Spolky, kluby, odbočky - pár slov o předchůdcích Českého radioklubu

Radioamatérství je zábava typicky individuální – pomineme-li součinnost špičkových týmů při závodech a expedicích, může se u jedné stanice v jeden okamžik povyrážet jen jeden operátor, a těžko by se to dařilo více lidem najednou bez vzájemného rušení. Ani amatérské sdružení, spolek, není nezbytnou podmínkou. Jediným zařízením pro radioamatérské aktivity nepostradatelným je QSL služba, a ta funguje ustáleným způsobem předurčeným mezinárodními zvyklostmi, takže krom shromáždění dostatečných finančních prostředků také nepředstavuje zvláštní problém vyžadující řešení v součinnosti širšího okruhu uživatelů. Radioamatéři se tak mohou bez jakéhokoli sdružování docela dobře obejít, a snad právě proto se sdružují s nebývalou chutí, či přesněji: zatímco asi třetina radioamatérů stojí mimo spolky, ti ostatní se spolkařením vyžívají o to intenzivněji.

Vzniku radioamatérství v podobě, jakou známe dnes, předcházely experimenty s rádiovými vlnami jako obecným fysikálním jevem. Díky jednoduchosti a snadné dostupnosti potřebných zařízení a pomůcek byly takové experimenty velmi četné, a i u nás je lze vysledovat v dobovém tisku i populárně naučné literatuře. Za první prokázané lze dle knihy OK1YG považovat pokusy ing. Karla Orta z Koštic, který je uskutečnil před první světovou válkou. 

Předmětem zájmu opravdu masového se však rádio stalo až s nástupem rozhlasového vysílání. Pravidelné rozhlasové vysílání na našem území bylo zahájeno v roce 1923, s tímto obdobím jsou časově svázány i počátky radioamatérství, a také první spolek radioamatérů u nás.

Byl jím Československý radioklub, který 2. dubna 1924 ustavili hlavně lidé nejrůznějším způsobem zainteresovaní na rozvoji rozhlasového vysílání u nás. Sešli se v něm všichni, kdo od tohoto nesmírně slibného oboru něco očekávali: ti, kdo správně vytušili jeho ohromný politický a kulturní význam, ti, kdo správně vytušili nové podnikatelské příležitosti, a konečně – a v největším počtu – ti, kdo byli fascinováni technickou novinkou, těšili se na posluchačské zážitky i na svět, který se jim díky rádiovým vlnám otevíral dokořán. A byli mezi nimi i první zájemci o amatérské vysílání.

První republika byla důstojným dědicem administrativních tradic c. a k. rakousko-uherského eráru. Dle názoru tehdejších státních úředníků bylo usilování o soukromý příjem radiových signálů ohrožením státního monopolu na telekomunikační služby, tím spíše se jim tak jevily snahy o amatérské vysílání. Vůbec první boj s úřady bylo nutno svést už jen o povolování samotných rozhlasových přijímačů. Tímto cílem končil hlavní zájem většiny členů Čsl. radioklubu, a zájemci o amatérské vysílání byli už tehdy na okraji hlavního proudu, ba i se zdáli být svými "přílišnými" požadavky překážkou naplnění zájmu většinového. Proto se nakonec od Československého radioklubu oddělili.

Jak je u nás zvykem, kroky k samostatnému spolku zájemců o amatérské vysílání se dály ve znamení rozkolu: vznikly spolky hned dva – SKEČ (Sdružení krátkovlnných experimentátorů československých, založeno 1928 jako sdružení zcela samostatné) a KVAČ (Krátkovlnní amatéři českoslovenští, založeno 1929 jako součást Čsl. radioklubu), a vedly spolu zápas na život a na smrt, zejména o dosažení převládajícího vlivu v ČSR a tedy i o právo zastupovat amatéry z ČSR v Mezinárodní radioamatérské unii. Oba "ctihodní kandidáti" svorně zasílali IARU dopisy denuncující "ty druhé" tak dlouho, až rozumní lidé v unii usoudili, že si to amatéři v Československu musí vyříkat sami mezi sebou, a nikdo za ně nebude tahat horké kaštany z ohně. Hlavně to vedlo ke zmoudření našich dědů, kteří se nakonec dokázali shodnout na vzniku společné organizace, spolku Českoslovenští amatéři vysílači – založeného 23. března 1932. Zatímco se naši dědové vysilovali zbytečným soubojem, za nímž se – jako vždy – marně ukrývaly hlavně neukojené osobní ambice a neschopnost rozlišit podstatné a okrajové, hlavní a podstatný zápas bylo třeba svést s úřady, a to o legalisaci amatérského vysílání.

