Telekomunikační tajemství

Po složení koncesních zkoušek jsme všichni složili slib zachování telekomunikačního tajemství. Je účelné připomenout, že slib není bezobsažný. Mezi radioamatéry i jinými zájemci o radiové vlny příležitostně probíhají diskuse o tom, co je vlastně předmětem telekomunikačního tajemství a jak daleko ochrana jde. Někdo se domnívá, že máme demokracii a každý si může říkat, co chce, jiný do debaty přimíchá zákon o ochraně utajovaných skutečností, a ještě jiný o svobodném přístupu k informacím. Ale to vše jde mimo podstatu věci. Takové úvahy vycházejí z chybné domněnky, že telekomunikačním tajemstvím není nic jiného, než povinnost pomlčet o tématech, jež jmenovitě uvádí vyhláška o radioamatérském provozu. To je omyl.

Vyhláška o radioamatérském provozu č.201/2000 Sb. není vyčerpávajícím výčtem konversačních témat nepřípustných na amatérských pásmech. Ani zde nesmíme činit to, co je nám zapovězeno v občanském životě. Vedle nutnosti nemluvit o ze zákona povinně utajovaných skutečnostech se ani zde nesmíme dopustit třeba pomluvy, šíření poplašné zprávy nebo hanobení národa, rasy či přesvědčení. To vše však stále ještě není podstatou zachovávání telekomunikačního tajemství.

Ochrana zpráv telekomunikačním tajemstvím nemá nic společného se svobodou projevu, s přístupem k informacím ani s ochranou státních důvěrností. Telekomunikační tajemství je o etice užívání prostředků pro přenos zpráv. Má zaručit, že každý, kdo svěří své zprávy k přepravě poště, telefonní síti, datové síti včetně internetu, ale také radiostanicím, má právo očekávat a spolehnout se na to, že se tyto zprávy nedostanou se do rukou nepovolaných osob a nebudou zneužity. Po dobu přepravy telekomunikační soustavou je každá zpráva chráněna utajením, a jen odesilatel má právo o ní rozhodovat. Obsah zprávy přitom není podstatný - klidně může jít o informaci, která není chráněna zákonem o utajovaných skutečnostech, může jít klidně o informaci, kterou její příjemce nakonec stejně zveřejní, může jít klidně o informaci, na niž mám jako občan nárok. Ale dokud nejsem jmenovitě uveden jako adresát zprávy (nebo není označena jako veřejná) a dokud mi není doručena tím výstupem telekomunikační soustavy, který je mi určen (včetně veřejného), jsem povinen pomlčet o zprávě, o jejím obsahu i o jejím zdroji. Tato povinnost mlčenlivosti je uložena každému, k ochraně zájmů kohokoli, a existují z ní jen dvě výjimky: krajní nouze a povinnost oznámit trestný čin (viz dále).

Existuje mezi námi například spousta těch, kdo se baví poslechem provozu profesionálních služeb, čemuž napomáhají snadno dostupné přehledové přijímače, scannery. Výměna informací o tom, co kdo kde zaslechl zajímavého, se často odehrává i na radioamatérských pásmech. Je to správné?

Líbilo by Vám, kdyby někdo cizí odposlouchával Vaši telefonní linku s odůvodněním, že ho to baví, a líčením obsahu Vašich hovorů obveseloval své kamarády? Líbilo by se Vám, kdyby někdo vybíral Vaši poštovní schránku s odůvodněním, že ho to baví, a své kamarády pak povyrážel obsahem Vašich dopisů a radil jim navíc, kde že najdou a sami mohou vybrat poštovní schránku člověka, který dostává tak zábavné dopisy?

Jistě nelíbilo. A nikdo nemá právo čekat, že se to musí líbit policii, hasičům, záchranářům, energetikům a mnohým jiným, jejichž radiosítě jsou s oblibou nejen odposlouchávány, ale stejně tak jsou jejich kmitočty, časy provozu, volací znaky atp., šířeny a diskutovány v okruhu přátel poslechu na profi pásmech.

