Česká expedice PACIFIC 2001

Redakční poznámka úvodem:

První informaci o této akci jsem získal 16.ledna.2001, kdy mi Jiří, OK1RI, a Jarda, OK1RD, nabídli, abych zastoupil třetího člena Frantu, OK1EK, který musel náhle ze zdravotních důvodů odstoupit. Po dni na rozmyšlenou, s lékařským souhlasem a po prokalkulování finančních možností jsem se stal členem expedice Pacific 2001.

O této výpravě uvažovali Jiří s Jardou již delší dobu, intenzivní organizační přípravy vypukly na přelomu října a listopadu minulého roku, kdy bylo s konečnou platností rozhodnuto o cíli - ostrovu Christmas, s načasováním, které by umožnilo účast s ARRL Contestu, a ještě o něco později, až v půlce prosince, se vzbudil i Jirka a začal s projektováním a přípravou antén a stožárů.

Ostrov Christmas (Vánoční, Kiritimati v kiribatštině) je jako součást souostroví Line Isl. samostatnou zemí DXCC pod názvem Východní Kiribati. Ostrov leží na 156 západním poledníku, 200 km severně od rovníku, 2100 km jižně od Honolulu a 3200 km východně od správního ostrova Republiky Kiribati - Taravy. Christmas je největším korálovým ostrovem na světě (jeho obvod měří přes 160 km), jeho rozloha představuje polovinu rozlohy zbytku Kiribati. Ostrov je obklopen divokými plážemi, pokryt slanými jezírky spojenými s rozsáhlou, na jih otevřenou lagunou, v jejímž ústí zakotvil 24.12.1777 kapitán Cook, a na oslavu Vánoc pojmenoval tento pro Evropu nově objevený ostrov.

V roce 1888 byl ostrov začleněn do britského impéria. Během druhé světové války byl využíván americkou armádou jako zásobovací základna, mezi roky 1956 až 1962 sloužil Britům jako místo nukleárních pokusů ve stratosféře. Jak mi sdělil jeden z místních pamětníků, do dnešních dnů přežili pouze dva z 20.000 Britů, zúčastněných na pokusech!

Ostrov je rájem rybářů a potápěčů, kteří však kvůli rozsáhlé populaci šedivých žraloků využívají pouze místo mezi severozápadním mysem a osadou Paris. Na ostrově jsou celkem 4 osady, správním centrem je osada London na jižním cípu ostrova.

Po získání nezávislosti v roce 1979 se na ostrov začalo vracet původní obyvatelstvo, jehož počet dosahuje v současné době ke 4000 Melanézanů (jejich předkové pocházející z Nové Guineje zalidnili ostrovy Kiribati mezi 11. a 13.stoletím) a 6 Indoevropanů. Na ostrově jsou 2 hotely (silně předražené), jako všude v republice Kiribati se platí australskými dolary. Ostrov má pravidelné letecké spojení s Honolulu (lety 1x týdně) a lodní s Taravou (několikrát ročně). Obyvatelé se živí rybolovem, průmyslově je zpracovávána mořská sůl a v poslední době ostrov slouží jako stanice řídící první fázi letu japonských družic, startujících z Tanegašimi (JA6) v programu NASDA. Japonci dále budují nákladní přístav jako první instalaci v programu, jehož cílem je používání ostrova ke startu a přistání japonských bezpilotních raketoplánů.

Středoevropskými amatéry je ostrov považován za jednu z nejobtížnějších zemí, neboť šíření přes severní magnetický pól je silně závislé na sluneční aktivitě - během magnetických bouří je spojení s Evropou velmi obtížné. Ostrov byl předchozími expedicemi málo aktivován na nejnižších pásmech a na WARC pásmech. Dosud nebylo z ostrova vysíláno digitálními módy. Ačkoliv je ostrov dosažitelný letecky, je vzácný i díky kiribatské administrativě, která vydává licence pouze osobně, v centru správních úřadů na ostrově Tarava. Pokud nebyla získána licence při jiné příležitosti, je letecké putování z Taravy přes Fidži do Honolulu a odtud na Christmas časově i finančně velice náročné. Naštěstí Jarda během předchozí pacifické expedice zajistil licence na všechna kiribatská území.

