Přeskočit na obsah

Anketa

Nový web se mi líbí:

Ohlédnutí za vznikem Českého radioklubu

I když od bouřlivých událostí po listopadu 1989 uplynulo hodně času, realita nás leckdy nutí vracet se k některým okamžikům minulosti. Zjišťujeme, že děje, které proběhly před necelým dvacetiletím, již přešly do historie, mnoho mladších radioamatérů o nich neví prakticky nic, a nemohou tak porozumět okolnostem, které nás ovlivňují dodnes. Zkusme tedy vznikající mezery v historické paměti zaplnit.


Prvou organizací radioamatérů u nás byl Československý radioklub, který si dne 2. dubna 1924 ustavili zájemci o rozhlas, a kde příznivci vysílání tvořili menšinu. Menšinové postavení jim neumožňovalo získávat podporu pro jejich potřeby, proto bylo v roce 1928 založeno samostatné Sdružení krátkovlnných experimentátorů československých (SKEČ), a druhá část amatérů si roku 1929 uvnitř Čs. radioklubu vytvořila sekci Krátkovlnní amatéři českoslovenští (KVAČ). Po dlouhém názorovém kvasu se 23. března 1932 sdružení spojila pod názvem Českoslovenští amatéři vysílači (ČAV). Na počátku německé okupace byl ČAV zrušen, zatímco na Slovensku, byť ani tam se tehdy nesmělo vysílat, byl 9. 11. 1940 ustaven Spolek slovenských krátkovlnných amatérov (SSKA). Po válce byl dne 6. 8. 1945 ČAV uznán jako organizace již existující. V roce 1948 se ČAV a SSKA spojily na slučovacím sjezdu v Nitře. V dubnu 1950 bylo na sjezdu ve Sliači rozhodnuto o začlenění amatérů do ROH. V listopadu 1951 se radioamatéři ze zákona stali kolektivním členem Svazu pro spolupráci s armádou (Svazarm), v roce 1953 se členství ve Svazarmu změnilo na individuální.

Do roku 1989 byli tedy radioamatéři povinně organizováni ve Svazarmu, který byl vystavěn podle vzoru sovětské organizace DOSAAF. Sdružoval zájmové činnosti, které byly využitelné pro vojenské účely, typicky střelectví, motorismus, letectví atp. Držení radioamatérské koncese (stejně tak i licence motoristického závodníka, pilota atp.) bylo celou dobu vyhrazeno členům Svazarmu a vydání koncese i její prodloužení bylo podmíněno doporučením Svazarmu. Členství tedy bylo povinné.

Byť se konkrétní uspořádání v čase měnilo, do listopadového období vstoupil Svazarm v organizačním uspořádání, v němž nosnou kostrou byla soustava tzv. územních organizací - základních organizací, okresních výborů, krajských výborů, českého a slovenského ústředního výboru a ústředního výboru. Na ně byly navěšeny tzv. "orgány odborného řízení" zastupující jednotlivé zájmové činnosti, které však ve skutečnosti nic neřídily, protože měly postavení výhradně poradních orgánů územní organizace Svazarmu příslušného stupně, a podle poslední verze stanov spolu dokonce ani neměly vertikálně vůbec komunikovat. Odborné řízení bylo tedy maximálně roztříštěno a důsledně kontrolováno územními orgány.

Tomu odpovídaly i hospodářské vztahy. Právní subjektivitu (tzn. i právo vlastnit majetek) měly jen některé územní orgány, rozhodně ne ty odborné. Radioklub ve Svazarmu byl nezbytně součástí nějaké základní organizace, a jen ta byla vlastníkem všeho majetku, byť si ho třeba členové radioklubu vytvořili sami. Byla to také ZO Svazarmu a ne radioklub, kdo rozhodoval o všem, i když se to třeba týkalo jenom radioamatérů. Světlou výjimkou byly tzv. "jednoúčelové ZO Svazarmu", kde radioklub a ZO Svazarmu byly totéž. Však také Svazarm, jehož idolem byl "branně všestranný svazarmovec", viděl jednoúčelové ZO moc nerad… Svazarm měl v té době přes milion členů, přímo ze státního rozpočtu odebíral kolem půl miliardy korun, další peníze přitékaly z rozpočtů měst a obcí a dalších zdrojů.

Dle pamětníků v okamžiku, kdy byl po válce slučován ČAV se slovenskou organizací, neměl žádný kloudný majetek, snad vysílač a pár korun z příspěvků, o časopis Krátké vlny byl později okraden, přičemž je otázka, zda šlo o ekonomické aktivum, protože byl členskou službou. Podobně při zasouvání radioamatérů do ROH a později do Svazarmu. Lze tedy konstatovat, že si radioamatéři do Svazarmu žádný majetek nepřinesli.