Všechny radioamatérské pokusy té doby byly nelegální, "načerno". Takto vysílající průkopničtí experimentátoři se nepochybně nepředháněli, aby na sebe zbytečnou publicitou upozorňovali úřady. Za našeho prvního radioamatéra je považován Pravoslav Motyčka, OK1AB.

Pravoslav Motyčka v roce 1923

Ve své době byl v zainteresovaných kruzích osobou velmi známou: byl tajemníkem Čs. radioklubu, veřejně působil, vystupoval a publikoval v časopisech, sám předem odhodil incognito a snahy o utajení u něj byly zbytečné. Jeho první radioamatérské spojení navázané 8. listopadu 1924 mezi 14.05 a 14.45 hodinou je prvním spojením v OK, které bylo zveřejněno. Uskutečnil je z prostor technického zázemí kina v pražském společenském paláci LUCERNA, kde jeho experimentům vycházel vstříc děd ex-presidenta Havla, prozíravý a úspěšný podnikatel, který patřil mezi činovníky Československého radioklubu.

Dobová fotografie paláce LUCERNA
s prakticky neviditelnou Motyčkovou anténou

Motyčka se publicitě nevyhýbal ani v případě prvního spojení do ciziny (30. listopadu 1924 s 0CA z Rotterdamu) a za oceán (11. června 1925 s U1CMX v Massachusetts). Je nesmírně pravděpodobné, že Motyčka naším prvním radioamatérem opravdu byl. Zda se neuskutečnily i jiné pokusy, a třeba i dříve, se skálopevnou jistotou vyloučit nelze, a asi se toho už nikdy nedopátráme.

Motyčka (stojící) s tehdejším spoluaktérem
průkopnických pokusů Šimandlem

Motyčka (se sluchátky) a Šimandl

Co je Motyčkovou zásluhou neoddiskutovatelnou a nehynoucí, je jeho souboj s byrokracií, neúnavná angažovanost za prosazení legálního radioamatérského provozu v OK, angažovanost provázená i policejními "pozornostmi" v podobě výslechů a domovních prohlídek. Přečtěte si jeden z typických Motyčkových článků (tento je přejat ze sedmého čísla časopisu Československý radiosvět z roku 1927), a pochopíte, že úřady prostě nemohly Motyčku milovat:

Za upozornění na článek a karikaturu a za jejich fotokopie děkujeme Honzovi, OK1UU.

Jak nad tímto textem - poslem časů téměř osmdesát let minulých - nepovzdechnout, podíváme-li se zároveň na naše občanské a radioamatérské zkušenosti soudobé, jaké ukazuje třeba naše stránka Malý Čech se dočkal...

Ale - vzdor všemu - právě toto mravenčí, nevděčné, málo viditelné a někdy i veřejností kontroverzně vnímané úsilí Motyčky a dalších kolegů přineslo plody. Dne 19. května 1930 se v Československu uskutečnily první zkoušky žadatelů o radioamatérské koncese, a toto datum můžeme objektivně považovat za počátek legální existence radioamatérství u nás. Uveďme i prvních šest statečných: ing. Mirko Schäferling, OK1AA, Pravoslav Motyčka, OK1AB, MUC. Zdeněk Neumann, OK2AC, Josef Štětina, OK1AF, Ladislav Vydra, OK2AG, Alois Weirauch, OK1AH. První radioamatérkou v OK byla OK2YL, Jarmila Heřmanová z Telče (další plus tohoto kouzelného městečka).

Jarmila Heřmanová, OK2YL

Bez komentáře dodejme, že první radioamatérská koncese ve Velké Británii byla vydána roku 1905, v USA legalizoval amatérské stanice Alexander Radio Act v roce 1912, a ve Francii došlo k legalizaci v roce 1921...