Při přípravě expedice Jarda zajišťoval organizaci transportu a pobytu, Jirka se věnoval technickému zajištění, zvláště pak návrhu a realizaci antén s ohledem na váhu a jednoduchost transportu při maximálně dosažitelných technických parametrech, a já jsem byl požádán, abych podle možností připravil digitální provoz. S obětavou pomocí Boba, OK2PSG, a Josefa, OK2WO, jsem byl vybaven programy, kamarádi z táborského kroužku mi poslali propojovací krabičku a po navázání asi 300 RTTY a PSK31 spojení jsem byl připraven na expedici.

Expedice odlétala ve dvou termínech: Jiří odlétal z pracovních a osobních důvodů 2.2., Jarda 9.2.; přidal jsem se k Jirkovi a domluvil si s W6YA, jenž mě navštívil před rokem v Praze, návštěvu a pomoc s organizací týdenní cesty po Kalifornii.

Dne 2.2 jsme s Jirkou odlétli přes Frankfurt do Los Angeles a po dvanáctihodinovém letu jsem poprvé v životě přistál na americkém kontinentu. Má životní cesta započala. Pobyt v Kalifornii, i když velmi bohatý na zážitky, se vymyká tématu článku. Pouze připomenu, že jsem se setkal s řadou známých amatérů (mimo JimaW6YA - milovníka utopenců a našeho guláše - s W6EUF, W6ZZ, N7BK, N6AW, K6TQ, K6NA, N6VR, K6DT), u Jima a u Wayna W6EUF jsem navázal přes 250 spojení pod značkou W6/OK1PD, a s autem z půjčovny jsem procestoval pobřeží mezi San Diegem a Venturou, přejel Sierra Madre, navštívil Bakersfield a dojel do Sequoia Parku.

Po týdnu jsem se na letišti setkal s Jiřím a Jardou, soustředili jsme bagáž expedice a k večeru odlétli do Honolulu. Bagáž byla úctyhodná - stavebnice dvou patnáctimetrových stožárů, 27 m vysokého vertikálu, vertikálu pro 30 m a řady YAGI antén (dvouelementu fullsize pro 14 MHz, duobanderu pro 18 a 24 MHz - na každém pásmu čtyři "full size" elementy navžené tak aby, se v ARRL contestu přeměnil v druhý pětielement na 21 MHz, pětielementu pro 21 MHz, pěti elementu pro 28 MHz a tří elementu pro 50 MHz - vše ve dvou oranžových vacích délky 210 cm a průměru pouhých 12 cm v celkové váze 66 kg - 33 kg každý), dva 38 kg kufry s anténní bižuterií, kotvami, koaxiály a dráty a řadou dalších přístrojů, dva koncové stupně ETO91beta ve speciálních transportních krabicích, a každý z nás osobní zavazadlo s transceiverem ICOM706MarkIIG a notebookem, foťákem či kamerou a samozřejmě tím nejmenším a nejméně podstatným - osobními věcmi. Pozdě v noci jsme dorazili do Honolulu, ubytovali se a těšili se na prohlídku ostrova (zvláště já, pro něhož to byla první tichomořská zastávka v životě).

Ráno nás přivítalo mrholení, horské hřebeny schované v závoji mraků a nečekané chladno. Po letmé prohlídce Honolulu s návštěvou pláže Waikiki a muzea v Pearl Harbouru jsme autem z půjčovny projeli ostrovem a nakonec se ještě prošli nočním Honolulu. Před čtvrtou hodinou ráno jsme se včetně zavazadel přesunuli na letiště, zakoupili letenky, obstarali kiribatská víza a v 6 hodin opustili Hawaii.

Během čtyřhodinového letu jsme překonali časovou hranici a rázem jsme byli o den starší. Při přípravě na přistání se z nekonečného Pacifiku vyhoupl výsek bělostné placky se zelenými flíčky palem, modrými jezírky spojenými s nedohlednou lagunou - to vše zarámováno do bílé příbojové čáry; pak se ukázala rozsáhlá betonová přistávací dráha s nizounkým plechovým domečkem na konci, drcnutí, a byli jsme v cíli. Doma je po půlnoci 11.2. (zde poledne 12.2), expedice započala.