Jak přístup k cizím zprávám formuluje česká legislativa?

Toto praví § 88 odst. 8 zákona o telekomunikacích, a je tedy zřejmé, že neautorisovaný příjem neveřejných telekomunikačních služeb, ale stejně tak i třeba zakódovaného rozhlasového a televisního vysílání, zákon zakazuje, a v § 97, odst. 3 písm. h) ho trestá pokutou až 100 tisíc korun.

Tím jsme si ozřejmili příjem samotný. Navazuje otázka, lze-li šířit informace, které jsme při něm zjistili. Nelze. I kdybychom cizí neveřejný provoz zaslechli náhodou či omylem, platí povinnost zachovat telekomunikační tajemství.

Stojíme "až do těch hrdel a statků" na tom, že ochrana telekomunikačního tajemství je závazná pro kohokoli, kdo z jakýchkoli důvodů sdílí prostor, v němž se přenášejí zprávy, a znamená povinnost pomlčet o všech zprávách, které vyslechl a které nebyly určeny pro něj, a povinnost pomlčet i o samé existenci takových zpráv, i o samé existenci jejich zdrojů.

Nový zákon č.151/2000 Sb. o telekomunikacích to formuluje velmi precisně (tučně vysazené platí naprosto obecně pro každého, tedy i pro radioamatéry, příznivce CB, scannerů atp.):

"Telekomunikační tajemství a ochrana osobních a zprostředkovacích dat

Formulace § 88 je ovšem nešikovná v tom, že veřejnosti dovoluje příjem pouze v rozhlasových pásmech. Vytane ihned otázka, jak se vypořádat například s příjmem kmitočtových a časových etalonů a jiných zařízení, jež nevysílají v rozhlasových pásmech a přesto mají charakter veřejného zdroje informací. Zaplatíme např. za užívání radiobudíku synchronisovaného signálem stanice DCF na 77 kHz stotisícovou pokutu, když dle Národní kmitočtové tabulky ČR tento kmitočet neleží v rozhlasovém pásmu? Očekává ČTÚ, že si u něj občan bude muset podat žádost o výjimku, bude-li chtít použít signály sítě WWV, a těší se snad ČTÚ, že za schválení výjimky vyinkasuje správní poplatky?

Ryze "na vodě" se ocitá činnost radiových posluchačů - SWL. Ty nelze - z pohledu zákona - označit za radioamatérské operátory, protože nejsou kvalifikováni zkouškou. Ale jen kvalifikovaný radioamatér může na radioamatérských pásmech poslouchat, zatímco nekvalifikovaná osoba jen na rozhlasových. To je skutečně problém. Bude zřejmě třeba prosadit, aby úřady respektovaly souhlas, který pro SWL vystaví radioamatérské spolky jako sdružení provozovatelů amatérské radiokomunikační služby, a který SWL oprávní k poslechu na radioamatérských pásmech.

Podobných "nedotažeností" je v zákoně spousta, a jde o dobrý důkaz, jak jeho navrhovatelé nedokázali v připomínkovém řízení rozlišit tlaky komerčních lobbystických skupin od oprávněných připomínek odborné veřejnosti. Musíme doufat, že novely a prováděcí vyhlášky tyto rozpory co nejdříve vyřeší.

Na sankci v případě nedodržení tajemství fysickou nepodnikající osobou pamatuje zákon o telekomunikacích (§ 97, odst. 3 písm. i) pokutou až 100 tisíc korun.

V závažnějších případech se ovšem může uplatnit i trestní zákon č.140/1961 Sb. dvěma dále uvedenými paragrafy, k nimž zbývá dodat, že soudní praxe nastolila chápání pojmu "pracovník poštovní nebo telekomunikační služby" jako jakékoli osoby kvalfikované zkouškami, a amatérská služba je telekomunikační službou stejně, jako kterákoli jiná.