Podržíme-li se tématu stránky, pak vedle ústředního radioamatérského sdružení ČAV zde už za první republiky existovala řada dalších amatérských spolků inspirovaná nejrůznějšími hledisky: profesními, regionálními atp. Samotný ČAV měl tzv. odbočky, které byly regionálními středisky amatérského života, a hlavně pro začátečníky neocenitelnými "vstupními body" – pamětníci vzpomínají na tehdejší schůzky pražských amatérů v Městské knihovně, na nichž se také učila telegrafie: dnes se na ně už nezmůžeme. Se stejnou láskou vzpomínají pamětníci na brněnský BAV, odbočku plzeňskou a mnohé jiné.

Druhá světová válka znamenala dočasný konec radioamatérských aktivit. Nepřehlédnutelná řada radioamatérů (z těch nejznámějších jmenujme OK1RO a OK1CB) i za války dokázala prakticky uvést v život zásady HAM Spiritu, a amatérským koníčkem nabyté zkušenosti využít ve prospěch národních zájmů v odboji. Nejeden z nich za to zaplatil životem, a mnozí pobytem ve vězení či koncentračním táboře.

Časopis ČAV, Krátké vlny, v pátém čísle roku 1946 přinesl tuto zprávu:

Portréty některých z obětí můžete vidět v naší Síni slávy.

V roce 2003 pořádá Vojenský historický ústav skvěle vypravenou výstavu o atentátu na Heydricha s mnoha poprvé vystavenými exponáty včetně techniky, kterou druhému odboji přispěli radioamatéři. O pečlivosti autorů výstavy svědčí i autenticky rekonstruovaný dobový bytový interiér, do nějž je zpravodajská stanice Obrany národa výstižně zakomponována.

Spoluautorem výstavy je historik pan Mgr. Michal Burian, který se podílel i na tvorbě televisního dokumentu o Otakaru Batličkovi, a, byť sám neradioamatér, je osobním přítelem několika radioamatérů. Za jeho práci a neopomenutí podílu radioamatérů na II. odboji upřímně děkujeme.

Klamného pocitu poválečné svobody si i radioamatéři užívali jen kratinké tři roky. Nový režim zahnal po roce 1948 všechny myslitelné lidské činnosti do tzv. "masových" organizací, aby je mohl snadno politicky a bezpečnostně kontrolovat. Radioamatéři byli po krátké epizodě v odborové organisaci zasunuti do Svazu pro spolupráci s armádou, Svazarmu, založeného podle vzoru sovětské organisace DOSAAF. Ve Svazarmu se s nimi postupně ocitli amatérští letci a parašutisté, střelci, modeláři, motoristé a mnozí jiní. Jednotlivé složky Svazarmu byly prošpikovány důstojníky, poddůstojníky i důvěrníky armády a policie, takže členové byli průběžně kontrolováni a hlídáni spolehlivými oporami režimu přímo uvnitř organizace.

Nemá cenu zakrývat, že zatažení radioamatérů do Svazarmu bylo v tehdejších poměrech formou záchrany. Pokud by se pro ně nebyla našla nějaká tehdejšímu režimu konvenující "škatulka", byli by prostě zrušeni. Josef Visarionovič si uměl poradit se "zrušením" celých národů, proč by se jeho tuzemští nohsledi měli rozpakovat nad likvidací okrajové menšinové zájmové aktivity?

I když počet po válce vydaných koncesí rychle dosáhl kolem pěti set, tj. téměř předválečného stavu, brzy po změně režimu začalo naopak odebírání koncesí, neboť bolševici považovali radioamatéry za potenciální špiony. Nástrojem k masovému rušení koncesí se stal požadavek koncesních podmínek z roku 1949, aby každý koncesionář předložil prohlášení dvou "spolehlivých osob" zaručujících se za jeho státobezpečnostní spolehlivost. Tomu, kdo prohlášení nepředložil, byla koncese zrušena, a jestliže sám státu neodevzdal své zařízení, bylo mu zabaveno. Se zabavováním zařízení je spojena i jedna z nejvíce traumatisujících vzpomínek radioamatérů - pamětníků, tzv. "bartolomějská noc", pod níž se opět podepsal Josef Visarionovič.