Na letišti nás čekalo polední vedro sálající z ranveje i z plechové odbavovací boudičky (45 stupňů ve stínu), komisní bosí úředníci v tričkách a kraťasech kontrolující každé výrobní číslo přístrojů (jejich pouze jednou týdně se opakující úřednický rituál) a před letištěm se k nám přihlásil pere Gratien, francouzský misionář katolické misie v osadě London, náš domácí pán, se svými přáteli. Po patnáctikilometrové cestě jsme na korbě malého náklaďáčku dorazili ke kostelu, u něhož jsem si ke svému úžasu vybavil, že už jsem jej viděl - bylo to v první televizní reportáži z vítání nového milénia, uvedené mottem "zde je místo, kde začíná nové milénium". Vedle nového kostela, postaveného k této příležitosti se krčila stařičká budova misie, jejíž jedna ze tří místností se nám stala na tři týdny domovem - místem, kde jsme spali, jedli, vařili si a kutili, a kde jsme sdíleli společnost s ještěrkami a kraby. K večeru dorazila i zavazadla a zbytek prvého dne jsme rozbalovali, prohlíželi okolí misie a plánovali umístění stanic a antén.

12.2. Definitivní umístění stanic. Hlavní pracoviště v boudičce u misie ("Motel FARE"), druhé pracoviště na kryté verandě východní strany misie, třetí pracoviště v společné místnosti. Anténní stožár 21/28 MHz severně od kostela, druhý stožár 14/18/24/50 MHz na severovýchodní straně kostela, vertikál 1,8/3,5 MHz východně od misie na břehu laguny, dvouprvkový vertikální drátový quad mezi palmami, vertikál 10 MHz vzdálený 40 m od 1,8 MHz vertikálu, jižně od 1. pracoviště. Všechna pracoviště spojená počítačovou sítí, vybavená notebooky a světly. Kompletace prvního stožáru a 21 MHz. Spalující slunce, oslepující korálový písek. Opalovací krém s filtrem 20 nestačí, ukrýváme se před sluncem do osušek, klobouků, košile s dlouhými rukávy - tu mám s sebou ale pouze já, Jirka ani Jarda nic podobného s sebou nevezli. Odpoledne na doporučení otce Gratiena návštěva představitele ostrova, předání dokumentace a vysvětlení smyslu expedice. Večer první šok: licence vydána před dvěma roky, prodloužení potvrzeno pouze e-mailem, platí jen pro jednu osobu. Až do odvolání zákaz expedice.

13.2. Pokračujeme v přípravách. Vztyčení stožáru, Jirka poprvé předvádí pozici pavoučího muže: upoután v šesti metrech instaluje první anténu. Měření antény: neuvěřitelné, nikdy nevyzkoušená anténa (Jirkův vlastní návrh antény OWA - boom 8m) má na 21,1 MHz PSV 1, (PSV: 21,0 - 21,15 1,0 na 21,4 1,15)! Nečekáme na povolení, nedočkavě ladíme vysílač. Po zapnutí sršení, vysílač vypadává. Po demontáži zjištěno, že jeden z keramických kondenzátorů se nevyrovnal s dopravou. Po opravě a vyladění výzva. Je 07.17 Z, volá JR0PJR. Fungujeme! Za chvíli pile-up japonských a amerických stanic, vynikající reporty. Po chvíli první Evropan, OH1MAU: "nejsilnější signál z Pacifiku, který jsem kdy na tomto pásmu slyšel". První spojení s našimi - OM3JH. Pozdě večer povolena činnost po telefonátu kiribatského ministra komunikací s druhým tajemníkem ostrova, vše je v pořádku!

14.2. Kompletován duobander 18/24 MHz. Jirka sloupaný obličej, spálené nohy. Já první záchvat sněžné slepoty od přezářených očí. Oživena pásma 24 a 18 MHz. Anténa opět boom 8 m, opět nikdy předtím nesestavená, vyrobená podle zcela nového Jirkova originálního návrhu, a PSV je na 18 MHz pod 1,1 a na 24 MHz 1,35. Tak vysoké PSV Jirku neuspokojilo a tak anténa jde opět na zem, po úpravě prvního direktoru jde zpět nahoru a tentokrát je již PSV pod 1,1, jak se sluší a patří! První spojení s OK - OK1MG na 24 MHz. Pokračování v kompletaci vertikálu. Rozbalování a třídění kotev, škoda, že jsme je po pokusném vztyčení vertikálu doma pořádně nesložili a nepopsali. Rozplétání je nekonečné. Instalace druhého pracoviště. Vztyčení vertikálu 10,1 MHz. Elektrická instalace misie se nevyrovnává s příkonem vysílačů, nutná rekonstrukce. Shánění jističů a instalačního materiálu. Síť s plovoucí zemí, vše tluče! - rekonstruuji pod proudem. V životě jsem nezažil takovou elektrickou masáž! Pracuji s ponožkami na rukách, ale moc to nepomáhá.