Z toho všeho plyne jedno podstatné: v listopadu roku 1989 neexistovalo cokoli, co by se dalo nazvat "organizace radioamatérů", protože radioamatérské organizační struktury byly cíleně rozmělněny a zbaveny rozhodovacích a řídících pravomocí. Stejně neexistoval žádný majetek ve vlastnictví radioamatérské organizace a neexistoval ani majetek historický. Majetek ve Svazarmu byl "radioamatérský" jen podle poslání, nikoli ve smyslu vlastnickém: všechen vlastnily územní orgány. Platila dokonce směrnice, která zakazovala převádět vysílací techniku z úrovně okresu níže. Pokud měl nějaký radioklub Otavu, Boubín apod., zpravidla to vlastnil OV Svazarmu, který to "svěřil do správy" ZO Svazarmu, a kdyby radioklub náhodou "zlobil", radiostanice mu mohla být pohodlně odebrána.

Na listopadové události reagovali představitelé radioamatérů docela rychle. Tehdejší ústřední rada radioamatérství se poprvé po listopadu sešla 4. prosince 1989. Typický obrázek té doby: přišel i místopředseda ÚV Svazarmu, pojednou v civilu, bez obvyklé plukovnické uniformy, a zatímco nervózně rozkládal, že "dosud jsme dělali i chyby, ale teď už je dělat nebudeme", pod okny procházel průvod studentů a skandoval mu k tomu "Rudé právo lže"… Rada svolala do Prahy celostátní konferenci radioamatérů na 19. leden 1990. Konference se měli zúčastnit delegáti po jednom volení shromážděními radioamatérů z každého okresu. Na to zareagovali představitelé radioamatérů v ČR a SR, když delegáty zvolené v každé z republik svolali a řešili s nimi další osudy národních rad radioamatérství. V ČR se zdařil jen kompromis - tehdejší česká rada radioamatérství toužila zůstat ve funkci do konce volebního období a nově zvolená reprezentace s ní měla jen spolupracovat, v SR však byla slovenská rada odvolána a úplně nově zvolena. Celostátní konference pak český kompromis rychle napravila - delegáti z ČR českou radu odvolali, stejně tak byla odvolána rada ústřední.

Výsledkem celostátní konference byla volba přípravného výboru, který měl pracovat k obnovení radioamatérské organizace, k tomu, aby se Svazarm přetvořil v konfederativní společenství zájmových organizací, a do změny stanov plnit funkci ústřední rady radioamatérství. O tom, zda radioamatéři v takto pozměněném Svazarmu setrvají, měl definitivně rozhodnout po roce svolaný sjezd.

Toto řešení bylo samozřejmě kompromisem, mělo však velmi dobrý důvod: jak srdce života radioamatérského spolku, tj. QSL službu a Radioamatérský zpravodaj, tak i všechnu techniku pro radioamatéry a v podstatě i koncese radioklubů držel v rukách Svazarm a jeho vojenské velení. Vedle toho Svazarm za dlouhá léta nashromáždil ze státních dotací, jichž dosáhl též jménem radioamatérů, spousty majetku, a ani ten nebyl důvod ponechat generálům. Kdyby v ten okamžik radioamatéři Svazarm opustili, vše by na dlouhou dobu zůstalo v rukách generality a dobře jí pomohlo ve snahách zachovat Svazarm jako unitární vojáckou organizaci s dosavadní, byť kamuflovanou, politickou orientací.

