc/s výše..." I zde je ještě obsaženo ustanovení §26 zmíněné u předchozího znění podmínek z roku 1949. Závěrečná poznámka je až dosud neobvyklá: "Tyto koncesní podmínky nabývají platnosti uveřejněním v časopise Krátké vlny".

Vlastní koncesní podmínky (ty předchozí) byly zřejmě často překračovány, neboť, jak uvádí v komentáři k novým konces. podmínkám známý Jan Šíma, OK1JX, v témže čísle KV:.. "každá stanice musí být opatřena nějakým zařízením pro řízení výkonu, neboť musí odpadnout příkony 50 nebo 100W při osmdesátkových spojeních na druhý kraj města... Povšimli jste si jistě toho, že tresty za vysílání v době rozhlasových přenosů projevů nejvyšších představitelů státu byly zvýšeny z původně jednoho měsíce na tři. Přenosem ve smyslu podmínek však není opakovaný přenos ze zvukového záznamu, ani úryvky projevů přinášené v rozhlasových novinách. Pronáší-li s. Zápotocký ohlášený oficiální projev ve své funkci předsedy vlády, platí zákaz vysílaní; hovoří-li o své nové knize, zákaz neplatí. Přenosem obzvláštního významu však může být i vysílání zápasů čs. národního mužstva na mistrovství světa v ledním hockeyi. Snad největším darem amatérům je ustanovení, že vysíláním nesmí být rušen poslech na přijímačích dobré kvality. Zůstane tedy odrušování stařičkých dvoulampovek nadále věcí naší dobré vůle..." V závěru se konstatuje, že se jedná o opravdu moderní koncesní podmínky, že při jednání o nich kompetentní orgány měly velké pochopení pro potřeby amatérů (poprvé byl dokonce opuštěn i pro nás dnes archaický způsob vyjadřování úřední češtiny), což je nesporné.

1951-1954

V roce 1950 ještě vyšel nový zákon č. 72/1950 Sb. o telekomunikacích a vládní nařízení č. 73/1950 o povolování telekomunikačních zařízení. Tam se v § 10 odst. 3 píše, že pokusných a amatérských uděluje ministerstvo národní bezpečnosti nebo orgány jím pověřené v dohodě s ministerstvem národní obrany... (tedy již nikoliv orgány ministerstva pošt), v dalších odstavcích je určeno že ... pokusné a amatérské vysílací radioelektrické stanice smějí obsluhovat jen českoslovenští občané kteří obdrželi příslušné vysvědčení od ministerstva národní bezpečnosti nebo orgánů jím pověřených.

Závěrečné ustanovení pak říká, že ".. podrobnější předpisy.. vydá.. ministerstvo národní bezpečnosti, pokud jde o vysílací radioelektrické stanice pokusné a amatérské".

Byla též zrušena platnost vl. nař. 82/1925 a nařízeno provedení obsažených nařízení ministrům.

Ministerstvo pošt ale na radioamatéry pamatovalo, a tak zaslalo např. 25.května 1950 ústředí ČAV upozornění na mezinárodní změny v morseově abecedě s platností od 1.7.1950, kde se - m.j. - "mezera mezi dvěma slovy má se příště rovnat sedmi (nikoliv jako dosud pěti) tečkám"...

Radioamatérů se svým obsahem však týkala velmi přísná ustanovení trestních zákonů č 86/50 a 88/50 Sb. V prvém je obsažen §122 se zněním:

  1. Kdo bez povolení
    1. vyrobí, sobě nebo někomu jinému opatří, nebo přechovává radioelektrickou vysílací stanici nebo soubor podstatných součástek určených k sestavení takové stanice, nebo
    2. takové stanice používá, bude potrestát odnětím svobody až na 2 léta.
  2. Odnětím svobody na 1 rok až 5 let bude pachatel potrestán
    1. dopustí-li se činu uvedeného v odstavci 1 za zvýšeného ohrožení vlasti, nebo
    2. je-li tu jiná zvláště přitěžující okolnost.

K vůli tomuto paragrafu bylo např. vyšetřováno mnoho radioamatérů - posluchačů ČVUT v Poděbradech v roce 1957, neboť tam, vzhledem k profesnímu zaměření, dělalo mnoho studentů pokusy s "vysílačkami" od audionů s utaženou zpětnou vazbou a uhlíkovým mikrofonem v anteně, až po jednoduché jednoelektronkové k dorozumívání se "z pokoje do pokoje" na koleji. Děkan fakulty, RNDr Forejt (ex OK1RV), pak dal odborný posudek, že "vysílaček bylo možné použít i na přenosy na větší vzdálenosti" - naštěstí (díky amnestii) nedošlo u žádného z vyšetřovaných k sankcím.