15.2. Stavba vertikálu pro stošedesátku. Laguna slouží jako skladiště odpadků a obecní WC. Kotvy se zaplétají do mazlavých odpadků a do větví. Dal jsem se do úklidu odpadků, zvláště palmových větví a větví keřů. Vertikál je usazen, postupně zvedáme, upevňujeme a vyvažujeme kotvy. Do 3.patra kotev pohoda, ve 4.patře se nedaří překonat vydatný, více než 60 km/h stálý východní vítr. Po mnohahodinových pokusech rezignujeme: poslední metry antény zůstávají ve "vodorovné" poloze a plouží se mezi palmami. Pokládáme 2 km drátků jako zemní protiváhy, z větší části uložené v laguně - tedy ve slané mořské vodě. Jiří přizpůsobuje anténu na 1,8/3,5/3,8 MHz. Hodnoty přizpůsobení souhlasí s vypočtenými, začíná se nám vracet optimismus. Končíme za začínajícího deště, který přišel po více než půl roce sucha. Večer našeho času prvá spojení na 80 m: v 06.16Z K9OT, po chvíli pile-up, v 07.31Z první Evropan UR7GG, vzápětí ON4UN. Později první OK - OK1EK a řada OM: OM3YE, OM8NY, OM3PA, OM5RW. Končíme pozdě v noci; hodinový průměr až 160 QSO a spojení s pěti kontinenty i s domovem těší.

16.2. Rekonstruován anténní systém prvního (zatím jediného) nosného stožáru. Duobander je rozebrán do prvočinitelů, sestavena druhá YAGI pro 21 MHz identická s prvou, anténa instalována, sfázována a připravena na Jirkův závod. Po oživení vynikající reporty, Jirka se rozcvičuje na závod čtyřhodinovým SSB pile-upem s USA. Večer zkoušíme 160 m. První spojení s W6AJJ, anténa je živá, palmy nevadí. Silné atmosférické poruchy. Přes noc vysíláme na 40 m, 30 m a 80 m. Na 40 m se velmi obtížně pracuje, vadí silné rušení a nevýrazné signály. Později v noci na 80 m silné bouřkové rušení vymazávající celé značky.

Dnes první koupání v laguně a další krize: Jarda má záchvaty břišních křečí. Odmítá jídlo a začíná uvažovat o předčasném návratu. Nejbližší lékař je v Honolulu, nejbližší let za čtyři dny. Nezbývá, než dieta, měření teploty a víra, že nejde o akutní stav. Naštěstí Jarda vydržel s nervy až do konce, a jen pro informaci, až do tohoto okamžiku (červen) není zcela v pořádku - je již jasné, co to je: jakási tropická bakterie se mu uhnízdila ve střevech. Není jasné, kde k ní přišel, jediné však je jisté, že jí byl obdařen dříve a "příznivé" podmínky na ostrově ji probudily k aktivitě.

17.2. Jiří výjimečně bere do ruky čtení, relaxuje a připravuje se na závod. Vysíláme na 30 a 80 m; Evropa v 30 m pásmu je velmi obtížná, děláme hlavně Skandinávii, střední Evropa je v silném echu, prakticky nečitelná.

Po obědě nastupuje Jirka do závodu, "opečováváme" ho kávou a sušenkami a udržujeme na druhém pracovišti rádiové ticho. 21MHz se však brzy zavírá a Jirka netrpělivě čeká. Mezitím pracujeme na 30 m - převaha Japonců, UA0, později UA9.