Tyto snahy svazarmovské generality byly naprosto zřejmé a silně poznamenaly prvé měsíce roku 1990. Když bylo jasné, že rozdělení na svazy je nevyhnutelné, silou mocí usilovala o zachování rezidua Svazarmu, jemuž by zůstala nástupnická práva a majetek. Ještě v březnu bylo navrhováno, aby si Svazarm zachoval název a symboliku s odůvodněním, že je na skladu dopisních papírů a propagačních předmětů za 11 milionů. Předseda ÚV, dřívější první zástupce náčelníka generálního štábu ČSLA, s vážnou tváří znovu kandidoval na předsedu s odůvodněním, že i švédský spolek amatérských letců má přeci v čele generála. Na připomínku, že členové si přejí konfederaci, reagoval: "Konfederaci si dělejte s kým chcete, s námi ji dělat nebudete." Dožadoval se uskutečnění v minulých podmínkách plánované cesty do Sýrie na setkání "představitelů bratrských branných organizací". Vydavatelská práva k časopisu Amatérské rádio byla z ÚV Svazarmu převedena na armádní vydavatelství Naše vojsko. V předtuše dělení majetku byly v budově ÚV Svazarmu jeho placenými zaměstnanci "vygenerovány" hned tři nové vojácké členské svazy. Společným dopisem, ve kterém se předsedové všech tří ÚV, svazarmovští důstojníci, oháněli masarykovskými tradicemi, byly okresní aparáty vyzvány k budování Asociace víceúčelových ZO, která měla paralyzovat budování nové organizační struktury, a stát se oním vytouženým reziduem Svazarmu, které na sebe strhne nástupnická práva. S týmž cílem začala všude po republice vznikat lokální sdružení technických sportů. Ještě v dubnu byly probíhající sjezdy Svazarmu torpédovány prosazením starého principu "krajských delegací", dle nějž byli delegáti v sálech rozsazeni po krajích, ne podle příslušnosti ke svazům, a jejich koordinace tak byla omezena.

Tomuto řádění učinil alespoň částečně konec celostátní sjezd Svazarmu, který se sešel v dubnu 1990 ve Zlíně. Jednání vůbec nebylo jednoduché. V březnu a dubnu 1990, kdy byli delegáti sjezdu voleni, byli zejména v menších městech a obcích lidé ještě ustrašení, mnohde i zastrašení. Nepřehlédnutelnou část delegátů tvořili příslušníci placeného aparátu Svazarmu a důstojníci. Síly zastánců starých i nových pořádků byly téměř vyrovnané.

Přesto sjezd převzal některá rozhodnutí dříve přijatá českým sjezdem v Jindřichově Hradci: organizace přijala nový název - Sdružení technických sportů a činností (STSČ) - a nové stanovy, podle nichž se STSČ stalo federativním sdružením sportovních svazů. Zásadním na zlínském sjezdu bylo i rozhodnutí o majetku: součástí stanov se stalo pravidlo, že majetek, který dosud užívaly členské svazy, se stává jejich vlastnictvím, a majetek, který dosud užívaly základní organizace, se stává jejich vlastnictvím. Majetek, který nebude možno rozdělit podle těchto pravidel, bude rozdělen dohodou členských svazů.

Bouřlivá byla hlavně volba prezidenta STSČ: kandidovali dva důstojníci ze starého vedení (předseda a místopředseda ÚV) a dva civilové, prezident elektroniků a prezident leteckých modelářů. V prvém kole odpadl místopředseda a elektronik, ve druhém zvítězil modelář. Rozhodující vliv vojácké kliky tak definitivně skončil. Vláda následně uznala STSČ za pokračovatele Svazarmu.

Zlínský sjezd odstranil mnoho překážek na cestě ke svrchované radioamatérské organizaci. Z beztvarého tělesa Svazarmu se - vedle dalších - vydělily Československý a Český radioklub s právní subjektivitou odvozenou od STSČ. Místní radiokluby získaly majetek, který užívaly, do vlastnictví, což ovšem bezkonfliktně proběhlo jen tehdy, pokud šlo o tzv. jednoúčelové ZO, nebo tam, kde byli rozumní lidé. Byly však i případy, kdy radiokluby setrvaly v různých AVZO, "branných svazech", "sdruženích technických sportů" atp. buď proto, že naletěly, nebo proto, že by přišly o svůj majetek. Dodnes ČRK dostává zoufalé dopisy, jak ten který radioklub uvízlý v některém svazarmovském reliktu byl vyhozen ze své klubovny na dlažbu, aby "zastřešující" spolek mohl pronajmout lukrativní nemovitost.

Předlistopadový aparát Svazarmu byl lenivý a snažil se, aby se o pořízený majetek nemusel starat. Obvykle ho proto předával do správy nějaké ZO Svazarmu. Díky rozhodnutí zlínského sjezdu pak spousta ústředně pořízeného majetku přešla nenávratně různým ZO Svazarmu. Aparát řídící radioamatéry byl navíc lenivý i potud, že ústředně nevznikala žádná radioamatérská střediska, všechny dotace byly prohnány prakticky do spotřeby (ono to mělo i různé "výhody"). Zatímco jiné svazy měly spousty nemovitostí (střelnice, auto- a motodromy, letiště a kdeco jiného), radioamatéři neměli nic hodnotnějšího, natož nemovitosti.