Druhý pak měl obecnější znění a dotýkal se radioamatérů přímo:

§131. Rušení rozhlasového příjmu

Kdo, ač k tomu byl úředně vyzván, neodstraní nebo nedovolí odstranit příčinu, která způsobuje že jeho zařízení neúměrně ruší rozhlasový nebo jiný radioelektrický příjem, nebo je neopatří odrušovacím zařízením, bude potrestán pokutou do 25.000 Kčs nebo odnětím svobody až na 1 měsíc.

Komentář k zákonu o telekomunikacích vyšel vzápětí v časopise Krátké vlny č. 12/1950, kde se říká ".. pokud jde o povolování koncesí ke zřízení a provozování vysílacích radioelektrických stanic pokusných a amatérských, byla působnost přenesena na Radiokomunikační kontrolní úřad v Praze... takové povolení lze udělit především složkám masových organizací a výjimečně jejich jednotlivým členům. Žadatelé o koncesi... podají žádost se všemi příslušnými doklady prostřednictvím ROH - odbor ČAV, Radiokomunikačnímu kontrolnímu úřadu v Praze.... Jednotlivci předloží dva dotazníky .... a potvrzení masové organizace, že žadatel odpovídá ustanovení §10 pokud jde o zapojení se do budovatelského úsilí...."

Činnost samostatného spolku ČAV byla (přes ustavení akčního výboru který pracoval i tam) v podstatě nežádoucí, a tak se radioamatérské vysílání a ČAV dostalo v polovině roku 1950 pod "křídla" tehdejší odborové organizace, a spolek ČAV byl zrušen k 1.lednu 1951.

Podmínky vydané v roce 1950 byly zřejmě ještě velmi liberální, k prvé jejich změně došlo k 1.1.1951, a změna se týkala jen již citovaného §14. Protože nebyl dostatek koncesionářů, kteří by vedli kroužky při ROH, mohl se stát odpovědným operatérem i RO operátor, který s úspěchem absolvoval zkoušku pro amatéry-vysílače (viz noticka v KV 1/1951). Mnoho koncesionářů, kterým byla koncese odebrána, se takto mohlo vrátit k vysílání.

V roce 1951 byly vydány koncesní podmínky nové, které platily od 1.4.1951. Ty se mi nepodařilo sehnat, neboť časopisy (KV a od roku 1952 AR) se přestaly touto tematikou zabývat. Období 1951-1954 musíme bohužel přeskočit. Podle některých pamětníků byly tehdy podmínky rozesílány spolu s koncesní listinou, a později, pro vydání nových koncesních listin, od MV bylo povinností je spolu se starou koncesní listinou odevzdat. Proto se nezachovaly. V archivu MV není k dispozici materiál z prvého roku existence Ministrestva národní bezpečnosti, a pokud by měl někdo možnost podmínky platné v tomto přechodném období získat, budu za doplnění informací velmi vděčen.

Díky OK1GS jsem však získal unikátní tajný výnos ze srpna 1951, kterým se zakazuje radioamatérům písemná korespondence se zahraničním a uveřejňování adres.

Působnost v odborové organizaci neměla dlouhého trvání; již v roce 1951 po vzoru ruského DOSAAFu vzniká u nás organizace SVAZARM, kam postupně přecházejí tzv. "branné sporty", mezi jinými také radioamatéři. V tomto mezidobí je pravděpodobně také zrušeno Ministerstvo národní bezpečnosti a vydávání koncesí přechází pod Ministerstvo vnitra. To vydalo 12. října 1953 vyhlášku č. 324 "O přechovávání vysílacích stanic", kterou se přísně zakazuje byť i přechovávání vysílacích stanic soukromým osobám, pokud k tomu nemají zvláštní povolení RKÚ (Radiokomunikační kontrolní úřad).

1954-

Od 1.července 1954 platily povolovací podmínky, které již vydalo MV. Administrativu kolem vysílacích stanic převzal RKÚ. Hned v prvním článku je možné si povšimnout "posunu hodnot" - prvořadě mohly povolení k provozu amatérské vysílací stanice získat organizace Svazarmu. "Individuální povolení lze propůjčit plnoletým členům Svazarmu v případě, že se zvýšenou měrou zasluhují při budování socialismu a pracují aktivně ve Svazarmu". Teprve na dalším místě byla povinnost prokázat odbornou kvalifikaci. Pro žádost o koncesi byly vydány formuláře, bylo nutné je doplnit vyplněným dotazníkem a podrobným životopisem. I zde ještě bylo nutné předkládat potvrzení dvou osob o spolehlivosti žadatele.