Gruzínský génius totiž vymyslel teorii o zostřování třídního boje po vítězství dělnické třídy v proletářské revoluci. Teorie mu umožnila odůvodnit další z řady jeho oblíbených čistek, které vyhnaly miliony lidí na popraviště a do GULAGu. Třídní boj se samozřejmě musel po "vítězném únoru" zostřovat i v ČSR, jenže nezostřoval se tak, jak by byl Koba potřeboval. Proto si pozval Gottwalda "na koberec", jenže Klema se ho bál tak, že za sebe poslal zetě, s.Čepičku, a ten pak domů dovezl rozkaz přitvrdit v boji s buržoazií na všech frontách. Jako jedni z prvních to odskákali radioamatéři. Během jediné noci byla Státní bezpečností u velkého počtu radioamatérů provedena domovní prohlídka a zabavena zařízení, často nejen vysílače, ale i přijímače, mikrofony, zdroje atp. V prvé polovině padesátých let bylo zrušeno přes 370 koncesí, tj. více než polovina předúnorového stavu. Legislativní techniku likvidace třídních nepřátel mezi radioamatéry popisuje naše stránka o vývoji koncesních podmínek v OK.

Původní spolky, které vytvořily Svazarm, se v něm zcela rozpustily a zanikly, a jejich odborné vedení bylo degradováno na pouhé poradní orgány ústředního politického vedení Svazarmu. V hierarchii radioamatérských orgánů Svazarmu vznikly "sekce radia", všechna činnost se násilně kolektivizovala - částečnou kompenzací za odebrané koncese měly být plošně zakládané radiokluby - a nabírala militantní fazonu: v titulatuře radioamatérských činovníků té doby se - plně v souladu s armádní terminologií - dokonce objevili "náčelníci", příkladmo "náčelník okresní sekce rádia"...

A co víc, vojenské vedení Svazarmu ztratilo kontakt s realitou natolik, že už vůbec nedbalo prosté skutečnosti, že lidé přicházejí do Svazarmu, protože někteří chtějí vysílat, jiní závodit v autech a jiní sportovně létat. V generálských hlavách prolévaných politickými školeními a vodkou se zrodil nápad "branně všestranného svazarmovce", jakéhosi socialistického Ramba, bizarního magora, který bude zároveň a současně jezdit v autě, střílet, metat granáty, vysílat, vodit psa a skákat s padákem. To mohlo být vysněnou představou náplně volného času jen pro úzce vymezený okruh velmi specifických jedinců, kteří se v civilisované společnosti nejčastěji vyskytují v blázincích… Za normálních okolností by slušní lidé o takovou militantní idiocii ani nezakopli, jenže připoutání obyvatel ke Svazarmu bylo provedeno legislativně: radioamatérské oprávnění (stejně tak letecké, střelecké aj.) bylo zákonem vyhrazeno pouze členům Svazarmu, a na každou žádost o koncesi či licenci muselo přistát doporučující svazarmovské razítko. Lidé si však i s tím dokázali poradit: mnohé zájmové kluby té doby vznikly jako jakási "svépomocná razítkovací družstva".

Zdrojem mnoha excesů byla zejména praxe hlavního velení armády využívat Svazarm jako odkladiště důstojníků zcela neschopných pro výkon jakékoli služby, které však pro naprostou politickou zaprodanost nebylo lze z armády rovnou vyhodit. Tuto tradici založil hned první svazarmovský velitel, sovětský agent gen. Čeněk Hruška, a stejně důstojně "v duchu bojových tradic" zakončil za "perestrojky" odložený první zástupce náčelníka generáního štábu (tzn. muž odpovědný za armádní rozvědku) gen. Brychta. Samozřejmě, důstojníci, jimž byla převelením do Svazarmu vyjádřena "svého druhu nedůvěra", se pak o to více a o to idiotštěji snažili velení přesvědčit o své oddanosti.

O tom, jak si svazarmovské důstojnictvo ve skutečnosti představovalo "spolupráci" s občany, píše Radek, OK2ON, kratičkou, ale pro ty doby naprosto typickou historku:

Zbraní a vysílaček v rukou občanů se ovšem režim náramně bál, a dobře věděl proč: maďarský temperament, který se projevil roku 1956 v Budapešti, byl na dlouho výstrahou. Měl-li režim sportovní a zájmové činnosti podporovat, jak tvrdil, a současně nezvyšovat vlastní pocit ohrožení, musel je přizpůsobit vlastním měřítkům, tedy zdeformovat. Radioamatérství bylo dokonalým příkladem. Režim místo radioamatérského provozu podporoval různé doplňkové činnosti, s nimiž nebylo spojeno skutečné aktivní vysílání, např. tzv. hon na lišku, který je ve světě především doplňkovou zábavou radioamatérů při hamfestech nebo piknicích.