Teprve zlínským rozhodnutím začalo vznikat cosi, co lze nazvat "radioamatérský majetek". Avšak - pomineme-li jednotlivé členské radiokluby - ani ČSRK, ani ČRK z titulu prvních dvou bodů delimitačních zásad prakticky nic významného nezískal: pár obstarožních radiostanic a nějaké zásoby výrobků Elektroniky nebo z dovozu, v jádru spotřební materiál, avšak nic opravdu hodnotného. Za cenu velmi urputného zápasu byl sice vybojován alespoň "bránický zámeček", ten však propadl restituci. Až uplatněním posledního bodu zlínského usnesení, dělením zbytkového (žádnému svazu a žádné ZO nepatřícího) majetku Svazarmu přišel ČRK ke svým finančním reservám a nemovitostem.

Ač by se zdálo, že většiny žádoucího bylo dosaženo, dobrá rozhodnutí bylo nutno teprve uvést do života: usnesení o majetku vytvořila právní titul, ten však bylo třeba naplnit uzavřením nesčetných hospodářských smluv mezi STSČ, svazy a ZO. Díky tomu se rozsáhlý placený aparát netenčil zdaleka tak rychle, jak bylo žádoucí, a zejména tak rychle neslábl jeho vliv. Tím spíše, že nové vedení STSČ záhy zjistilo, že bez správního a administrativního zázemí se neobejde. Dlouhé boje byly sváděny, aby se STSČ smířilo s myšlenkou, že nebudou zachovány krajské a okresní výbory s placeným aparátem. Část aparátu neustále obcházela představitele svazů a přesvědčovala je, jaký to nastane ráj, až oni budou svazům obhospodařovat majetek, takže svazy se nebudou muset o nic starat, a vůbec nejlépe, když se žádný majetek ani dělit nebude. I kdyby se na takový koncept přistoupilo, těžko ho uskutečnit s lidmi, kteří se za celý život naučili jen cestě mezi svazarmovským a stranickým sekretariátem, tam s informacemi, zpátky s příkazy… Byl to vlastně až pád federace, který způsobil, že aparát byl zredukován na míru nezbytně nutnou.

Vedle existenčních zájmů aparátu se prosazovaly zcela nové zájmy plynoucí z nových možností při hospodaření s rozsáhlým majetkem STSČ a při jeho delimitaci a privatizaci. Občas se dály velmi zvláštní věci. Například nově zvolený president federálního STSČ pár týdnů po zvolení bez jakéhokoli rozumného zdůvodnění odstoupil a presidiem STSČ byl na jeho místo zvolen představitel společnosti elektroniků, dříve pracovník aparátu ÚV KSČ. Také v čele českého STSČ stanul představitel společnosti elektroniků.

Případem pro dobu typickým byly osudy "bránického zámečku". Jde o reprezentativní vilu, bývalý formanský hostinec na velkém pozemku ve Vlnité ulici č. 33 v pražském Bráníku, která dlouhá léta sloužila jako radioamatérské ústředí (de facto: Svazarm tak cíleně vytěsnil ústředí radioamatérů z Václavského náměstí na tehdejší periferii). Koncem osmdesátých let patřila ĆÚV Svazarmu a sídlilo v ní ústředí českých radioamatérů a elektroniků. Federální složky ji už opustily a přesídlily do nové budovy ÚV Svazarmu Na strži.

Vedení ČSRK i ČRK u vědomí, že neexistuje nic jiného, o co by se ve smyslu zlínských usnesení mohla ucházet jako o nemovitost dosud užívanou členským svazem STSČ, napnula k jejímu získání všechny páky. Narazila přitom samozřejmě na shodné zájmy elektroniků. A aby toho nebylo málo, o zámeček projevil zájem také ředitel "jistého" podniku ÚV Svazarmu - jak se proslechlo, byl "ochoten" za něj zaplatit "až dva miliony" (zámeček byl prý nedlouho na to restituenty prodán za 30 milionů). Asi nepřekvapí, že vedení STSČ nejevilo známky toho, že by mu prodej byl proti mysli, přinejmenším nový prezident STSČ se na písemné dotazy prezidenta ČSRK v této věci neobtěžoval ani odpovědět. Přípravný výbor ČSRK proto v srpnu 1990 vydal generální stížnost, s níž se obrátil na vládu, parlament, KC OF a jiná tehdy významná místa včetně medií. Specificky též na tehdejšího federálního ministra práce a sociálních věcí, v jehož týmu radioamatéři působili na přelomu let 1989/1990 při pomoci Rumunsku. Představitelé ČSRK byli přijati na předsednictvu vlády, a odtud jdoucí intervence pak rozhodování delimitačních komisí STSČ přechýlila ve prospěch radioamatérů.