V článku III o zkouškách se dozvíme, že při zkouškách se hodnotí:

  1. politická vyspělost,
  2. znalost základů radiotechniky,
  3. znalost provozu amatérské vysílací stanice
  4. znalost předpisů.

Pro hodnocení politické vyspělosti byly rozhodující znalosti základů marxismu-leninismu a znalost současné politické a hospodářské situace podle zpráv v denním tisku.

Zkouška z radiotechniky byla náročná, stejně jako z provozu - byla předepsána rychlost 80 zn/min při pětimístných skupinách, i otevřený text.

V písemnostech u deníku je již vypuštěna povinnost zapisovat vysílaný text, a u příjmu se mohl zapisovat jen "podstatný přijatý obsah spojení mimo běžných formálních frází". V kolektivních stanicích bylo nutné psát jméno operatéra i jméno ZO nebo PO, pod jehož dozorem se vysílalo. Při zápisu strojem bylo povoleno tyto listy vést jako přílohu k deníku. Předepsáno bylo předkládání blokových zapojení vysílačů s uvedením předepsaných údajů, jako jsou typy elektronek, anodové napětí, max. příkon, druh provozu.

Zákaz vysílání byl

  1. pro dny státního smutku, a
  2. v době oficielních projevů ... nebo kdy čs. rozhlas vysílá usnesení strany a vlády.

Písmeno b) bylo ještě v době do vydání dalšího znění povol. podmínek zrušeno.

Článek VI hovořil o náplni provozu. Na začátku a konci každého spojení byla povinnost dát vlastní značku, při delším spojení každých 5-10 minut. Bylo zakázáno vysílat zprávy "jejichž obsah je předmětem státního, hospodářského nebo služebního tajemství, jakož i zprávy a pořady, které mají povahu rozhlasového vysílání. Držitel povolení může protistanici při vysílání sdělit svoje jméno a stanoviště vysílače pouze podle jména okresu, ze kterého vysílá trvale nebo přechodně. Stejná ustanovení platí pro výměnu QSL lístků. Při vysílání od 28 MHz výše v terénu uvede číslo nebo název koty jako QTH." Dále se zde upřesňovaly podmínky při provádění spojovacích služeb.

V článku VII jsou definovány třídy A, B, C. Třídu B bylo možné získat po roce ve třídě C, pokud operátor složil zkoušky radiotelegrafisty I. nebo II. třídy. Třída A se dávala jen vyjímečně, po třech letech ve třídě B - bylo k tomu nutné předložit doporučení Ústředního radioklubu Svazarmu a vysvědčení radiotelegrafisty I. třídy. Povolené příkony pro jednotlivé třídy byly 150-50-10 W. Každá kolektivní stanice musela mít samostatné zařízení pro třídu C. Třída C měla povolen jen CW provoz na 160 a 80 m, třída B CW i fone provoz na všech pásmech vyjma 14 MHz, kde bylo možné pracovat jen CW - fone úsek 14.1-14.4 MHz byl vyhražen jen pro třídu A; kupodivu operátoři třídy A měli již tehdy povolen i SSB provoz!

Pokud se kmitočtů týká, v podstatě se již objevují čísla, která známe ze současných podmínek. 1.75-2.0 MHz, ale jen CW, na 80 fone až od 3.65 MHz *), 40 m ještě v rozsahu 7.0-7.3 MHz a také pásmo 20 m končilo na 14.4 MHz. Pásmo 15 m má rozdělení 21.1-21.25 CW, 21.25-21.4 MHz CW i fone. Jako fone povolen na všech pásmech i F3 provoz. Všechny třídy pak v rámci svého povoleného příkonu mohly používat i VKV pásma 85.5-87 MHz, 144-150 MHz *), 220-225 MHz *), 420-460, 1215-1300, 2300-2450, 3300-3500, 5650-5850 MHz, 10.0-10.5 a 21.0-22.0 GHz. Na základě žádosti podané prostřednictvím ÚRK (Ústřední radioklub Svazarmu) bylo možné mimořádné povolení k pokusům s jinými druhy vysílání (nespecifikováno).

U údajů označených *) došlo ke změně k 15.3.1959, a to: fone provoz na 80 m povolen již od 3.6 MHz, pásmo 2 m omezeno na 144-146 MHz, a k uvedenému datu bylo též zrušeno pásmo 220 MHz.

Kdo odcházel z místa trvalého bydliště na dobu delší než 3 měsíce, musel odevzdat povolovací listinu i vysílací zařízení jinému koncesionáři nebo RKÚ. Při vycestování do zahraničí na dobu delší než 1 měsíc musel odevzdat povolovací listinu, kterou nebylo možné brát do zahraniční vůbec, na RKÚ.. Kdo pozbyl licenci, musel zařízení předat do úschovy nebo prodat jinému koncesionáři v průběhu jednoho roku, jinak bylo předáno do vlastnictví ÚRK nebo KRK (Ústřední radioklub, krajský radioklub Svazarmu).