Jedno - naštěstí krátké - období se nelíbil už ani samotný název našeho hobby - byl málo militantní, a tak jsme se stali "radisty". To bylo pěkně vojácké, a navíc podle sovětského vzoru "radíst" - co více bylo lze si přát? Dle toho se odvodilo i organizační názvosloví, např. "krajská radistická rada". Lidé z toho měli legraci a radám radistickým říkali sadistické. Mít ve Svazarmu sadisty, to se soudruhům generálům naštěstí nelíbilo, a tak jsme směli být zase radioamatéry.

Postupem doby se stal hlavní kladnou postavou svazarmovské "radistiky" poslední účastník okresní soutěže v honu na lišku, zatímco aktivní radioamatér, závodník a DX-man, byl považován za ničemného podezřelého individualistu, byť ho třeba uznával celý ostatní svět. I když – hlavně v osmdesátých letech – nebylo příliš obtížné získat koncesi, prověřování uchazeče trvalo ministerstvu vnitra často i rok, a o koncesi se velmi snadno přicházelo, obvykle s odůvodněním, že se "změnily okolnosti, za nichž bylo povolení vydáno" – jak a u koho se změnily, to se obvykle nikdo nedozvěděl.

Jan Werich řekl: "Jsem nafrněný na každého Čecha, který něco dokáže." Dnes vyrážejí do světa na rozličné expedice snad desítky radioamatérů z OK rok co rok. Na některé více a na některé méně můžeme i my být "nafrnění." Když si někdo v minulosti dovolil pokusit se prokázat kvality OK operátorů v cizině, mohl z toho být "nafrněný" leda represivní aparát státu: zase krásný případ, na němž mohl efektně a bez jakékoli námahy demonstrovat svou nepostradatelnost. Jirka, OK1RI (ex OK1DWA, JT0WA atd.), o tom píše z vlastní zkušenosti:

Samozřejmě, ne vždy zasáhl deus ex machina a ne každý vyvázl ze svých "zločinů" jen se šrámy na duši... Z něčeho ale můžeme být "nafrnění" ještě dnes: že jsme byli schopni tak dlouhou dobu živit tolik zbytečných darmochlebných lidí a draze jim platit za mlácení prázdné slámy. Pamatujme na to, když se nám dnes zdá, že bychom se přeci jen už mohli mít o něco lépe: ty absurdně zmarněné stovky miliard někde chybět musejí...

Rok 1989 přinesl pronikavé změny i radioamatérům. Jako mávnutím kouzelného proutku zmizelo podmínění získání koncese členstvím v jakémkoli spolku, razítkováním a prověřováním. Otevřené hranice a rychle dosažená konvertibilita koruny umožnily většině z nás vybavit se profesionální technikou, i když často jen z druhé ruky, a vyřešily se tak hned dvě velké bolesti, které podvazovaly radioamatérství dříve: naprostá nedostupnost radioamatérské techniky a nekvalitní signály různých improvizovaných konstrukcí našich amatérů, které rozhodně neprospívaly pověsti značky OK. Telekomunikační administrativa země přistoupila k doporučením CEPT a naše koncese začaly pojednou platit ve většině evropských zemí.

V nových podmínkách se počet radioamatérů rychle zdvojnásobil, ale snad ještě významněji se obohatily jejich možnosti. Naši zemi pokryla síť packet radia, zmnožil se počet pozemních převaděčů, spontánní, nikým nekomandovaná činorodost amatérů přináší všem společný prospěch v podobě desítek sportovních i společenských podniků, setkání, závodů, diplomů… Radioamatéři z OK začali také vyrážet do exotických zemí a obohacovat světové radioamatérské dění DX expedicemi, důstojně se podílejí i na mezinárodních projektech, jako je družice P3D. Představit si něco takového před rokem 1989 bylo lze jen v nejdivočejších snech.