Vila však bohužel byla v minulosti Svazarmem půjčena radioamatérům z režimem nakradeného majetku. Bývalí majitelé o ni přišli, když si při násilném znárodnění své vlastní živnosti dovolili ukrýt část svých vlastních zásob: následovaly dlouholeté exemplární tresty a konfiskace majetku. Restituční zákon pak otevřel cestu k jejímu oprávněnému znovuzískání: české STSČ jim ji vydalo krátce před tím, než měla být účetně převedena radioamatérům.

Nebyli to jen radioamatéři, kdo zjistil, že v činnosti STSČ té doby přetrvávala rezidua svazarmovštiny. Původně s tím asi všechny svazy nepočítaly, přesto se však nakonec všechny registrovaly jako samostatná sdružení, svrchované právnické osoby oprávněné v plném rozsahu o sobě rozhodovat a jednat svým jménem, aniž by přitom zrušily členství v STSČ.

Český radioklub byl registrován 10. května 1990. 26.června 1990 měl ustavující sjezd, zvolil definitivní vedení a činnost jeho přípravného výboru skončila. Československý radioklub byl registrován počátkem roku 1992, také jeho přípravný výbor ukončil činnost a bylo ustaveno definitivní vedení. Po formální stránce se tím vznikající radioamatérská organizace stala naprosto samostatnou. Rozbíhající se delimitace majetku STSČ slibovala, že statutární samostatnost se změní i v samostatnost faktickou.

Se svrchovaností všech svazů se federální i české STSČ fakticky stala konfederacemi. Když se v prosinci 1990 konal sjezd českého STSČ, bylo dobře znát, jak velmi od dubna narostlo představitelům svazů sebevědomí a současně i nechuť k převládajícím praktikám starého aparátu a nového vedení. Pracovníci aparátu na kandidátkách všelijakých branných svazů a lokálních sdružení technických sportů bojovali o místa v pracovních orgánech sjezdu jako o život, bylo jim to však pramálo platné, protože pak museli jen přihlížet, jak se delegáti svazů v poklidu dohodli na stanovách, které konfederativní princip plně potvrdily.

Ve vedení českého STSČ stojí rada, v níž je každý svaz zastoupen jedním reprezentantem bez ohledu na počet členů. Ke změně stanov je zapotřebí souhlasu všech členských svazů. Tím je zabráněno přehlasovávání slabších svazů silnějšími a v chodu organizace je takřka podmínkou konsensuální rozhodování. Během několika dalších let se českému STSČ podařilo vtisknout podobu, o jaké se na počátku roku 1990 uvažovalo: podobu servisního centra, které nad svazy nemá jakoukoli svrchovanost, je jimi společně řízeno, spravuje zbytky společného majetku, vykonává akcionářská práva v podniku Sazka a vede jednání s orgány státu o věcech společného zájmu svazů bez toho, že by svazy nemohly navenek jednat o svých zájmech specifických. Nepřekvapí, že v takovémto STSČ přestaly být členy svazy typu AVZO, sdružení elektroniků a jiné podobné. Český radioklub je členem doposud, zejména proto, že se tak může podílet několika sty tisíci ročně na výnosech Sazky.

Vývoj federálního STSČ byl odlišný. Bývalý ÚV Svazarmu byl zřizovatelem několika podniků, jejichž posláním bylo vyrábět alespoň některé nezbytnosti pro zájmové činnosti členů. Tak třeba kdysi vznikla Ústřední radiodílna Svazarmu, která se později stala podnikem ÚV Svazarmu Radiotechnika, a ten zas byl, po ekonomickém neúspěchu, sloučen s podnikem ÚV Svazarmu Elektronika. Delimitace majetku Svazarmu vyvrcholila privatizací těchto podniků. V mnoha případech ovšem existovaly vazby mezi vedeními těchto podniků a vedeními členských svazů STSČ, čímž bylo usnadněno, aby byla privatizace doprovázena poskytnutím úvěrů některým privatizovaným podnikům z prostředků STSČ. Jak už to tak v těch dobách chodilo, zdaleka ne vždy se dařilo úvěry splácet, a federální STSČ se postupně propadalo do potíží, zejména od okamžiku, kdy přestala existovat federace a pominuly státní dotace. Československý radioklub - v té době již zastupovaný Českým radioklubem a Svazem slovenských radioamatérů - z federálního STSČ vystoupil v okamžiku, kdy začalo hrozit, že by musel přispívat na úhradu dluhů, které nezpůsobil, případně na soudní výdaje. V závěru činnosti federálního STSČ koncem roku 1992 se zhruba 60 % jeho majetku dělilo v poměru 2:1 mezi české a slovenské STSČ, zbytek pak mezi členské svazy, a to i v následujících letech, kdy byly vymoženy některé pohledávky. Budova bývalého ÚV Svazarmu v Praze Na strži byla prodána Ústřednímu automotoklubu.