18.2. Před východem slunce třepotavá Evropa. Pozvolna se začíná otevírat 21 MHz, Jirka rozjíždí pile-up, hodinové průměry se zvyšují, a v nejlepším vypnutý proud - pravidelná údržba generátorů, která Jirku připravila o těch několik spojení, která mu chyběla do světového prvenství.

Reorganizujeme stožár, Jirka zjišťuje, že si místní děti mezitím rozebraly nejslabší trubky. Na stožár přidáváme místo původně navrženého a připraveného pětielementu OWA rychle navrženou a spočítanou anténu velmi netradičního vzhledu - boom 6m (t.j. 0,6 l !!) - prvky nerovnoměrně umístěné na boomu, ale PSV - jak jinak, pokud anténu projektoval Jirka - přímo 50 ohmů po celém pásmu. Podle teoretických výpočtů by i zisk měl být alespoň o 2 dB lepší, než u běžného tribanderu, a se slušným předozadním poměrem. Škoda připraveného pětielementu, ale co se dá dělat - chybějící aluminium na Christmasu neseženeme. Začíná příprava dalšího stožáru.

19.2. Pokračování ve stavbě druhého anténního systému. Zatímco jsme s Jardou upevnili druhý stožár, Jirka kompletoval 20 m dvouprvkovou YAGI a tříelementovou anténu pro 50 MHz. Během dne antény instalovány, proměřeny a postupně vyzkoušeny. Připravováno třetí pracoviště, přiveden proud a spuštěn třetí transceiver. Nefunkční, Jirkou v USA po cestě zakoupený zcela nový zdroj ASTRON, bez náhradních dílů neopravitelný. Přitom jásáme, že alespoň dva, také po cestě zakoupené identické zdroje, fungují bez problémů. Zdroje jsou poloviční zázrak: dávají bez problémů a rušení 20 A při "mohutné" váze 1.9 kg.

20.2. Najímáme místního mládence, aby se vyšplhal na dvě kokosové palmy a stavíme dvouelementový delta loop na 40 m směrovaný na sever - t.j. optimálně na Evropu. USA i Japonci jsou cca o 40 stupňů bokem, ale to snad nebude vadit, po doladění - zvednutí či snížení spodní strany o několik centimetrů je PSV opět jakž takž - pod 1,4, zde to kupodivu i Jirku uspokojuje - říká že "drátový projekt" se ani doma o moc lépe udělat prostě nedá. Všechna pásma funkční, pouze 50 MHz zcela mrtvé. Je nás příliš málo, než abychom se mu pravidelně věnovali, zvláště když se Jardovy potíže nelepší a neustále naříká, i když již třetí den jí pouze suché rýžové nudle - nejdietnější jídlo, jaké jsme sehnali.

22.2. Jako poslední úkol byly oživeny digitální módy. RTTY fungovalo "jako doma", segment pásma 20m vyhrazený PSK31 skoro mrtvý; po navázání prvního spojení s K6KT jsem musel přetrpět detailní popis zařízení a vylíčení životních osudů, a protože další spojení probíhala podobně, mohl jsem za první hodinu navázat pouhých 6 spojení. Vrátil jsem se k RTTY, avšak po několika hodinách počítač zmrzl a všech asi 150 nezalogovaných spojení ztraceno. Program MMTTY vzbudil u mých společníků takovou nedůvěru, že už o digitálních módech nechtěli ani slyšet. Nicméně jsem obětoval noc, důkladně si přečetl návod a popis programu a pokusil se zkontrolovat, zda je správně nastaven kmitočet hodin zvukové karty oproti hodinám procesoru. Po srovnání 18 % rozdílu program fungoval normálně a do konce expedice se již počítač nezhroutil, to i přesto, že na něm byly nainstalovány WIN 98. Na ostatních byl pouze DOS a tudíž s nimi nebyl nejmenší problém.

Počínaje tímto dnem se provoz expedice stabilizoval a plně rozvinul. Denní průměry spojení byly velmi rozdílné, jak ukazuje následující tabulka; bylo by zajímavé porovnat ji s denním stavem geomagnetické a solární aktivity za uvedené období.