Někdy v začátku roku 1960 bylo oficiálně oznámeno, že ustanovení o udávání bydliště na QSL lístcích se netýká posluchačů - ti mohli od té doby udávat na QSL lístku plnou adresu (tím byl úspěšně ukončen můj tehdejší několik let trvající spor jako posluchače s ÚRK).

1961-

Další znění povolovacích podmínek bylo platné od 1.5.1961, a příliš se od předchozích nelišilo. Povolení se vydávalo na 3 roky. Byly zavedeny tzv. "Technické záznamy", což byl samostatný sešit jako další povinná písemnost u každé stanice, ty měly "... mimo jiné sloužiti k hodnocení držitele povolení při podávání žádosti o zařazení do vyšší operátorské třídy." Do deníku bylo nařízeno zapisovat "..zásadně každé vlastní volání, i když nebylo navázáno spojení (CQ a podobně)". Byla povinnost uschovávat deník pod dobu 10 let od posledního zápisu. Nepřímo bylo zakázáno zasílat QSL direct ustanovením, že "Agendu staničních lístků (QSL) provádí Ústřední radioklub ČSSR v Praze". Na to pak doplatily některé stanice, jejichž QSL byly poštou zadrženy, nebo jejichž adresy se objevily v mezinárodním callbooku.

I když ustanovení o vedení technických záznamů mnohým méně "papírově zdatným" amatérům nebylo po chuti, v té době, kdy se přeci jen ještě experimentovalo daleko více, než nyní, v době, kdy vysílače a mnohdy i části přijímačů byly u většiny amatérů "homemade" nebo se různě upravovaly inkurantní vojenské přístroje, mělo své opodstatnění. Pro mne např. znamenalo, že mohu i dnes ještě kdykoliv zhotovit repliku svého tehdejšího zařízení, které mám, včetně výkresů a hlavně - byl to začátek mého dnešního ohromného souboru kopií článků z oblasti radioamatérské vysílací, přijímací i měřící techniky, součástkové základny a nejrůznějších zapojení, který by jinak stěží vznikl.

Pokud se týká tříd, stále existovaly třídy A-B-C, stále byly limitovány příkonem na anodách všech elektronek koncového stupně ve výši 200 (tedy zvýšení z předchozích 150) - 50 - 10 W a s ustanovením, že v koncovém stupni nesmí být použito elektronek, jejichž anodová ztráta je neúměrně vyšší než odpovídá jednotlivým třídám. Vysílače třídy A a B musely být upraveny tak, aby se dal výkon podle potřeby snížit. Na druhé straně již byla brána v úvahu realita a ".. držitelům třídy A může být mimořádně na doporučení Ústředního kontrolního sboru povolen příkon až do 1 kW." Třída B již měla povolen i fone provoz v pásmu 14 MHz, toto pásmo končilo na 14350 kHz, a pásmo 7 MHz bylo omezeno na 7.0 - 7.1 MHz, což platí doposud, také rozsah pásma 21 MHz byl upraven do dnešní podoby, jen s výjimkou, že fone provoz začínal až na 21 250 kHz. Pásmo 160 m mělo povoleno kmitočtový rozsah 1750-1950 kHz - jen CW a výkon do 10 W pro všechny třídy. V oblasti VKV došlo k dalšímu omezení pásma 430 MHz na 430-440 MHz, bylo zrušeno pásmo 3 GHz a 5 GHz omezeno na 5650-5800 MHz.

Navíc, mimo tříd A-B-C, byla vydávána tzv. "omezená povolení ke zřízení a provozu vysílacích stanic pro práci na amatérských pásmech nad 144 MHz", tedy koncese platné jen pro VKV. (Tito koncesionáři byli odlišeni třípísmennou volačkou začínající písmenem V, U. Původně písmeno V dostávali VKV koncesionáři jednotlivci, U kolektivní stanice a značka Vxx byla změněna na Wxx u jednotlivců, kteří si dodatečně svou VKV koncesi rozšířili na KV pásma).