Československý radioklub (ČSRK) byl od počátku, už z rozhodnutí konference v lednu 1990, budován jako organizace federální a jako zástupce radioamatérů z OK v IARU. Členy nebyli jednotlivci, ale radioamatérské spolky. V počátku to byl Český radioklub a Svaz slovenských radioamatérů, stanovy však záměrně ponechávaly dveře dokořán pro všechny tehdy vznikající radioamatérské spolky tím, že vstoupit mohl každý z nich, který měl alespoň 100 členů. Toho v roce 1991 využil Svaz moravskoslezských radioamatérů. S koncem československé federace ztratil ČSRK důvod existence, přešel do likvidace, rozdělil svůj majetek v poměru 3:2 mezi české a slovenské členy, a ve druhé polovině roku 1993 ukončil činnost likvidací bez právního nástupce s tím, že případné výnosy z federálního STSČ budou přímo převáděny na Český radioklub a Svaz slovenských radioamatérů.

Český radioklub vznikal jako součást ČSRK v České republice, jako organizace individuálních členů a radioklubů. Po vzniku samostatné ČR se stal členem IARU, vybudoval QSL službu a později členům nabídl i členský časopis. Pro jeho budoucnost byla důležitá úspěšnost v dalším postupu delimitace. Právě zde se přinesl plody principiální a neustrašený přístup k demokratizaci STSČ a prosazení jeho konfederační formy. Rovnost hlasů v radě sdružení umožnila prosadit dělící klíč o něco výhodnější pro svazy s menším počtem členů. Z dělení majetku STSČ, zejména vnitřními dražbami, se ČRK zdařilo vytvořit takové rezervy v penězích a nemovitostech, že výnosy umožňují při přijatelné výši členského příspěvku poskytovat všechny obvyklé členské služby radioamatérského spolku na výši stejné, a v lecčem i lepší, než organizace IARU ve srovnatelných evropských zemích. Český radioklub se díky tomu stal skutečně nezávislou a svrchovanou radioamatérskou organizací.

Když se vrátíme k celostátní konferenci radioamatérů v lednu 1990 a jejím výsledkům, je jasné, že přijatý kompromis nemusel vyhovovat všem. V paměti přetrvávala perzekuce z padesátých let i z dob normalizace, jíž byl Svazarmu ochotným nástrojem, i řada v běhu času odňatých koncesí. Tupé a nemyslivé řízení Svazarmu důstojnictvem a vysloužilými politickými funkcionáři do listopadu, i divoké sebezáchovné třeštění důstojnického i civilního aparátu po listopadu, doprovázené navíc přetlačováním a zastrašováním (typický tehdejší výrok místopředsedy ÚV Svazarmu: "Koncese vysílaček jsou naše!"), byly aktuální realitou. I v průběhu konference pochopitelně zaznívaly hlasy, aby se ve Svazarmu nezůstávalo jen "kvůli pár Otavám a Boubínům".

Ono ovšem nešlo jen o pár Otav a Boubínů. Šlo o to, k čemu bude dobrý samostatný spolek, když bude mít prázdné ruce, zatímco vše podstatné bude i nadále držet Svazarm. Svazarm, který chutě využije té části amatérů, kteří z něj neodejdou, ať už následkem zastrašování nebo z politického přesvědčení, a vybudují paralelní, byť menšinovou radioamatérskou organizaci ve Svazarmu, která bude ihned poskytovat všechny služby.

Objektivně řečeno: opustit Svazarm v lednu 1990 možné bylo. Ovšem s vyhlídkou, že neodejdou všichni radioamatéři, že majetkové vypořádání bude otázkou dlouhodobých tahanic a právních sporů, a že se radioamatéři ocitnou v pozici, kdy nebudou společně s ostatními členskými svazy a ve vzájemné podpoře s nimi usilovat o konsenzuální rozdělení práv a majetku, ale právě naopak zvenku, proti zájmům svazů uvnitř sdružení, ubírat z děleného koláče. Správnost rozhodnutí konference potvrdil nejen budoucí vývoj, ale také skutečnost, že do skončení delimitace majetku STSČ neopustil žádný členský svaz, ale jen asi tři frakce některých svazů s následným problematickým majetkovým vypořádáním.