Došlo samozřejmě i k renezanci spolkového života. 19. ledna 1990 se uskutečnila celostátní konference radioamatérů, kteří na ní ustavili nový spolek, Československý radioklub, který byl de facto unií dvou spolků národních, Českého radioklubu a Slovenského svazu radioamatérů. Český radioklub měl ustavující sjezd 26. června 1990. Po rozpadu československé federace se stal representantem radioamatérů z OK v Mezinárodní radioamatérské unii. Vedle těchto spolků vznikla i řada jiných radioamatérských sdružení s celostátní, regionální a místní působností. Některé z nich byly krátkodechými projekty, jejichž hlavním posláním bylo uspokojit neukojitelnou touhu některých jedinců po oslovení "pane prezidente", jiné platně obohacují radioamatérský život v OK dodnes.

Občas - hlavně ze strany starších radioamatérů - padá otázka, proč se obnovený spolek nevrátil k původnímu názvu ČAV. Důvodů bylo více. Od vzniku ČAVu v roce 1932 se vývoj nezastavil, a nový spolek cítil potřebu manifestovat, že je zde pro všechny radioamatéry, tedy i pro ty, kdo vyznávají činnosti později vzniklé. Už dávno nevysílají amatéři jen na krátkých vlnách. Už dávno jsou IARU i doplňkové činnosti, jež nejsou bezprostředně vysíláním na pásmech, vnímány jako součást radioamatérství. Nezastavil se ani vývoj češtiny: pod pojmem "vysílač" dnes vnímáme neživé technické zařízení, ale jen těžko žijícího člověka. Přesto se jevilo jako přirozené použít název, který již má domácí tradici: jestliže se název Čs. amatéři vysílači nejevil jako nejvhodnější, bylo sáhnuto po názvu spolku časově předcházejícího, tedy Čs. radioklub. A to tím spíše, že tento název dokonale koresponduje s dnešním obsahem pojmu "radioamatér".

Z minulých dob se do současnosti přenesly leckteré antagonismy. Část amatérů má velmi nerada radiokluby, protože nám byly v minulosti vnuceny. Druhá část si s nimi spojuje řadu hezkých zážitků v partě kamarádů na desítkách závodů z přírody i od krbu. Část radioamatérů má velmi nerada hon na lišku či sportovní telegrafii, protože i těm se v minulosti dostávalo nepřiměřené podpory a pozornosti. Druhá část má v paměti čestné sportovní zápolení ve stovkách soutěží právě v těchto disciplinách, opět v partě dobrých přátel a kamarádů.

Rozsuzovat minulé křivdy je nesmírně těžké. Deset let uplynulých od listopadu však bylo dokonalou prověrkou životaschopnosti a potřebnosti všeho, tedy i koníčků. Padlo jakékoli donucování, padlo zákonem vynucované členství, státní a obecní dotace klesly na zlomek těch minulých. Vše, co v minulosti vzniklo uměle a bez skutečného zájmu lidí, v nových poměrech padlo. A vše, co si udrželo zájem lidí natolik, aby byli ochotni pro to něco obětovat, je odůvodněné a životaschopné i v současnosti.

Negace není perspektivním programem, a nespasí nás, budeme-li hledat jen to, co nás rozděluje.

Tato stránka byla plánována velmi dlouho, a měla již dávno vyhlédnutého autora: Dr. ing. Josefa Daneše, OK1YG, historika československého radioamatérství. Různé každodenní starosti bohužel vedly příliš dlouho k opakovaným odkladům domluvy s Jožkou a prosby o zpracování textu. Koncem roku 1999 Jožka své četné přátele opustil, a jeho těžko napodobitelného vyprávění se uživatelé Internetu už nedočkají. Text byl zpracován jako nedostačující ozva mnoha Jožkových knižních a časopiseckých publikací, přednášek i soukromých rozhovorů. Některé informace jsou čerpány také z textů Jana Šímy, OK1JX, publikovaných v roce 1968 v časopisu Sdělovací technika. Honza byl redaktorem poválečných Krátkých vln. Oběma kolegům, kteří – každý ve své době a každý svým způsobem – nepřehlédnutelně poznamenali radioamatérský život v OK, věnujme trvalou vzpomínku.