Aby nedocházelo při zjištění nedostatků orgány kontrolní odposlechové služby k odebírání koncesí nebo k jiným jen stěží vratným excesům ze strany povolovacího orgánu, byla ustavena preventivní kontrolní služba ze strany radioamatérů, a byly také zřízeny stanice kontrolní služby, které mohly vysílat na radioamatérských pásmech s jednopísmenným suffixem a navazovat spojení s radioamatéry, aby je upozornily na technické nedostatky, což povolovací podmínky upravovaly v článku XI. :

".. Právo a povinnost kontroly radioamatérských stanic mají i orgány organizace sdružující radioamatéry....Pokyny oprávněných kontrolních orgánů organizace sdružující radioamatéry jsou pro držitele povolení stejně závazné, jako pokyny povolovacího orgánu. Na zjištěné závady mohou být československé radioamatérské vysílací stanice upozorněny přímo při provozu prostřednictvím vysílacích stanic kontrolní služby. Tato služba používá volací značky složené ze skupiny OK, čísla a jednoho dalšího písmene (např. OK1A). Držitelé povolení jsou povinni na požádání stanice kontrolní služby vejít s takovou stanicí ve styk, uposlechnout a řídit se pokyny této stanice a předanou zprávu zaznamenat ve staničním deníku."

Při porušení povol. podmínek byly sankce: napomenutí - zastavení činnosti na určitou dobu - přeřazení do nižší oper. třídy - odejmutí povolení.

Rozhodnutí kontrolní služby byla poplatná pochopitelně i tehdejšímu technickému vybavení jejích stanic - já sám jsem např. měl krátkodobě zastavenu činnost proto, že jsem údajně pracoval "pod pásmem" 80 m - bylo to ale na 3501.0 kHz, a v té době dokonce ještě pode mnou - také v pásmu - pracovala další cizí stanice asi na 3500.5 kHz. V přijímači jsem měl hranice pásma "hlídány" normálovým krystalem. To jsem kontrolní stanici také odpověděl, načež došlo od povol. orgánu "zastavení činnosti", neboť jsem jednak "neuposlechl výzvy", protože jsem vysílal dál, jednak kontrolní stanici oznámil že "mám Xtal, což není ve schváleném blokovém schematu vysílací stanice...". Vysvětlujte ale, že se jednalo o přijímač! Kontrolním stanicím byly z ÚRK zakoupeny a přiděleny japonské přijímače, ovšem bez CW filtrů, takže každý CW signál bylo možné na stupnici odečíst z obou stran nosné...

Tyto povolovací podmínky mají ještě jednu pozoruhodnost: jsou nejobsáhlejší ze všech, neboť mají 30 stran formátu A6.

1968 -

Další podmínky byly vydány v roce 1967 a začátek platnosti stanoven na 1.1.1968. Je na nich již zřetelně znát zlepšování celkového společenského klimatu té doby, a znamenaly velký průlom do charakteru dříve velmi omezovaného vydávání individuálních povolení.

Na rozdíl od předchozích již formulují v úvodních odstavcích i účel amatérských vysílacích stanic, které
- slouží sebevzdělání, vzájemnému sdělování, technickému studiu a sportovní činnosti radioamatérů,
- nesmí být (ani činnost s nimi spojená) zdrojem peněžitých nebo jiných zisků,
- nezahrnují zařízení k přenosu dat (!!) obrazu nebo dálkovému ovládání různých zařízení (modelů letadel, lodí ap).

V §3 se říká, že povolení lze vydat

  1. jednotlivcům - občanům ČSSR starším 18 let, kteří jsou členy Svazarmu, prokáží svou odbornou způsobilost, občanskou bezúhonnost a přiměřené všeobecné vzdělání,
  2. kolektivům - organizacím Svazarmu, a (dokonce!)
  3. cizím státním příslušníkům za podmínek vzájemnosti.

Další paragraf říká, že na vydání povolení není právní nárok, vydání může být odmítnuto a vydané povolení kdykoliv zrušeno. Povolovacím orgánem se staly kontrolní služby radiokomunikační (KSR) krajských správ SNB, MV vydávalo povolení jen pro cizince. Také způsobilost se již ověřovala zkouškou, kde na prvém místě nefigurovala politická vyspělost, ale "..přiměřené všeobecné vzdělání žadatele", a od zkoušek mohlo být upuštěno, jestliže žadatel doložil žádost doklady prokazujícími požadované znalosti.

Pokud se týká technických podmínek, byly výkonové limity pro jednotlivé třídy zvýšeny na 25 - 75 a pro třídu A (po třech letech ve třídě B a navázání 1.500 spojení) 300 W. Dalším významným pokrokem bylo, že již bylo možné udávat svou plnou adresu. V technických podmínkách bylo přímo uvedeno, že je ".. zakázáno přímé klíčování oscilátoru, pokud není klíčován ještě další stupeň." V principu to sice říkaly již i předchozí povol. podmínky, ale ne takto jednoznačně. Telegrafní vysílače se houfně předělávaly na tzv. diferenciální klíčování. Všichni radioamatéři s povolením platným jen pro VKV byli převedeni do třídy C a byly zrušeny všechny do té doby povolené zvýšené příkony. O toto povolení bylo třeba znovu požádat. Na zvláštní žádost byl též povolován provoz RTTY, fone provoz na 40 m byl od 7040 kHz, na 15 m od 21150 kHz (předtím 7050, 21250 kHz).