Stabilizoval se i můj denní režim: večer jsem chodil spát okolo sedmé hodiny (zatímco Jiří s Jardou využívali večerní podmínky), vstával jsem mezi půlnocí a druhou hodinou a vysílal zhruba do šesté. Pak jsem po jedno- až dvouhodinovém odpočinku vstal, nasnídal se, podstoupil ranní hygienu a šel vysílat do boudičky. Často jsem byl tak unaven, že mi trvalo řadu minut, než jsem zabral a byl schopen opět číst značky. Po čtyřech až pěti hodinách jsem už byl znovu tak vyčerpán, že jsem přestal poslouchat a musel jsem skončit. Odpoledne jsem něco opravoval, nakupoval, chodil plavat do laguny, nebo jen odpočíval.

Příliš jsem nedodržoval domluvené kmitočty. Vzhledem k vysoké expediční aktivitě i kvůli rušení jsem vybral vhodný kmitočet a zavolal krátce výzvu. Po ní bylo možno krátce pracovat na kmitočtu a dosahovat nejvyšší hodinový průměr. Posléze došlo na split; záměrně jsem neudával přesný QSX kmitočet a přizpůsoboval jsem split příjmovým podmínkám.

Pro přiblížení jeden ze stereotypních dnů: je po večeři před západem slunce, Jirka s Jardou pracují na spodních pásmech, já odcházím spát. Po půlnoci, když Jirka s Jardou uléhají, vstávám. Naladím 20 m, pásmo je ospalé. Volám výzvu, na druhé zavolání přicházejí Japonci. Příjemný, svižný a ukázněný provoz na kmitočtu. Náhle provoz zintensivní (zřejmě jsem ohlášen v clusteru), přecházím na split. Hodinový průměr se drží kolem 200 až 230 spojení, Japonců přibývá, vybírám si protějšky na stále vzdálenějším kmitočtu. Volám stanici "JA3ABL" - pásmo zcela utichne. Ptám se "JA3ABL?"- odpoví JA2ABL a spojení ukončujeme. Neuvěřitelná provozní kázeň! K Japoncům se začíná přidávat nejdříve východní, později i západní Sibiř. Provoz je stále perfektně ukázněný. Japonci slábnou, přibývají stanice z jižního Ruska, ze severního Ruska a z východní Skandinávie. Síla signálů se zmenšuje ale volajících stanic přibývá. Hodinový průměr začíná klesat. Otevírá se jižní Evropa (jih Itálie, Španělsko). Provoz ztrácí rytmus, poslech je stále obtížnější. Zhruba hodinu po otevření Evropy přicházejí slaboučké signály ze střední Evropy. Hodinový průměr klesá na 80 spojení. Volá mne rakouská stanice, nemohu přečíst značku. Ačkoliv volám "OE2U?", je na jejím kmitočtu chumel nepřetržitě volajících OK a OM stanic, mezi nimi známí rušiči z Prahy. Neustupuji jim, chci dokončit spojení, opakovaně vyžaduji "OE2U?", kterou jen tuším pod rušícími signály. Po neúspěšných pěti minutách rezignuji, dávám "QRM QRT" a odcházím na 21 MHz, kde naštěstí neukázněnou Evropu neslyším. Vybírám Američany a hodinový průměr se opět zvyšuje ke 200 spojení; volajících postupně ubývá, pásmo se uzavírá. Je 5.30, vypínám a jdu spát. Zatahuji moskytiéru, hubím komáry a rychle usínám.

Budí mne ranní tlučení do plynových bomb (zvonění na mši), je půl sedmé, začíná mše zpívaná několik metrů od mé hlavy, a už neusínám. Po ranní očistě a rychlé snídani se vracím k zařízení, tentokrát na 40 m pásmo. Únava mi klíží oči, s obtížemi vnímám a čtu značky, spojení jsou neohrabaná. Asi po dvaceti minutách procítám, zvyšuji tempo na 32 a stává se ze mne stroj. Mezitím se budí mí přátelé, je obsazena druhá stanice. Asi po pěti hodinách na mne padne hluboká únava a musím končit.

Po obědě (opět ryba v sójové omáčce s rýží) něco kutím a opravuji, když ustávají podmínky a Jarda s Jirkou vypínají zařízení, jdeme nakupovat něco k večeři a zaplavat si do laguny. Po večeři se koloběh opakuje.