Praxe v obchodních společnostech vyvolává u leckoho nesprávné představy o možnostech majetkového vypořádání ve spolcích. Vztahy k majetku jsou ale v obchodních společnostech a v občanských sdruženích principiálně odlišné. Obchodní společnosti jsou spolčeními majetku vzniklými k vytváření zisku: společník je povinen do společnosti vnést majetkový vklad, proto, když ji opouští, má nárok na majetkové vypořádání. Občanská sdružení jsou spolčeními zájmů, u nichž zákon tvorbu zisku jako primární účel sdružení přímo zapovídá. Člen při vstupu žádný majetek nevnáší, a proto také nemá při vystoupení nárok na majetkové vypořádání. U občanských sdružení nárok na případné majetkové vypořádání nevzniká z titulu nároků jednotlivých členů, ale z titulu rozdělení organizace a z toho plynoucích nároků na podíly na dosud společném majetku.

V reakci na lednovou konference z roku 1990 nově, mimo dosavadní struktury Svazarmu, vzniklo hned několik samostatných radioamatérských spolků, které vesměs odmítaly další setrvání radioamatérů ve Svazarmu, ba přímo deklarovaly, že se Svazarmem nemají nic společného, a lovily na to členy z řad radikálněji naladěných amatérů. Bylo to dost pokrytecké, neboť kdokoli měl do roku 1989 koncesi, členem Svazarmu samozřejmě byl. Z pohledu nároků na majetkové vypořádání se Svazarmem to však bylo přímo hloupé. Právě proto, že tyto spolky neopustily Svazarm jako jeho součást, ale nově vznikly na zelené louce, nedošlo jejich vznikem k organizačnímu dělení Svazarmu a nevznikl jim tedy ani nárok na majetkové vypořádání. Kdyby byly bývaly vystoupily jako organizovaná frakce ČSRK, jak jim představitelé ČSRK navrhovali, byla by situace jiná. Byl to nakonec alespoň SMSR, který pochopil, kam tato koncepce, pokrytecká a pošetilá zároveň, vede, a vstoupil do ČSRK. Představitelé těch ostatních však vsadili vše na agitku mezi radikály.

To jim ovšem nijak nebránilo, aby nároky na vypořádání nevznášeli. To je ostatně pro tzv. "hrdé nečleny ČRK", kteří se z řad tehdejších iniciátorů těchto spolků převážně rekrutují, typické dodnes: halasně ohrnují nad ČRK nos jako nad "pohrobkem Svazarmu", současně se však nerozpakují ještě halasněji domáhat, aby jim ČRK co nejlevněji, a nejlépe zadarmo, poskytoval tytéž výhody, jako svým členům.

V obtížném, nepříjemném a riskantním zápasu s přáteli starých pořádků nově vzniklé spolky nijak nepomáhaly, usilování ČSRK a ČRK jen zvenku přihlížely, a dokonce je zpochybňováním nároků ČSRK v různých podnětech zasílaných STSČ podrývaly. O to více však byly ochotny podílet se na sklízení plodů, které práce ČSRK a ČRK přinesla. K tomu jsou ostatně mnozí jejich dřívější exponenti velmi ochotni dodnes. Holá pravda je, že kdyby v těch dobách všichni postupovali koordinovaně, radioamatéři by byli měli silnější pozici, získali by toho více a každý by měl něco. Jenže k tomu musí panovat zdravý rozum a dobrá vůle na všech stranách.

Jeden z těchto spolků dokonce určil, že každý radioklub, který chce být jeho členem, musí být samostatně registrovaným spolkem. Kluby, které na to přistoupily, si tak vážně ohrozily možnost podílet se na delimitaci, tj. možnost, aby jim byl účetně předán jejich vlastní majetek. Opravdu to všechno nebylo moc chytré.

Dodnes však odkudsi zaznívá, že ČRK "ukradl radioamatérský majetek". Jak jsme již popsali, na počátku všeho dění žádný majetek ve vlastnictví radioamatérské organizace neexistoval, a k tomu, aby vůbec bylo co dělit, muselo být odvedeno nesmírně mnoho práce. Odvedl ji ČSRK a ČRK. Naprostá většina takto vyděleného majetku připadla radioklubům, ČSRK a ČRK získaly jen málo. Teprve potom, když se začal dělit zbytkový, žádnému svazu (a tedy ani radioamatérům) nenáležející majetek, získal ČRK svá dnešní aktiva. Získal je od STSČ jako člen STSČ v souladu s jeho stanovami. Je nepochybně spravedlivé, že ze členství ve sdružení profitují členové sdružení, kteří se na jeho práci podílejí prací i příspěvky, a že naopak nečlenové, kteří sdružení nijak nepřispívají, stejný profit nemají.