Při zániku povolení byla povinnost zařízení předat jinému koncesionáři, nebo je rozebrat na součástky.

Vydáním těchto podmínek bylo také umožněno vydávat Oddělení radiotechnické přípravy a sportu ÚV Svazarmu tzv. OL koncese - to byla povolení platná pro mládež od 15 do 18 let, která umožňovala vysílat s příkonem 10 W telegraficky na 1750-1950 kHz a všemi druhy provozu na kmitočtech 145.0-145.85 MHz. Jejich volací znaky začínaly OL, číslice byla určena krajem stálého QTH.

Tyto podmínky "vydržely" až do roku 1979, kdy ve Věstníku FMS č. 7/1979 vyšel výnos č.j. 2700/1979-R/1 ze dne 22.1.1971 nazvaný "Předpis o zřizování, provozování a přechovávání amatérských rádiových stanic", a tamtéž i "Povolovací podmínky pro zřizování, provozování a přechovávání amatérských rádiových stanic" jako příloha k opatření č.30/1979 VFMS. Platnost obou byla stanovena od 1.4.1979.

1979-

Po dlouhých letech byly v roce 1979 opět vydány povolovací podmínky Ministerstvem spojů. V "Předpisu o zřizování..." byly jednak podmínky toho, co říká jejich název, ale i stanovení povolovacích orgánů a postupu při žádostech o povolení a prodlužování, zatímco "Povolovací podmínky..." již stanovovaly jen povinnosti držitelů povolení (obdobně, jako tomu bylo u předválečných). Oba tyto předpisy vykazují také podstatně vyšší "štábní kulturu", než tomu bylo u předchozích povolovacích podmínek vydávaných MV.

Předpis o zřizování... též podrobně vymezoval jednotlivé pojmy, k čemu amatérské stanice slouží, stanovil, že jejich provoz nesmí být zdrojem neoprávněného majetkového prospěchu. Do samostatné kategorie zařadil i "Amatérské přijímací rádiové stanice" pro držitele osvědčení "Rádiový posluchač". Povolení (vyjma RP) začaly vydávat Správy radiokomunikací. I když povolení pro jednotlivce bylo stále vázáno na členství ve Svazarmu a "prokazování kladného postoje k budování socialismu" (a nedeklarovaným, ale v praxi vyžadovaným a nezbytným kladným posudkem OS SNB), bylo již pro většinu občanů v této době získání koncese ve srovnání s léty 1950-1965 téměř bezproblémové. Legalizace do té doby automaticky odebíraných koncesí v případě emigrace našich občanů byla zapracována do bodu h) §11: Platnost povolení zaniká nezákonným opuštěním republiky. § 16-19 určuje jednotlivé typy osvědčení k provozu (kolektivní, pro mládež, pro branné sporty, přijímací), které mohly vydávat orgány Svazarmu. To byl opět velký pokrok, neboť takové osvědčení opravňovalo nejen provozovat, ale i přechovávat příslušné zařízení. U kolektivních stanic však ještě bylo vázáno na předchozí vydání "Povolení..". Povolení již také mohly získat organizace "... zajišťující výzkum...prodej a předvádění amatérských stanic.". Poprvé se zde stanoví i povinnost pro výrobce, dovozce a prodejce, že stanice musí vyhovovat parametrům stanoveným FMS.

Vlastní povolovací podmínky již nenařizovaly vedení technického deníku. Operatéři byli rozděleni do tříd A - B - C - D, přičemž třída D opravňovala pouze k provozu na VKV pásmech s výkonem 25 W (poprvé je zde limitován výkon vysílačů!) při max. 40 W příkonu, ale všemi druhy provozu (A1, A3 včetně modifikací SSB, A5, F3, F5, RTTY), třída C provoz na 1750-1950, 3520-3600 a 28100-28200 kHz jen CW a s výkonem 25 W (nejvýše 40 W příkon), a také na VKV pásmech všemi druhy provozu. Třída B výkon 100 W (150 W příkon), třída A 300 W výkon (max 500 W příkon), obě třídy všechna pásma a všechny druhy provozu. Ovšem pro pásmo 160 m byl stanoven pro všechny třídy nejvyšší výkon 10 W. Držitelé třídy A mohli požádat o povolení zvýšeného výkonu. Na druhé straně povolovací orgán mohl dočasně nebo trvale v jednotlivých případech omezit povolený výkon.