Dny rychle ubíhají, už si ani nepíšu deník. Jardův zdravotní stav se ani nelepší, ani nehorší, je však silně vyčerpán. Po několikadenním půstu se živí jen čistou rýží a rýžovými nudlemi. Na ostrově není pramenitá pitná voda, pije se pouze dešťovka (převážně nepřevařená) nasbíraná před půlrokem do plechových nádrží. Při našem příjezdu byl již nedostatek vody kritický.

Odjezd se stále rychleji přibližoval, poslední den před odjezdem demontujeme antény, balíme a násilím odháníme Jirku od zařízení. Ráno posledního dne ještě společná fotografie s přáteli, pak již odjezd na letiště, formality a sbohem, Vánoční ostrove! Odlétáme až pondělí a již v neděli (o den dříve) jsme v Honolulu. Expedice Pacific 2001 končí.

Původní cíl expedice - 40 000 spojení - jsme překonali a Jiří nás popoháněl, abychom dosáhli 45 000; zůstali jsme na půli cesty: celkem bylo navázáno 42 265 spojení, s převažující severní Amerikou (40,4%), následovanou Evropou (29,9%), Asií (26,5%), jižní Amerikou (2,3%), Oceánií (0,9%) a zanedbatelným počtem afrických spojení. Nejvydatnější bylo pásmo 15 m (8692 spojení), následované desítkou (7408), dvacítkou (6298), čtyřicítkou (2705), třicítkou (2006), osmdesátkou (1994!!) a stošedesátkou (neuvěřitelných 594 spojení, z toho spojení s DL7AA, DJ6RX, EA8AK a OK1RF). Vítězství v ARRL Contestu na 21 MHz Jirkovi uteklo jen "o fous", škoda, že v době dobrých podmínek byl skoro na dvě hodiny vypnut proud: Jirka měl šanci překonat světový rekord všech dob na tomto pásmu. Celkem bylo navázáno 20 157 CW spojení, 21 017 SSB a 1 111 RTTY spojení, která spolu s 56 PSK31 spojení představovala premiéru těchto módů na T32.

Největší počet spojení z nás navázal Jirka; Jarda byl příliš sužován bolestí a vyčerpáním a já jako úředně uznaný senior už nejsem, co jsem snad někdy byl. Expedice byla vybavena na špičkové technické úrovni, jen jsem tiše záviděl, že si takou anténní farmu nemohu dovolit v Praze. Počet operátorů neodpovídal technickému vybavení, nicméně v počtu spojení na počet operátorů byly překonány výsledky velkých expedic (například loňské expedice K5K, operující jen o několik stovek km severněji od nás).

Několik poznámek k expedičnímu provozu. Vztah expedice - zbytek světa připomíná vztah dirigent - orchestr. Čím je expedice kvalitnější a její protějšky ukázněnější, tím je provoz plynulejší a efektivnější. Pokud expedice vyžaduje split, pak je nezbytné, aby její kmitočet zůstal zcela nerušený, jinak dochází ke zbytečným duplicitním spojením: prosím, nelaďte si vysílač na kmitočtu expedice, nekomentujte a nevolejte na něm. Pomůžete kamarádům, kteří jsou právě ve spojení s expedicí. Jestliže expedice volá směrovou výzvu, nebo navazuje spojení a spojení probíhá, nevolejme - ani na kmitočtu, na němž expedice poslouchá (tím rušíme expedici), ani nikde jinde (tím rušíme své místní kamarády). Pokud již máme s expedicí ukončené spojení, nevyžadujme duplicitní spojení - připravujeme tím další kamarády o šanci. Nejdůležitější při expedičním provozu je poslouchat, poslouchat a poslouchat pokyny expedice a sledovat provozní styl expedice (kde poslouchá, jaký mají její spojení rytmus, jak se přelaďuje po ukončeném spojení, kolikrát lze expedici volat).

Přelaďování expedice v pile-upu závisí na jeho hustotě. Až do zkušenosti z Christmasu jsem expedice volal těsně nad nebo pod kmitočtem, kde bylo ukončeno předchozí spojení. V intenzivním pile-upu, který jsem zažil, se vytvořil na kmitočtu předchozího spojení tak intenzivní a široký shluk signálů, že nebylo možné přečíst ani nejsilnější stanice. Musel jsem hledat kmitočet, na němž bylo volání čitelné, což bylo při nejhustším provozu až na konci pile-upu (nebo na jeho začátku). V takovém provozu uspěli ti, kdo si dokázali najít nejméně obsazený kmitočet nezávisle na tom, kde jsme pracovali (oblíbená a velmi úspěšná taktika Toníka, OK1MG).