ČRK realisticky odhadl své možnosti a zvolil takový postup, aby jeho členové neutrpěli škodu. Tak mohli počátkem roku 1990 postupovat všichni, ať už jako součást ČSRK, nebo i mimo něj. Každý se sám rozhodl k vlastní odpovědnosti a nezbytně sám nese důsledky svých rozhodnutí. Slízat z každého dortu jen smetanu opravdu nelze. Jestli někdo někoho okradl, pak - v morálním smyslu slova - ti, kdo počátkem roku 1990 nové spolky zakládali tak, že neměly žádné nároky vůči Svazarmu. A okradenými jsou - opět v morálním smyslu slova - členové oněch spolků. Tak, jak byly tehdejší nové spolky ne moc chytře zakládány, tak byly i vedeny, a žádný z nich už dnes nevyvíjí pozorovatelnou činnost.

Po listopadu se postupně dva nově založené spolky prohlásily za právního nástupce historické organizace ČAV. Takové tvrzení, byť uvedené ve stanovách, má ovšem význam pouhého jednostranného prohlášení. ČAV právního nástupce nemá, neboť nikdy zcela nezanikl. Byl vícekrát sloučen s jinými organizacemi, v nichž se jeho práva a závazky slučovaly s dalšími a v nichž prodělával změny organizačních forem a různou míru rozmělnění, nebyl však nikdy zlikvidován, a po listopadu se opět postupně osamostatnil. Existuje jen jedna nepřetržitá organizační a právní kontinuita, a to mezi historickým ČAV a současným ČRK.

Dodnes se na ČRK ze strany úzké, o to však hlasitější skupinky při jakékoli příležitosti snášejí hromy a blesky. Ani pro mladé radioamatéry není obtížné zalistovat v tiskovinách z devadesátých let a podívat se, kdo byl tehdy kdo. Ti, kdo tenkrát nové spolky zakládali, se svými projekty neuspěli, zatímco ČRK uspěl. Je to právě jejich hlas, který dodnes v různých diskusních fórech zaznívá nejhlasitěji. Je lidsky pochopitelné, že v jejich očích bude ČRK vždy "vinen" - vinen úspěchem, kterého oni nedosáhli. Povšimněme si také, že, stejně jako tehdy, zaznívají především projevy zášti, často osobní, zato však, stejně jako tehdy, reálné koncepty cesty vpřed neslyšíme.

I někteří členové ČRK pod vlivem křiklavých kampaní občas propadají dojmu, že by se ČRK měl za cosi stydět a neustále se všem za všechno omlouvat. Opak je pravdou. Už zhruba kolem roku 2000 se dovršila trudná a pracná cesta, na jejímž počátku začala vznikat úplně z ničeho radioamatérská organizace, která po deseti letech dosáhla formální i věcné samostatnosti a soběstačnosti, poskytuje toho členům nejméně stejně tolik, jako srovnatelné organizace v cizině, stala se platným členem IARU a je dnes jedenáctou nejsilnější organizací IARU Reg. I. Za tím vším jsou ohromná kvanta práce a úsilí. Práce mnoha desítek radioamatérů, kteří se od počátku vystřídali v radě a pracovních skupinách ČRK. Práce stovek radioamatérů ve vedeních klubů a vznikajících odboček. Práce tisíců členů, kteří se, každý dle svých možností, podílejí na bohatém radioamatérském životě v OK a na udržování dobré pověsti značky OK ve světě.

Po celou dobu se vedení ČRK dařilo vyhýbat nástrahám v podobě "zázračných investic" a včas rozpoznávat záměry obracet majetkové výnosy ne ve prospěch členů, ale do soukromých rukou či na pochybné podnikatelské projekty. Toto se nezdařilo zdaleka všem členským svazům STSČ, ani STSČ samému.

Mají-li členové ČRK k něčemu oprávněný důvod, je to pocit hrdého člena hrdé organizace. A má-li někdo důvod ke studu, jsou to především křiklaví závistivci. Máme toho hodně za sebou, převážně toho dobrého. Přesto však: nemáte dojem, že začínáme trochu přešlapovat na místě? Co s tím uděláme? Ale to už je výzva nového tisíciletí, to už k vyprávění o minulosti nepatří…

 

© OK1MP, OK1VJV, OK1XU, 2006