Bylo povoleno vysílat zprávy jako technicko-provozní údaje zúčastněných stanic, údaje o slyšitelnosti, o provozu, technice a šíření vln a počasí, osobní údaje. Zakázáno bylo vysílat zprávy týkající se předmětu státního, hospodářského. a služebního tajemství, pořady reklamní a rozhlasové povahy, neslušné a vulgární výrazy včetně takových zkratek a kódů, dvojsmyslné zprávy či zprávy skrytého obsahu, zprávy pro třetí osoby a od třetích osob, zprávy sledující neoprávněný hmotný prospěch, a vysílat bez uvedení totožnosti (volacích znaků).

I zde ještě bylo nařízeno vést deník a zapisovat např." .. volané značky stanic i když nebylo spojení navázáno". Ovšem byly zde již výjimky jak pro zápisy, tak pro vlastní provoz při závodech a soutěžích. O provoz "mobil" bylo nutno zvláště žádat, o provoz "portable" jen při provozu delší, než 3 měsíce. Podrobně bylo definovány technické podmínky kmitočtové stability pro různé výkonové kategorie a také technické limity pro jednotlivé druhy provozu. Pokud nastalo provozem nějaké rušení jiných služeb, měl majitel povolení povinnost takovéto narušení ohlásit příslušné pobočce Inspektorátu radiokomunikací.

Povolovací podmínky též nařizovaly, že pro účely kontrol musí mít každý ještě další antenní konektor (toto ustanovení bylo a je často kritizováno, ale uvědomíme-li si jak, široký byl tehdy sortiment nejrůznějších konektorů od inkurantních po nejrůznější radio-radarové, obvykle ruské provenience - vždyť jen ty známé tvaru PL519 měly tři druhy závitů - hrubý a jemný witworth a metrický - docela je chápu). Vedoucí operatéři kolektivních stanic byli povinni vést seznamy operatérů registrované povolovacím orgánem.

Pokud se povolených kmitočtů týká, nově bylo povoleno pracovat i SSB a SSTV (A5) provozem na 160 m mezi 1820-1950 kHz, na 80 m totéž od 3.6 MHz, a byly vymezeny úseky pro RTTY provoz na jednotlivých KV pásmech od 80 m výše. U VKV pásem došlo ke změně v pásmu 20 GHz - nově 24000-24050 MHz, od 430 MHz výše na všech pásmech byla amatérská služba sekundární, což platilo i pro pásmo 160 m. Ještě v jednom byly tyto povolovací podmínky unikátní. Jejich návrh byl opět po dlouhé době dán ještě před jejich podepsáním k diskuzi radioamatérům. Dnes již nemohu říci, v čem byl na základě připomínek původní návrh změněn, ale je třeba i tuto skutečnost zaregistrovat, tehdejší ministr spojů byl radioamatérům nakloněn a často navštěvoval i jejich akce.

Krátce po vydání těchto povolovacích podmínek pak vyšla příloha k opatření č.195/1979 VFMS platná od 1.11.1979, která přesně definovala požadavky ke zkouškám platné od RP přes jednotlivé třídy SO a koncesionáře.

Přesto, že se jednalo o podmínky po dlouhých letech velmi tolerantní, pokulhávaly za vývojem v okolním světě, neboť tam nabral technický rozvoj i v oblasti radioamatérského provozu značné obrátky, hlavně pokud se týká digitálních druhů provozu. V roce 1981 byl podepsán výnos FMS 16968/81-R platný od 1.1.1982, kterým se tabulka kmitočtových pásem podmínek z roku 1979 doplňuje o KV pásma 10100-10150 kHz A1 a 10140-10150 kHz RTTY, v oblasti VKV o pásma 24,050-24,250 GHz, dále 47,000-47,200, 75,500-76,000, 142-144 a 248-250 GHz. Všechna tato pásma v kategorii sekundární služba. Výnos byl oficiálně zveřejněn až ve Věstníku FMS č.3 v lednu 1982.

Následovalo uvolnění dalších WARC pásem výnosem FMS 12980/86-R/3 uveřejněným ve Věstníku FMS č. 29-30/1986, který tabulku pásem rozšířil a upravil s platností od 1.1.1987 o 18,068-18,168 MHz a 24,890-24,990 MHz pro A1, A3 a A5 provoz, pásmo 5 GHz se rozšířilo na 5650-5850 MHz a u pásma 160 m došlo k posunu povolených kmitočtů na 1,810-2,000 MHz (fone 1,850-2,000 MHz).

Další významnou změnu přinesl výnos FMS 9078/91 ze 6.11.1991, kterým se za určitých podmínek povoloval provoz v pásmu 50-52 MHz.