Během spojení mne neobtěžovalo, když mi bleskovým vysláním sufixu "CF", respektive "YA" těsně před ukončením spojení sdělovali přátelé OK1CF a W6YA, že jsou na pásmu. Vadí trvalé, neukázněné a agresivní volání během celého spojení, jímž je spojení se slabší stanicí znemožňováno, je snižováno tempo provozu a snižována šance navázat s expedicí spojení. Podle analogie s orchestrem Evropa připomíná orchestr, kde si hudebníci hrají každý podle své osobní partitury nezávisle na kapelníkovi i na spoluhráčích s chaotickým výsledkem.

Nemá smysl volat expedici, kterou neslyšíme. I když se dovoláme, nedozvíme se to, a při opakovaném volání riskujeme, že nás expedice pokárá. Při zpracování deníků pro odesílání QSL lístků jsem zaznamenal případ až pěti spojení na jednom pásmu stejným módem - čtyři amatéři přišli o šanci navázat spojení. To se stávalo zvláště na nízkých pásmech.

Expedice je finančně i fyzicky a psychicky náročný podnik. Naše expedice oblétla polovinu světa (a jen letenka z Honolulu na Christams byla asi o 15% dražší než z Prahy do Honolulu!), a protože jsme nebyli - programově - nikým sponzorováni, náklady na účast v ní vyčerpaly podstatnou část mých životních úspor. Pro zajímavost - na jedno spojení jsem vynaložil okolo 7 Kč osobních výdajů. V průběhu expedice v drsných podmínkách jsem se dostával na hranici svých možností. Mou jedinou odměnou bylo potěšení z inteligentně vedených spojení se slušnými a schopnými amatéry a radost, kterou jsem Vám všem mohl udělat.

Expedice pro mne byla životním zážitkem, fantastickým dárkem k sedmdesátinám a silnou injekcí aktivity a chuti do života. Jen je mi jen moc líto, že mne chování některých českých a slovenských amatérů tak zklamalo. Za svého afrického působení jsem OK stanice považoval za jedny z nejschopnějších a nejslušnějších na světě - asi tak, jako se teď díváme na Japonce, avšak současné chování některých z nás nás řadí mezi evropskou (a tím s propastným rozdílem proti stanicím z USA a Japonska i světovou) spodinu. Pro expedici jsou výborné protějšky samozřejmostí, která se nevnímá; zato packalové a rušiči obtěžující a zdržující expedici se berou jako obraz všech ostatních, kteří používají stejný prefix (sami to známe - neříkáme, že I0XXX je rušič, ale povzdechneme si: no jo, Makaron; ale oni se ti průměrní Italové chovají na pásmu PODSTATNĚ lépe, než průměrní Češi ).

Část nových amatérů neví, jak se chovat v expedičním provozu, a tím, že si zvykli používat cluster, neumí ani poslouchat. Chybí osvěta, nefungují kluby, v nichž by špičkoví operátoři působili na ostatní; navíc někteří špičkoví amatéři dávají na pásmech špatný příklad ostatním - sami se nechávají strhnout a používají agresivní a bezohledný styl provozu. Zprvu jsem se domníval, že se tak OK/OM chovají jen vůči naší expedici, ale po příjezdu jsem toto téma jiným pohledem na pásmech zkoumal a bohužel se přesvědčil, že jde o zcela běžné chování.

Chtěl bych poprosit slušné špičkové operátory, aby pomohli definovat zásady, jak se chovat v expedičním provozu, a pomáhali s osvětou a taktní výchovou svých kamarádů. A pro nenapravitelné packaly a rušiče připravme diplom, kterým se ocení jejich zásluhy za zviditelnění prefixu OK ve světě. Určitě mi napište, co si o tom myslíte i Vy, každý dobře míněný návrh je vítán, třeba e-mailem na adresu "OK1PD at quick.cz".

Díky všem Vám, kdo jste nám pomáhali a projevovali přízeň!