1992-

Následuje 23.červen 1992. Toho dne byla předložena k podpisu a 24.června 1992 podepsána Vyhláška FMS o povolování amatérských vysílacích rádiových stanic, která vstoupila v platnost 1.7.1992. Zdaleka to ovšem neznamenalo návrat k před a poválečným praktikám. Např. vydávané volací značky patřily málem mezi utajované skutečnosti, a jejich přehled neměl ani ČRK.

Povolovací podmínky byly vydány jako příloha k opatření č.173/1992 Věstníku Spojů, a měly hned v úvodním paragrafu ustanovení o povinnosti držitele povolení seznámit všechny osoby, "... které přicházely se stanicí do styku" s jejich obsahem. To platilo - podle dotazu, který byl tehdy učiněn, hlavně o příslušnících rodiny (možnost uvedení do provozu za nepřítomnosti držitele povolení ap).

Poprvé po dlouhých letech není vydání povolení omezeno na určitou skupinu osob, není předepsáno žádné členství v organizaci sdružující radioamatéry.

Celkově bylo ustanovení jednotlivých paragrafů nezvykle stručné. Podstatně se zvýšily povolené výkony: pro třídy A, B, C a D to bylo 750, 300, 100 a 100 W (třída D byla pro koncesionáře bez povinnosti prokazovat znalost morse značek, prakticky jen na VKV pásma). Používání výkonu nad 300 W však muselo být povolovacímu orgánu oznámeno. Poprvé se v těchto podmínkách již hovoří o držitelích povolení CEPT.

V povolovacích podmínkách nebyli již zmíněni posluchači (jsou to podmínky pro .. vysílací.. stanice). Za dozoru mohly vysílací stanice obsluhovat ve třídě C nebo D i ..na dobu maximálně dvou let začínající operátoři od 10 let. Za jejich provoz odpovídal držitel povolení a předem musel být takový provoz ohlášen. Podobně mohli stanice obsluhovat i koncesionáři jiných států, spolu se jménem byli povinni udávat i svou domácí značku.

Do kmitočtových tabulek byla již zapracována pásma 10, 18 a 24 MHz, třída C měla povolen i provoz digitálními druhy provozu, a na krátkých vlnách dokonce fone provoz mezi 3700 až 3770 kHz a 21350-21450 kHz, telegrafní provoz pak v celém pásmu 160 m, na 80 m od 3520 do 3600 Khz a 3700-3770, v celém pásmu 10 MHz, a na DX pásmech dále mezi 21100-21150 a 28100-28190 kHz. Byl povolen provoz PR do rychlosti 9600 Bd, RTTY a SSTV bez zvláštního povolení, stejně jako provoz /p a /m..

Vysílače pro ROB (ARDF) mohly provozovat i osoby poučené držitelem povolení, držitel povolení však za jejich provoz odpovídal.

Staniční deník byl nutný, ale již vůbec nebylo předepsáno zapisovat obsah spojení, pouze datum, pásmo, čas a značku protistanice (při vysílání /p i umístění stanice). Rok po posledním zápisu bylo možné deník zlikvidovat. O provozu v pásmu 50 MHz se podmínky nezmiňují - výnos FMS ze 6.11.1991 však zůstal v platnosti, a kdo chtěl na tomto pásmu vysílat, musel žádat o zvláštní povolení.

2000 -

V červnu roku 2000 vyšel nový telekomunikační zákon a k němu řada navazujících vyhlášek - mimo jiné také Vyhláška MDS č. 201/2000 Sb. ze dne 30.6.2000 o technických a provozních podmínkách amatérské radiokomunikační služby. Obsahuje de facto povolovací podmínky v současné době platné, a přesto, že jejich znění bylo až nevybíravým způsobem napadáno, znamenají i proti velmi liberálním podmínkám z roku 1992 další uvolnění a dále rozšiřují možnosti práce hlavně pro začátečníky.


Tímto uzavíráme vyprávění o vývoji povolovacích podmínek v OK. Poněvadž neexistují prakticky žádné doklady z poválečné doby o jménech vedoucích představitelů radioamatérských organizací (naposled jsou známi funkcionáři "akčních výborů" z roku 1948/49), vyzývám všechny, kdo mohou zaplnit tato bílá místa, aby se přihlásili a jména tehdejších náčelníků ÚRK a jejich tajemníků - pokud možno s uvedením let, kdy tam působili, mi sdělili na adresu "ok2qx at micronic.cz". To pochopitelně platí i o další problematice, která se váže k historii radioamatérského vysílání u nás, příp. na Slovensku.

© OK2QX, 2002